Válečná nemocnice v Pardubicích

Na počátku jara r. 1915 byla na místě vojenského cvičiště v Pardubicích slavnostně otevřena jedna z největších vojenských nemocnic své doby, která mohla pojmout až 10 000 raněných a nemocných vojáků. Její oficiální název zněl c. a. k. stanice pro nemocné a raněné v Pardubicích (k. u. k. Verwundeten und Krankenstation in Pardubitz), postupem času však pro ni zlidovělo jméno Karanténa.

Rozkaz k výstavbě nové barákové nemocnice v Čechách byl vydán již v listopadu 1914. Záhy byl při c. k. místodržitelství pro království České v Praze ustanoven zvláštní komitét, jenž byl pověřen jeho co možná nejrychlejším provedením. V čele komitétu stanul c. k. místodržitelský viceprezident JUDr. Jindřich rytíř z Hergertů, dalšími členy byli např. dvorní rada a přednosta stavební služby v království Českém Václav Hrubín, zemský zdravotní referent MUDr. František Kulhavý a zdravotní inspektor MUDr. Karel Guth.

Původní plány počítaly s výstavbou dvou nemocnic, každou pro 5 000 pacientů. Vzorem pro stavbu se měly stát dvě již zbudované nemocnice stejného typu ve Vídni, každá s kapacitou 2 000 lůžek.

Komitét se pustil do práce a začal vybírat vhodné lokality pro stavbu. Výběr byl složitý, neboť se muselo brát v potaz mnoho faktorů. Muselo např. jít o dostatečně rozsáhlý pozemek, místo muselo být připojeno k vodovodu, kanalizaci a elektřině a v neposlední řadě se muselo nacházet blízko důležité železniční křižovatky, výslovně ve východních Čechách.

Po hledání vhodných míst v Chrudimi, Přelouči, Čáslavi aj., se nakonec komitét rozhodl využít rozsáhlé vojenské cvičiště v Pardubicích, které se pro stavbu zdálo být přímo ideální. Proto bylo opuštěno od původního plánu postavit dvě nemocnice a komitét se rozhodl pro výstavbu jedné velké nemocnice pro 10 000 pacientů.

Stavba nemocnice pak byla svěřena Konsorciu pro výstavbu válečné nemocnice v Pardubicích při Bance stavebních živností v Praze, v jehož čele stanul architekt a stavitel Josef Parolek. Ten měl ostatně s budováním barákových staveb již jisté zkušenosti, neboť se podílel na vybudování barákové vystěhovalecké kolonie v Chocni.

První stavební práce začaly již v prosinci 1914 a přes určité potíže v podobě tuhé zimy a nedostatku zkušených dělníků byla nemocnice slavnostně otevřena počátkem jara 1915. Přestože bylo nutné dostavět ještě mnoho administrativních a hospodářských budov, všechny nemocniční pavilony již byly funkční a tak nemocnice mohla začít sloužit svému účelu a přijímat první pacienty.

Vedle Pardubic tak po dobu trvání první světové války vzniklo celé nové město. Rozkládalo se na ploše 800 000 m2, bylo rozděleno na pět samostatných částí a celkem se v něm nacházelo 198 nemocničních a 150 hospodářských a administrativních budov. Nemocnice měla vlastní operační sály, bakteriologickou stanici, márnici, kapli, ale také moderní parní pekárnu, prádelny, skladiště apod.

Ranění a nemocní vojáci sem byli dopravováni po dvou železničních tratích vybíhajících z pardubického nádraží a odbavováni v pěti nádražních a přijímacích budovách. Jak takový příjem raněných vypadal, se můžeme dočíst např. v deníku Alice Masarykové, dcery budoucího presidenta Československa a po válce první předsedkyně Československého červeného kříže, která zde od srpna do září 1915 pracovala jako zdravotní sestra:

„Transport! Ve 12 přijede 105 Rakušanů a 34 Rusů. (…) Na peroně byli už lékaři, komisař, kurát, oberlajtnant a dragounský důstojník. Bylo chladno, jasno. – Vlak už jede. Pomaloučku, tiše, krok za krokem, vjížděl na nádraží. Mihla se červená čepice štítní Chefa, v okně objevila se hlava důstojníka – správce vlaku. (…) Vycházeli lehce ranění. Málokterá přijal můj lipový čaj a chléb s máslem. – Pak nosítka s těžce raněnými. Nejdřív byli uvedeni do síně, kde jim byly vlasy hladce oholeny i vousy – pak v další síni svlečeni ze šatstva, které se posílá do desinfekce a konečně vykoupáni a dostali prádlo a přivedeni jsou na operační sál. Poslední vynášeli a vyváděli Rusy. (…) Z měsíční noci vystupovaly figury transportu, zabalené v přikrývky, praví beduini. Některé zlé fraktury, hlavy. Jeden Rus v červené košili zvlášť měl zasaženo centrum řeči. Zápach hnisu. Postavy lékařů, lékařek a sester. (…) Byly to velmi silné, velmi silné dojmy. Lehla jsem si v šatech a nespala do rána. – V ½ 6 zazvonili. – Umyla jsem si obličej, zvlášť oči studenou vodou, vzala zástěru, čepec a po kávě jsem šla do nového slunného jitra.“

Počet pacientů, kteří touto vojenskou nemocnicí za dobu jejího trvání prošli, je odhadován na statisíce.

Válečná nemocnice tak velkých rozměrů působila impozantním dojmem. Pro obyvatele Pardubic, které v této době měly pouze 20 000 obyvatel, však představovala také velkou zátěž, neboť v otázkách zásobování potravinami, vodou a energií městu prakticky konkurovala. To se projevilo zejména v pozdějších letech války, kdy se problém nedostatku potravin a základního zboží stával stále více akutním a pardubická městská rada sháněla potraviny jen s velkými obtížemi. Na trzích např. kupovali vojáci potraviny pro nemocnici prakticky za každou cenu a ceny proto rostly více než v ostatních městech. Stejně tak při výpadcích proudu byla přednostně zásobována energií válečná nemocnice.

Po válce část nemocnice sloužila jako kasárna pro nově zformovaný Železniční pluk a část jako provizorní ubytování pro nemajetné obyvatelstvo. Později byl železniční pluk přesunut do nově zbudovaných Masarykových kasáren a zbytky baráků byly zbourány po konci druhé světové války při výstavbě sídliště Dukla. Z celého rozsáhlého komplexu budov se tak v Pardubicích do dnešních dnů dochoval pouze jediný dům na adrese Gorkého 1611.

Petr Matějček