150 let: bitva u Hradce Králové 3. července 1866

Rozhodující bitva války roku 1866 proběhla před 150 lety, 3. července 1866 u Hradce Králové a bojovalo v ní bezmála půl milionu vojáků.

Příčiny války roku 1866 a její začátek na českém bojišti jsme si přiblížili v minulých dnech v článku, který naleznete zde.

Den odpočinku 2. července a rozklad Benedekova štábu

Rakouskou „Severní“ armádu jsme opustili po porážkách 29. června u Jičína, u Dvora Králové a u Svinišťan na ústupu k Hradci Králové. Rakousko-saské vojsko se podařilo soustředit během 30. června a 1. července v určených pozicích. Polní zbrojmistr Benedek dospěl k závěru, že vojsko není ve stavu schopném boje a chtěl pokračovat v ústupu k olomoucké pevnosti, případně začít jednat o příměří. Neprůchodnost cest zatarasených trénem ale neumožňovala zahájit ústup 2. července. Proti němu se ostře vyslovila také vídeňská generální adjutantura a sám císař. S ohledem na blížící se Prusy bylo proto třeba připravit „Severní“ armádu na případné svedení bitvy, k čemuž Benedek provedl nezbytné kroky a znovu připomněl svůj dřívější rozkaz zakazující bodákové zteče v semknutých formacích bez náležité dělostřelecké přípravy, který byl dosud z velké části ignorován, což vedlo k fatálním ztrátám.

V rámci přípravy na bitvu nařídil Benedek svému šéfovi ženijního vojska plukovníku Pidollovi zřídit polní opevnění, což ženisté zajišťující také stavbu většího množství pontonových mostů pro případ ústupu s vypětím sil zvládli. Den před rozhodujícím střetnutím také postihl „Severní“ armádu rozklad Benedekova generálního štábu, neboť z funkcí byli odvoláni jeho náčelník polní podmaršál Henikstein, šéf operační kanceláře generálmajor Krismanić a velitel I. armádního sboru generál jezdectva Eduard hrabě Clam-Gallas, který byl viněn z neúspěchů spojeneckých sil na Jizeře a z porážky u Jičína. Do značné míry se stal obětním beránkem, neboť za jizerské uskupení odpovídal jako jeho velitel saský korunní princ Albert, který byl ale jakožto člen saského panovnického rodu a blízký přítel císaře Františka Josefa těžko postižitelný.

Polní zbrojmistr Benedek se snažil ve výměně telegrafů s vídeňskou generální adjutanturou hájit alespoň svého přítele Heniksteina, který ovšem dosud nijak oslnivé výkony nepředvedl a generální štáb měl k funkčnosti daleko. Polnímu zbrojmistrovi se ale nepodařilo prosadit svou a všichni tři generálové byli zbaveni svých funkcí. Clam-Gallase nahradil ve velení I. sboru generálmajor hrabě Gondrecourt, Heniksteina pak generálmajor von Baumgarten. Krismanić, na jehož hlavu se dodnes ne zcela oprávněně snáší kritika za neúspěchy „Severní“ armády, ještě vypracoval bitevní dispozice na příští den. Ty se ale k velitelům sborů dostávaly se značným zpožděním. Dispozice počítala s obranným bojem nejen proti pruské 1. a „Labské“ armádě, ale i s příchodem 2. armády korunního prince.

Bylo možno konstatovat, že 2. červenec, jakožto den odpočinku, měl na „Severní“ armádu pozitivní vliv. Bojeschopnost vojska stoupla a mnozí vojáci toužili oplatit nepříteli strádání předchozích dnů i smrt mnoha kamarádů.

Pruské vojsko se po bitvě u Jičína pokoušelo svými unavenými jednotkami o pronásledování nepřítele, ale únava nakonec převládla a Prusové na čas ztratili kontakt s ustupujícími Rakušany. Den odpočinku 2. července proto také nanejvýš uvítali. Pruský průzkum mezitím dokázal opět navázat dotyk se „Severní“ armádou a zjistil jejich postavení. Náčelník generálního štábu von Moltke proto vydal dispozice na 3. červenec k postupu „Labské“ armády proti rakouskému levému křídlu a 1. armády proti nepřátelskému středu. Zároveň odeslal v 11 večer depeši korunnímu princi Friedrichu Wilhelmovi s rozkazem, aby se pokusil co nejrychleji dorazit k Hradci Králové a podpořil 1. armádu úderem do rakouského pravého boku. Posel s dispozicí dorazil rychle a kolem čtvrté hodiny ranní měl korunní princ Moltkeho naléhavou žádost o podporu ve svých rukách. Do pruského hlavního stanu předtím dorazil sám král Vilém I. a nominálně převzal velení.

Postup pruské 1. armády

V brzkých ranních hodinách 3. července byly již pruské armády na pochodu do výchozích pozic k útoku. Počasí vojákům příliš nepřálo, neboť pršelo. Kolem páté hodiny si Prusové dopřáli krátkou přestávku. Mezi 6. a 7. hodinou ranní při postupu pruské 1. armády od Milovic směrem k Sadové a Chlumu se ozvaly první výstřely rakouských předních hlídek a dělostřelectva. Prusové postupovali za neustálých šarvátek s protivníkem až k říčce Bystřici. Zde hodlal princ Friedrich Karl nechat své muže odpočinout, chtěl soustředit své síly rozptýlené pochodem a přes říčku zaútočit až poté, co si jeho pěšáci odpočinou po ranním pochodu. Náčelník generálního štábu von Moltke byl ale jiného názoru, neboť na rozdíl od většiny ostatních velitelů věřil, že má před sebou celou „Severní“ armádu a nechtěl nechat nepřítele uniknout.

