Trest smrti a milost pro Fritze Köllnera

V období politických procesů na přelomu čtyřicátých a padesátých let byla vynesena celá řada rozsudků smrti v procesech s jasně politickým podtextem. První dělnický prezident Klement Gottwald využíval svého práva udělit odsouzenci milost v nepříliš častých případech, celkem se za celou dobu jeho výkonu prezidentské funkce jednalo o padesát pět osob.

Statisticky lze srovnat, že zatímco v období první republiky byla prezidentská milost udělena v plných pětadevadesáti procentech hrdelních kauz, po nástupu Klementa Gottwalda byla většina vynesených rozsudků smrti skutečně vykonána (období takzvaného retribučního zákonodárství v letech 1945-1948 bylo z právního hlediska výjimečnou etapou). Bezesporu stojí za pozornost, že ti, jimž byla milost udělena, byli v řadě případů kolaboranti a váleční zločinci nebo vrazi. Jedním ze skupiny omilostněných byl i významný předák sudetoněmecké SdP Fritz Köllner, jenž se výrazně podílel na rozbití meziválečného Československa. Od udělení milosti v těchto dnech uplynulo 67 let.

Významný politik Henleinovy strany se narodil 5. května 1904 v Karlových Varech jako syn zlatníka. Po obecné škole a nižším gymnázium absolvoval v Karlových Varech obchodní akademii s maturitou a potom v Praze Právnickou fakultu Německé univerzity, kde získal titul doktora práv. Vojenskou prezenční službu prodělal roku 1925. Nastoupil pak k Zemské bance v Liberci, v letech 1927 až 1934 působil v její centrále v Praze.

V německém spolkovém životě byl velmi aktivní od mládí, již roku 1915 se stal členem spolku Wandervogel, později v dospělosti se stal dokonce jeho předsedou. Podílel se také na výstavbě organizace Sudetendeutsche Jugendschaft, byl rovněž členem turnerů. Figuroval i v dalších německých spolcích a účastnil se přípravy různých sportovních cvičení v přírodě, která však zastírala tajný vojenský výcvik.

V říjnu 1933 se po dohodě s Konrádem Henleinem účastnil budování Sudetendeutsche Heimatsfront, v lednu 1934 jej zatkla policie pro porušení zákona proti republice a Köllner skončil na několik měsíců ve vazbě. Přesto se stal členem spolku Kämpferbund der Deutschen, existujícím v Lipsku a majícím za cíl násilné „osvobození“ všech Němců.

Roku 1935 se stal poslancem za Sudetendeutsche Partei a byl jím až do odtržení pohraničních území roku 1938 a následném rozpuštění své strany a jejím splynutí s NSDAP. JUDr. Fritz Köllner představoval v prostředí sudetoněmeckých iredentistů důležitou osobnost a patřil k architektům násilného odtržení pohraničí a jeho uchvácení třetí říší. Dne 14. září 1938 uprchl přes hranice do Německa, kde se spolu s Konrádem Henleinem setkali s Adolfem Hitlerem a na jednání padlo rozhodnutí postavit Sudetendeutsche Friekorps a nasadit ho při povstání, vedoucím k ovládnutí pohraničních oblastí Československa.

Jeho aktivita nezůstala bez odměny. Fritz Köllner od 4. prosince 1939 zasedal jako poslanec v říšském sněmu, současně dostal generálskou hodnost v polovojenské organizaci SA – byl jmenován Brigadeführerem. Jako mnozí další funkcionáři NSDAP se výrazně obohatil na arizaci židovského majetku, lépe řečeno jeho rozkradení. Manželé Köllnerovi se tak roku 1943 nastěhovali do své právě nabyté vily v Liberci, která ovšem donedávna patřila židovské rodině Rosbachových. Stojí za pozornost, že jeho manželka Anna, s níž měl tři děti, byla první ženou Karla Hermanna Franka. Roku 1941 povolali Köllnera k výkonu vojenské služby, v armádě pak zůstal až do konečné kapitulace.

Fritz Köllner byl postaven před Mimořádný lidový soud v Praze, společně s dalším bývalým poslancem za SdP, Rudolfem Sandnerem. Ten rovněž patřil k nejdůležitějším mužům vedení SdP, stal se dokonce předsedou jejího poslaneckého klubu v parlamentu, kde zasedl, stejně jako Köllner, od roku 1935. Oba muži se po válce nacházeli v americkém zajetí, odkud byli vydáni do Československa jako hledaní zločinci. Senátu předsedal JUDr. Stanislav Řehoř, přísedícími byli Vilém Appelt, František Řápek, Otýlie Vybíralová a Václav Kobylák. Soud se 3. ledna 1947 usnesl a prohlásil oba muže vinnými úklady o republiku a členstvím a funkcionářstvím v protistátních organizacích, Köllnera také zneužitím tísně, způsobené národní a rasovou perzekucí. Fritze Köllnera odsoudil k trestu smrti, Rudolfa Sandnera k doživotnímu žaláři.

Köllner si vzápětí podal žádost oó milost a soud rozhodl o odložení výkonu trestu do rozhodnutí prezidenta republiky. Vzhledem k tomu, že se k žádosti vyjadřovaly různé státní orgány, byl dotázán i Úřad bezpečnostního referenta okresního národního výboru v Liberci. Ten milost doporučil, ovšem se značně kuriózním odůvodněním. Jako jediný důvod totiž spatřoval v tom, že Anně Köllnerové již popravili prvního manžela (K. H. Franka) a oběšení i druhého by zřejmě špatně snášela! Udělení milosti doporučil Mimořádný lidový soud v Praze s odůvodněním, že se jednalo o vyloženě politické zločiny, i Nejvyšší soud v Brně a ministr spravedlnosti. Ten argumentoval, že v letech okupace se již odsouzený nějakým výrazným způsobem nepodílel na perzekuci českého národa a doživotní žalář je postačujícím trestem.

Prezidentskou milost podepsal Klement Gottwald 26. dubna 1949. Trest smrti byl Fritzi Köllnerovi změněn na doživotí.

Jako většina z německých retribučních vězňů byl propuštěn v rámci amnestie roku 1955 a vysídlen do Spolkové republiky Německo. Usadil se v Bavorsku, kde zastával různé veřejné funkce. Působil na ministerstvu veřejných prací, kde dosáhl titulu vrchního rady. Zemřel 8. listopadu 1986 v Taufkirchenu.

Ivo Pejčoch