Proto přesvědčil krále, že okamžitý postup přes Bystřici je potřebný. Kolem deváté se tedy Prusové hnuli ve třech útočných proudech k řece. Jejich postup jim značně znepříjemnila palba předsunutých baterií rakouského dělostřelectva. To však mělo v dešti a mlze problém s cílením a postupně se stahovalo k hlavní obranné linii u obce Lípa. Prusové mezitím brodili rozvodněnou Bystřici, neboť na poškozeném mostě pionýři teprve začínali pracovat. Za řekou na levém křídle pruského postupu ležící vsi Dohaličky a Mokrovousy byly hájeny rakouskými předsunutými oddíly a Prusové o ně museli tvrdě bojovat, než se z obcí Rakušané stáhli. Dále postupovalo pruské vojsko do otevřeného terénu za oběma vesničkami, který ale již zcela krylo rakouské dělostřelectvo od Lípy, a pruské jednotky po několika neúspěšných pokusech o pokračování v útoku nuceny přejít do obrany.

Střední kolona Prusů bojovala dlouho o obec Sadová, kterou hájila předsunutá brigáda plukovníka Procházky téměř 4 hodiny. Kolem půl desáté se Prusům podařilo ohrozit jejich boky a Rakušané začali Sadovou vyklízet. Za neustálých šarvátek s nepřítelem se stahovali k hlavnímu postavení u Lípy. Prusové poté postoupili k lesu Holá, ale tam se i tyto oddíly dostaly do stále hustší dělostřelecké palby, která jim znemožnila další postup. K podobné situaci došlo u Urbánkova cukrovaru, ležícího mezi Sadovou a Dohalicemi. Tamní předsunuté rakouské jednotky kladly tuhý odpor přes tři hodiny a odrazily několik pruských útoků. Až hrozba obklíčení po vyklizení Sadové je donutila také se stáhnout zpět. Jejich boj ale dal dost času Gablenzovu X. sboru zaujmout dispozicí určený prostor mezi Lípou a Střezeticemi a v palbě jeho baterií uvázl jakýkoliv další pokus o pruský útok.

Pruské jednotky 1. armády po vystavení zničující dělostřelbě hledaly často úkryt v lese Holá, což pak vedlo nejen ke koncentraci živé síly, ale i ke koncentraci dělostřelecké palby. Pokusy o útok z lesa končily nezdarem před hlavněmi dělostřelců i pěchotních či mysliveckých Lorenzek a Prusům nepomohlo ani nasazení záložních divizí, které skončily také v palbě rakouské obrany. Před polednem, kdy na rakouské straně pod vlivem úspěchu značně vzrostla bojová nálada, došlo ke spontánnímu útoku dvou rakouských pluků proti pruské bojové linii, nicméně bodákový útok v sevřené formaci s hrající kapelou skončil tak jako tolik podobných útoků v předešlých bitvách. Na vzdálenost asi 200 metrů se do řad zakousla palba jehlovek, která způsobila útočníkům těžké ztráty.

Útok 1. pruské armády byl úspěšně zastaven, a to přesto, že jejím asi 80 tisícům mužů fakticky čelil jen rakouský III. sbor arcivévody Ernsta a X. sbor polního podmaršála Gablenze s celkovým počtem necelých 50 tisíc mužů.

Boj o svíbský les

Dosud jsme se nezmínili o třetí postupové koloně pruské 1. armády. Tu tvořila 7. divize generálporučíka Franseckého na levém křídle pruské sestavy, která postupovala odděleně od zbytku 1. armády, přebrodila Bystřici a mířila k Benátkám. Tuto ves hájily předsunuté rakouské oddíly, nicméně k ústupu k hlavním silám je poměrně rychle přinutila pruská dělostřelba, v jejímž důsledku začala obec hořet. Prusové prošli hořící vsí a zastavili, neboť spatřili rakouské vojsko u Máslojed. Jeden z pruských praporů následně po osmé hodině ranní postoupil na jih ke svíbskému lesu, na jehož okraji zahlédl rakouské hlídky.

Ve Svíbu se dosud vyskytovala jen část jednotek od brigády generálmajora Appiana od III. sboru, která tvořila pravé křídlo rakouského středu a stála až mezi Chlumem a Čistěvsí, kam se také tyto oddíly za boje na zdrženou pozvolna stahovaly.

Pravé křídlo rakouské půlkruhové obranné sestavy tvořily Festeticsův IV. a Thunův II. sbor. Polnímu podmaršálku Festeticsovi se bitevní dispozice dostala do rukou až nad ránem a s vykázaným postavením na linii Chlum-Neděliště nebyl spokojen, proto se rozhodl zaujmout postavení asi o 2 kilometry severněji na linii Máslojedy-Sendražice, odkud měl lepší rozhled. K obdobnému posunu přemluvil i polního podmaršála Thuna.

V tom okamžiku se ale rakouská pravokřídelní linie opírala levým bokem o svíbský les. Přitom při dodržení původních dispozic nemuselo mít pruské obsazení Svíbu na průběh boje velký vliv, neboť k postavením na čáře Chlum-Neděliště zbývalo překonat otevřeným terénem asi 1,5 až dva kilometry, na nichž by mělo rozhodující slovo rakouské dělostřelectvo.

Za těchto pozměněných okolností se ale přítomnost Prusů ve Svíbu stala přímým ohrožením levého křídla IV. sboru, který tvořila brigáda generálmajora Brandensteina, který se rozhodl přijmout boj o svíbský les, snad aby poskytl čas zbytku IV. sboru k zaujetí obranných postavení. Díky tomu se rozpoutal tvrdý a nepřehledný boj o Svíb, který se přeléval od Čistěvsi až k Benátkám a v němž postupně krvácela jedna rakouská brigáda za druhou.

Poté co byla ze Svíbu se ztrátami vytlačena Brandensteinova brigáda, rozhodl se Festetics zaútočit po dělostřelecké přípravě Fleischhackerovou a Poeckhovou brigádou. Krátce poté poblíž polního podmaršála explodoval pruský granát, jehož střepina mu urazila levé chodidlo. Festeticse odvezli na dělostřelecké kolesně k obvazišti a velení po něm převzal polní podmaršál Mollinary. Ten ale pokračoval v přípravě útoku na Svíb, který kolem desáté hodiny zahájila Fleischhackerova brigáda úderem na Čistěves. Tu rakouské jednotky v tuhém boji dobyly a pokračovaly k lesu. Do útoku nastoupila Poeckhova brigáda a Mollinary v té době vyzval podmaršála Thun-Hohensteina, aby zaštítil jeho útok na svíbský les.

Boj v hustém podrostu Svíbu se pro Rakušany nevyvíjel příliš dobře. V obtížném terénu bylo prakticky nemožné udržet sevřené formace, jednotky se trhaly a mísily mezi sebou a docházelo ke zmatkům, neboť málokdo měl přehled o celkové situaci. Prusové se svojí taktikou střeleckých řetězů provádějících obchvaty nepřátelských křídel a pálících na krátkou vzdálenost na tom byli podstatně lépe. Přesto i oni trpěli a Fransecky byl nucen nasadit veškeré své zálohy. Díky tomu se mu podařilo Rakušany z lesa vyhnat a Poeckhova brigáda musela kolem jedenácté se značnými ztrátami ze Svíbu ustoupit.

Rakouský II. sbor útočí na Svíb

Rakouský podmaršál Mollinary se po tomto neúspěchu ale znovu rozhodl získat Svíb stůj co stůj a požádal velitele II. sboru Thun-Hohensteina o přímý útok na les. Jednotky II. sboru se totiž mezitím přesunuly ze svého postavení na linii Máslojedy-Hoříněves čelem proti Svíbu, čímž se dostaly na linii kolmou k jejich původním dispozicím. Pravé křídlo rakouské armády se tím de facto otevřelo a nastavilo přicházející pruské 2. armádě svůj bok.

Aby toho nebylo málo, Thun-Hohenstein na Mollinaryho žádost vyslal k útoku na Svíb brigádu generálmajora Viléma vévody Württemberského. Ten se pokusil svému nadřízenému odepřít poslušnost s upozorněním, že již redislokace sboru ohrožuje celou „Severní“ armádu ze severu, odkud je očekáván příchod pruské armády korunního prince. Jeho námitky ale podmaršál Thun-Hohenstein odmítl a zopakoval svůj požadavek, aby Württembergova brigáda zabránila Prusům zaútočit ze Svíbu. Generálmajor Württemberg pak tento rozkaz provedl mnohem osvíceněji než většina jiných ostatních rakouských velitelů. Zaujal postavení kryté terénní vlnou na linii Máslojedy-Benátky, odkud kryt brigádní dělostřeleckou baterií vedl palbu z Lorenzek na dlouhou vzdálenost, čímž beze zbytku splnil požadavek svého velitele. Tato část boje jasně prokázala, že při takovéto taktice mají Rakušané v obraně jasně navrch.

Defenzivní boj Württembergovy brigády nicméně nesplnil očekávání Mollinaryho, jenž hodlal Svíb dobýt, a proto znovu intervenoval u Thun-Hohensteina žádajíc aktivnější přístup. Thun-Hohenstein poté vydal rozkaz k útoku do Svíbu jak Württembergově, tak Saffranově brigádě. Následoval opět útok sevřených rakouských formací do nepřehledného podrostu. „Překvapivě“ opět utrpěly útočící rakouské jednotky těžké ztráty. Přesto tlačily Prusy před sebou až k okraji lesa. Franseckého Prusové se udrželi jen v kapsách na západním a severovýchodním cípu lesa. K podpoře Rakušanů mezitím nastoupila ještě poslední brigáda IV. sboru pod generálmajorem arcivévodou Josefem. Boj o Svíb zvolna dohoříval, Rakušané les ovládli. Použili k tomu ale 43 praporů pěchoty proti pouhým 14 praporům pruským a ztratili přitom téměř 10 000 mužů.

Poté ale přišel pro vojáky těžko pochopitelný rozkaz okamžitě ustoupit a zaujmout původní postavení. Plukovník Thom, velitel brigády II. sboru, totiž zaregistroval neznámé jednotky postupující od Sendražic a Račic.

Levé křídlo rakouské armády

Nežli se vrátíme zpět k průběhu boje na severním pravém křídle rakouské armády, podívejme se na druhý konec bojiště. Levé křídlo spojenců tvořil saský sbor korunního prince Alberta a rakouský VIII. sbor pod velením generálmajora Webera. Ani Albert nedodržel dispozice Benedekova štábu, neboť považoval vyčleněný úsek za nepřehledný a obával se ohrožení svého levého křídla. Proto zaujal postavení východněji u Probluzi a Dolního Přímu. Vyklidil tak přirozenou obrannou linii souběžnou s tokem Bystřice a zároveň ztratil dotyk s Gablenzovým X. sborem, který tvořil levé křídlo rakouského středu. Umožnil tak Prusům přejít bez většího odporu říčku a rozvinout svoji sestavu. Jak se ukázalo, dřevěné vesnice jako opěrné body spojencům neposkytly dostatečnou ochranu, ale naopak po nasazení pruského dělostřelectva rychle vzplály, což donutilo obránce k ústupu do otevřeného terénu. Následně Albert opřel postavení svých jednotek boky o „neprůchodný“ les, čehož pruští velitelé rádi využili a následným obchvatem saského korunního prince vyvedli z mylného předpokladu o neprůchodnosti lesního terénu.

Na pruské straně postupovala „Labská“ armáda generála pěchoty von Bittenfelda, dalšího z pruských letitých veteránů napoleonských válek, pomalu a opatrně. Kolem šesté hodiny ranní stály pruské jednotky před Starými Nechanicemi, následně odtud vyhnaly saské předsunuté jednotky a obsadily poškozený most. Ten pionýři záhy opravili, Prusové přešli přes Bystřici a po krátkém boji obsadili samotné Nechanice. Přes tento jediný most pak přecházely všechny tři divize „Labské“ armády, takže poslední jednotky se dostaly na druhý břeh až v pozdním odpoledni a do boje vůbec nezasáhly.

Do jedenácté hodiny obsadili Prusové Lubno, Hrádek u Nechanic a Jehlický vrch, čímž rozvinuli svoji sestavu. Předsunuté saské a rakouské jednotky Prusy příliš neobtěžovaly a mnohde ustoupily k hlavním silám ještě před navázáním doteku s nepřítelem. Před polednem, kdy již probíhal dělostřelecký souboj obou protivníků, se po urgencích z Moltkeho štábu hnula kupředu pruská pěchota. Bittenfeld se rozhodl neplýtvat síly čelním útokem a nařídil provést obchvat křídel, jednou divizí od Lubna přes Popovice na Probluz, druhou pak od Hrádku přímským lesem na Horní Přím.

Albert Saský z jemu známých pohybů protivníka usoudil, že je nepřítel příliš roztažen a že je vhodná chvíle protiútokem rozrazit jeho sestavu. K tomuto účelu vyslal vpřed svoji elitní brigádu saské královské gardy, která se dostala bodákovou ztečí do Horního Přímu. Tam ale uvázla až do půl druhé, než ji podpořila další saská brigáda. Postup měli podpořit i rakouské jednotky, které měly projít cípem přímského lesa. Ty ale narazily na Prusy provádějící obchvat a dostaly se do jejich křížové palby, což jim způsobilo značné ztráty a vrhlo je na chaotický ústup. Ten narušil i probíhající protiútok, a tak se všechny spojenecké jednotky musely stáhnout zpět k Probluzi a Dolnímu Přímu.

Po druhé hodině odpolední nastoupily pruské jednotky k útoku na spojenecká postavení. O samotnou Probluz proběhly tuhé boje, a ačkoliv pruské ztráty nebyly malé, spojenci byli donuceni k ústupu. Stáhli se nejprve z Dolního Přímu a poté i z Probluzi na výšiny u Rosnic. Obsazením Probluzi se pruský útok dočasně zastavil a znovu se rozeběhl až po další urgenci z Moltkeho štábu, jenž požadoval postup od Probluzi k hradecké silnici, čímž by ohrozil hlavní ústupovou cestu Rakušanů.

Ustupující Sasy se rozhodl podpořit jednou brigádou velitel rakouského I. sboru, který stál v záloze, a spojenci provedli ještě jeden protiútok. Ten skončil stejně jako ostatní – ústupem po značných ztrátách. Poté se Albert Saský rozhodl opustit bojiště. Bittenfeldovy jednotky kolem čtvrté odpolední postupně ovládly prostor od Probluzi přes Břízský les až k Boru, odkud měly již silnici na dohled. Obě pruské pěší divize ale už k dalšímu postupu neměly síly a poslední pěší divize „Labské“ armády tou dobou teprve pochodovala přes nechanický most. Nenasazeno zůstalo i početné pruské jezdectvo. Bittenfeldova armáda tak sice ohrozila druhý bok rakouské „Severní“ armády, ale Moltkeho naděje na její odříznutí a obklíčení naplnit nedokázala.

Příchod druhé armády korunního prince

Jakmile polní zbrojmistr Benedek zjistil, co se na jeho pravém křídle děje, Festetics se totiž změnu postavení neobtěžoval hlásit, vydal rozkaz k zaujetí původního postavení. Ten ale dorazil kolem desáté ve chvíli, kdy byl již boj o Svíb v plném proudu a Mollinary Benedekův pokyn doručený ovšem neznámým subalterním důstojníkem od III. sboru buď ignoroval, nebo se k němu přes jeho vlastní sborový štáb ani nedostal. O hodinu později dorazil k Mollinarymu podplukovník Falkenhayn od generálního štábu s druhým rozkazem k zaujetí původních pozic, přičemž mu ale opět nevysvětlil, že je to nutné kvůli možnému postupu pruské armády korunního prince. Mollinary rozkaz odmítl s tím, že není důvod zastavovat boj.

Nový náčelník generálního štábu generálmajor Baumgarten, který od rána naléhal na obnovení postavení pravého křídla, poté přiměl Benedeka, aby na pozice Chlum-Neděliště vyslal pro jistotu v záloze stojící VI. sbor. Benedek souhlasil, ale brzy poté tento rozkaz odvolal. V půl dvanácté dorazil z Hradce posel s telegrafem z Josefova, který hlásil postup Prusů do pravého boku severní armády. Poté vyslal Benedek k Mollinarymu svého osobního pobočníka s dalším rozkazem k ústupu na původní pozice, tentokráte s jeho zdůvodněním postupem 2. pruské armády. Přesto Mollinary místo vykonání rozkazu v poledne odjel k Benedekově štábu, aby si osobně ověřil jeho platnost a informoval vrchního velitele o svém pohledu na věc. Mollinary u Benedeka pochopitelně nepochodil, ale další promarněný čas hrál jednoznačně proti Rakušanům.

Asi ve čtvrt na jednu odmítl rozkaz k ústupu do původních pozic jakožto nepochopitelný i podmaršál Thun-Hohenstein. Jeho ale Benedekův pobočník zakrátko přesvědčil, neboť postup pruské 2. armády byl již viditelný pouhým okem. Vyvedení rakouských jednotek ze Svíbu ale také vyžadovalo nějaký čas, takže když Saffranova brigáda od II. sboru došla k Nedělištím, byla již nucena čelit útoku pruské jezdecké brigády. Tu pěchota sražená do karé odrazila. I další rakouské brigády ustupující ze Svíbu pronásledovalo pruské jezdectvo a ztěžovalo mu přesun. Jakmile dorazili Rakušané na linii Neděliště-Lochenice, ocitly se pro změnu pod tlakem nastupujícího pruského VI. sboru generála pěchoty von Mutia (také veterána napoleonských válek) od armády korunního prince. Podmaršálek Thun-Hohenstein poté ztratil nervy a po jedné hodině odpoledne nařídil ústup na Labe. Na rakouském pravém křídle tak zůstala u II. sboru jediná dosud nenasazená brigáda, která kryla ústup sboru i přidružené 2. lehké jezdecké divize.

Na čáru Chlum-Neděliště se ze Svíbu mezi půl druhou a druhou začal stahovat těžce pošramocený IV. sbor. Záhy se ocitl pod útokem předvoje pruského gardového sboru od 2. armády, jemuž čelila hlavně nejméně opotřebovaná brigáda arcivévody Josefa.

Pruská 2. armáda korunního prince Friedricha Wilhelma od rána usilovně pochodovala ve snaze splnit Moltkeho pokyny k napadení rakouského pravého křídla. Před polednem se dostala na dohled k bojišti a místo zdlouhavého rozvíjení do útočné formace zaútočila z chodu. Princ Friedrich Wilhelm tak předběhl rakouské odhady o několik hodin. Kolem půl dvanácté Prusové zahájili útok na Hoříněves. V jednu odpoledne byla obec v jejich rukách, zatímco další prapory spěchaly k Benátkám podpořit Franseckého. Před druhou hodinou vyrazili Prusové k Máslojedům a Rakušané se před nimi chvatně stahovali. Ustoupilo i pět dělostřeleckých baterií, jejichž dělostřelci během dopoledne vystříleli většinu munice. Cílem pruské gardy se pak stala vesnička Chlum, kterou dobyli po heroické obraně dvou rakouských praporů kolem půl třetí odpoledne.

Dobytí Chlumu znamenalo silné ohrožení celé rakouské „Severní“ armády. Krátce před třetí hodinou se polní zbrojmistr Benedek dozvěděl, že má Prusy asi kilometr za svými zády. Rekognoskaci situace se rozhodl provést osobně, nicméně jeho štáb byl vzápětí napaden palbou pruských pěšáků. Po rychlém ústupu začal Benedek rozesílat rozkazy k znovudobytí Chlumu, neboť se skutečně jednalo o klíčové postavení pro jeho armádu. První po ruce byla brigáda plukovníka Benedeka od III. sboru stojící u Lípy. Chvatně připravený bodákový útok v sevřené formaci skončil v palbě pruských jehlovek stejně jako jiné podobné útoky v předchozích dnech, tedy neúspěchem. Pruské jednotky zatím postupovaly a část dvou pruských gardových brigád se dostala až k obci Rozběřice, ze které vytlačily zbytky Brandensteinovy brigády, která měla již za sebou boje ve Svíbu. Následný protiútok rakouské Appianovy brigády neuspěl.

Prusové zatím připravili Chlum k obraně a nezbývalo jim nežli doufat, že další jednotky druhé armády dorazí včas, aby zatím nepříliš pevné postavení na Chlumu udrželi. Ke Chlumu a Rozběřicím se jim podařilo dobýt navíc ještě ves Lípu, což donutilo k ústupu jednotky rakouského III. sboru, jimž tímto manévrem ohrozili bok a týl.

Nasazení rakouských záloh a útok „úvozem mrtvých“

Benedekovi nezbývalo nežli pokusit se stabilizovat situaci nasazením svých záloh a krátce po třetí hodině rozkázal podmaršálu Rammingovi zaútočit se svým VI. sborem od Všestar na Rozběřice a Chlum. Rammingovy jednotky zaútočily bohužel opět stejným způsobem jako dosud vždy, bez náležité dělostřelecké přípravy a v sevřených formacích. V těžkých bojích se jim podařilo dobýt zpět Rozběřice, odkud zbývalo na Chlum asi jeden a půl kilometru otevřeným polem do svahu. Prvotní nápor vedený slabými silami selhal. Druhý útok již větším počtem mužů také odrazila palba pruské pěchoty a dělostřelectva. Pruská obrana sílila každým okamžikem. Ani třetí útok zbytků tří rakouských brigád VI. sboru neuspěl a v polovině svahu byl obrácen na ústup.

Ze záloh zbýval Rakušanům již jen I. armádní sbor vedený po sesazení generála jezdectva Clam-Gallase generálmajorem Gondrecourtem. I on byl po Rammingově neúspěchu vržen do útoku proti Chlumu, ale jeho postup značně narušovaly stahující se tři armádní sbory rakouského středu. Není proto divu, že i tento útok byl špatně koordinován a vzájemná spolupráce tří útočících brigád vázla. Přesto se Rakušané za cenu nesmírného sebeobětování na okamžik dostali až na okraj samotné vsi. Následný pruský protiútok vedený do boků sestavy I. sboru je ale vzápětí srazil zpět a Gondrecourt byl s těžkými ztrátami také nucen vyklidit bojiště. Během asi 20 minut útoku na Chlum přišel sbor o téměř 300 důstojníků a kolem 10 000 mužů, což představovalo polovinu jeho stavu.

Jezdecká bitva u Střezetic

Pěchota obou soupeřících armád byla v té době již na pokraji vyčerpání. Rakušané ustupovali a vedli boj na zdrženou. Pruské pronásledování zvolna ztrácelo na tempu. Moltkeho generální štáb se tedy rozhodl dovršit vítězství nasazením dosud téměř nedotčeného jezdectva k pronásledování a zničení ustupujícího nepřítele.

Na druhé straně krytí ústupu „Severní“ armády mělo tradičně také za úkol jezdectvo jako nejpohyblivější armádní zbraň. První se dostala přes Bystřici a linii vlastní pěchoty pruská Groebenova 3. lehká jezdecká brigáda, která kolem čtvrt na pět zahájila jezdeckou bitvu u Střezetic, jež se stala největší jezdeckou bitvou na území ČR, neboť se v ní střetlo na 10 000 jezdců (větší jezdecký střet proběhl v 19. století jen jednou a to během prvního dne bitvy národů u Lipska v říjnu 1813).

Groebenovi dragouni a husaři dojeli k Dlouhým Dvorům, odkud ve dvou proudech napadli ustupující rakouskou pěchotu u Rozběřic a rozehnali ji. Proti Prusům ale již vyrazila od Všestar rakouská 1. záložní jezdecká divize a její kyrysníci se prudce vrhli na nepřítele. Prusově otočili a ustupovali ke Střezeticím. K rakouskému útoku se poté přidaly jednotky sborového jezdectva rakouského I. sboru, které napadly ustupující Prusy z boku. Také na pruské straně se do dynamického a chaotického jezdeckého boje zapojovaly další jednotky, přesto se ale Groeben rozhodl raději ustoupit pod kryt vlastní pěchoty k Dlouhým Dvorům. Rakušané, kteří ustupující Prusy pronásledovali, se pak dostali do vražedné palby pěchoty a dělostřelectva a byli donuceni se ztrátami ustoupit.

Druhý sled rakouského jezdectva pochodil prakticky stejně jako jeho předchůdci. Úspěšně napadl čerstvé nepřátelské síly, které se před jeho tlakem stáhly pod ochranu pěchoty. Rakušané pak s těžkými ztrátami opět ustoupili. Tím ale boj ještě neskončil, neboť k úderu na čerstvé pruské jezdce Rheinbabenovy brigády se otočila také rakouská 3. záložní jezdecká divize. Znovu došlo ke střetu obou jezdeckých těles, znovu rakouští kavaleristé zahnali protivníka na ústup a znovu se ocitli před hlavněmi pruské pěchoty a dělostřelectva. Rakouští jezdci sice zamezili pronásledování ustupující armády pruskou kavalerií, ale zaplatili za to krvavou daň. Ztratili přes 1100 mužů a téměř 1700 koní. Pruské jezdce stál boj asi 450 mužů a necelých 250 koní.

Ústup rakouské „Severní“ armády

Helmut von Moltke se ale stále ještě nevzdal snahy poraženého protivníka zničit, a ačkoliv jeho jednotkám docházel dech, pokusil se odříznout Rakušanům ústup dosud docházejícími silami pruské 2. armády, neboť „Labská“ armáda se od Probluzi k postupu neměla. Rakušané dosud posledními bojeschopnými silami vedli účinný boj na zdrženou. Hlavní zásluhu na zastavení posledního pruského pokusu o pronásledování ale mělo vynikající rakouské dělostřelectvo, jehož armádní záloha byla nasazena k přehradné palbě. Pod jejím neprostupným štítem opouštěly poslední rakouské jednotky bojiště. Vítězné pruské armády byly natolik vyčerpané, že ustupující dále nepronásledovaly.

Největší bitva, jakou české země kdy spatřily, utichala. Z bojujících asi 215 000 spojeneckých vojáků (22 000 Sasů) bylo v boji zabito či raněno téměř 24 000, dalších téměř 13 000 padlo do zajetí a téměř 8000 zůstalo nezvěstných. „Severní“ armáda tedy přišla o více než 44 000 mužů. Pruské armády oproti tomu ztratily na padlých a raněných téměř 9000 vojáků a necelých 300 nezvěstných. Pohled na bojiště, kde krvácelo přes 32 000 vojáků, se vryl do paměti každému pamětníkovi.

Dozvuky bitvy u Hradce Králové a bitva u Tovačova a Dubu nad Moravou

Polní zbrojmistr Benedek během organizování ústupu podal mimořádný výkon, osobně zasahoval a organizoval vojsko v nejohroženějších úsecích. Přesto rakouská armáda ustupovala z bojiště ve značném chaosu. Pro případ ústupu sice byly připraveny přechody přes řeku a dispozice je jasně určovala konkrétním jednotkám, v nastalém zmatku se jí ale mnoho vojáků neřídilo, a tak došlo ke shromáždění vojska před uzavřenou hradeckou pevností. Až kolem desáté večerní rozhodl velitel pevnosti (proti dřívějším rozkazům) otevřít brány a umožnit průchod armády.

Další ústup „Severní“ armády směřoval k Olomouci, kde se mělo otřesené vojsko konsolidovat. Prusové po bitvě také museli soustředit síly. Zároveň vyzvali ke kapitulaci velitele pevností Josefov a Hradec Králové a po obdržení negativní odpovědi vyčlenili VI. sbor k blokování pevností. Po několika dnech odpočinku vyslali gardovou zeměbraneckou divizi obsadit Prahu, „Labská armáda“ vyrazila přes Jihlavu na Vídeň, 1. armáda směrem na Svitavy a 2. armáda měla pronásledovat Rakušany směrem k Olomouci.

Rakouský ústup krylo jezdectvo, které se několikrát střetlo s Prusy v menších srážkách a šarvátkách, například u Dražkovic, u Chrudimi, u Svitav, u Opatova či u Rudoltic. Dne 8. července byl jmenován velitelem „Severní“ armády arcivévoda Albrecht, následující den dorazil Benedek do Olomouce a mezi 10. - 13. červencem se zde soustředila celá „Severní“ armáda. K bojům jezdectva docházelo i na postupu „Labské“ a 1. armády, například 10. července u Žďáru nad Sázavou, 11. července u Tišnova či 12. července u Martínkova.

Arcivévoda Albrecht dorazil 13. července do Vídně a k její obraně formoval opevněné předmostí na Dunaji u Florisdorfu, kam se přesouvaly jednotky „Italské“ armády a aktivizováno bylo také 5 parníků dunajské flotily. Nový vrchní velitel věřil v možnost obratu ve válce a byl ochoten pokračovat v boji, neboť pruské zásobování odkázané na železniční spojení (které ovšem z valné části blokovaly rakouské pevnosti Josefov, Hradec Králové, Terezín a Olomouc) po jediné trati od Liberce na Prahu a dále Brno začínalo váznout. V té době ale již přišli ke slovu diplomaté a začalo se jednat o příměří.

„Severní“ armáda se dle nových instrukcí arcivévody Albrechta měla přesunout k Vídni, kde se měly na dunajské linii soustředit všechny rakouské jednotky. Proto 14. července část sil vyrazila od Olomouce k Tovačovu a Kojetínu. U Tovačova se slabý odřad Thunova II. sboru dostal do boje se silnějšími pruskými jednotkami 2. armády postupujícími od Prostějova. Následně se rozhořel chaotický boj, do něhož se zapojily i jednotky rakouského VIII. sboru v prostoru mezi Tovačovem a Dubem nad Moravou a během něhož byl ohrožen i štáb polního zbrojmistra Benedeka.

Střetnutí skončilo rakouským ústupem a prokázalo, že rakouská armáda je po bitvě u Hradce Králové silně otřesena. Boj si vyžádal oběti více než 1600 rakouských vojáků a necelých 250 Prusů. Bitva u Tovačova a Dubu znamenala pro „Severní“ armádu uzavření cesty na Vídeň podél řeky Moravy a vedla k tomu, že další ústup k Vídni bylo nutno směrovat přes karpatské průsmyky do údolí Váhu a dále přes Bratislavu k rakouské metropoli.

Bitva u Lamače a mírové rozhovory

Posledním větším střetnutím na „českém“ bojišti války roku 1866 se stala 22. července bitva u Lamače, nedaleko Bratislavy. Mondelova brigáda rakouského X. sboru byla pověřena držením přístupů k Bratislavě. Ačkoliv bylo již ráno známo, že v poledne 22. července vstoupí v platnost příměří, Prusové se chystali získat ještě před jeho uzavřením přístup k bratislavskému mostu přes Dunaj. Útok zahájila Franseckého 7. divize a část 8. divize a zpočátku se Prusům dařilo, když Bosseho brigáda obešla a ohrozila rakouský bok.

Poté ale nastoupily do boje rakouské posily od Thunova II. sboru a početní převaha se pro změnu stala výhodou Rakušanů. Thun obdržel rozkaz bránit Bratislavu za každou cenu a podařilo se mu pro změnu obchvatem ohrozit týl Bosseho brigády, která se stáhla do obrany. Bitva nebyla dobojována do konce, neboť mezi 12. a 13. hodinou zastavovali parlamentáři se zprávou o příměří boj přímo na bitevní linii. Boje u Lamače připravily Rakušany o necelých 470 vojáků, Prusy stály více než 200 mužů.

Od poloviny července se rakouští diplomaté pokoušeli o uzavření příměří, nicméně Prusové si byli vědomi, že čas hraje proti nim, a byli ochotni přijmout jen taková jednání, která by vedla k trvalému míru. Proto k jednacímu stolu zasedli zástupci Pruska, Rakouska, Itálie a zprostředkovatelské Francie až 23. července v Mikulově. Hlavně zásluhou Bismarcka byly mírové podmínky pro Rakousko velmi mírné a nepočítaly s anexí žádného z korunních území (s výjimkou Benátska, jehož odstoupení bylo sjednáno již před válkou), i když právě toto si musel Bismarck na Vilémovi II. tvrdě vyvzdorovat.

V dalších mírových rozhovorech, které proběhly v pražském hotelu U Modré hvězdy, došlo ke stanovení konečných mírových podmínek. Podpisem pražského míru 23. srpna 1866 se Rakousko „pouze“ zavázalo vystoupit z Německého spolku, který tím zanikl, a vzdát se práv na Holštýnsko. Dále mělo zaplatit válečné reparace ve výši 40 milionů zlatých, z nichž 20 milionů bylo umořeno pohledávkami v Holštýnsku a výplatou válečných rekvizic v Čechách. Na území bývalého Německého spolku vznikl Severoněmecký spolek pod vládou Pruska, který zahrnoval i anektované Hannoversko a Sasko, jemuž ale zůstala částečná autonomie. Jihoněmecké státy měly mít do budoucna možnost se ke spolku také připojit, k čemuž došlo po německo-francouzské válce let 1870-1871. Pražský mír se tak stal důležitým bodem na cestě Německa ke sjednocení. Zároveň jednoznačně nasměroval další mocenské ambice Rakouska mimo střední Evropu – na Balkánský poloostrov. Ale to je již historie jiných válek.

Boje po podepsání příměří, pevnosti ve válce, cholerová epidemie

Rakouské pevnosti měly během války důležitou úlohu, kterou z velké části splnily. Krakov a jeho posádka bránily postupu do Rakouské Haliče z Horního Slezska a kontrolovaly železnici vedoucí do Olomouce. I v této oblasti došlo ke střetu s nepřítelem, neboť koncem června se Prusové v síle 6 praporů zeměbrany rozhodli překročit Vislu a obsadit železniční stanici v Osvětimi. Byli však odraženi při ztrátě více než 170 mužů při rakouských ztrátách necelých 80 mužů. Znovu pak zasahovala krakovská posádka počátkem srpna do pronásledování Klapkovy legie.

Pevnosti Olomouc, Josefov, Hradec Králové a Terezín úspěšně blokovaly železniční tratě a vázaly početné pruské síly. Na obléhání Prusové neměli síly, a proto pevnosti pouze blokovali. Jejich obejití se ale projevilo na nedostatečném zásobování polních armád. Navíc se Josefov a Olomouc staly základnami pro 14. července zřízenou českou zeměbranu, jejímž sestavením byl pověřen setník Alfred Vivenot. Jeho 300-500 mužů poté uskutečnilo několik úspěšných přepadů zásobovacích kolon a na jeden den obsadili Opavu, než byli zatlačeni do Hrubého Jeseníku.

K terezínské posádce se 27. července, v den, kdy končilo pětidenní příměří, nedostala informace o jeho prodloužení. Proto se z Terezína téhož dne vypravila diverzní skupina o asi 1200 mužích (částečně od pražského pěšího pluku č. 28) a 28. července přepadla pruské hlídky a následně vyhodila do povětří železniční most u Neratovic, přičemž také přerušila telegrafní spojení. Rakušané při vlastní ztrátě 3 mužů připravili nepřítele o téměř 180 vojáků a výrazně zkomplikovali pruské zásobování.

Posledním bojovým vystoupením celé války byl pochod exilové uherské Klapkovy legie do Uher, který začal navzdory příměří 26. července. Uhři postoupili ze Slezska přes Bohumín a Ostravu k uherské hranici, vyhnuli se pruským hlídkám, které je měly zadržet, a ráno 3. srpna překročili uherskou hranici. Poté, co zjistili, že proti nim Rakušané vyslali početné oddíly, se rozhodli vrátit se zpět na Moravu. Celá expedice skončila 8. srpna tím, že byla Klapkova legie převezena železnicí zpět do pruského týlu. Přes minimální vojenský význam celé akce se Prusům podařilo zajistit uherským legionářům v mírových podmínkách beztrestnost. V následujícím roce došlo k rakousko-uherskému vyrovnání a řada emigrantů, včetně generálmajora Klapky, se poté vrátila do své vlasti.

Podobně jako uherská emigrace se pokusila využít situace i česká politická emigrace soustředěná kolem Josefa Václava Friče, jíž nemálo pomohl také Rudolf kníže Thurn-Taxis. Na rozdíl od Uhrů ale nedisponovala jakoukoliv vojenskou silou, neboť více než 200 českých vojáků zůstalo v italské „uherské“ legii, kde spolu s Poláky marně čekali na zřízení slovanské legie. Vystoupení české protihabsburské emigrace se proto nakonec omezilo jen na vydání a rozšíření brožury „Pláč koruny České, čili Upřímná slova Staro-Čecha propověděná milým krajanům léta 1866“, jejíž politický dopad nebyl valný.

Smutnou tečkou za tragickými událostmi války roku 1866 bylo rozšíření epidemie cholery, která v červenci začala kosit pruské vojáky spolehlivěji než nepřítel. Nedostatečná hygiena na mnoha místech, kde po bojích ležely stovky raněných, tomu nemálo napomohla. Vojenských lazaretů, a nejen polních, byla plná města v Čechách i na Moravě, podobnou záplavu raněných naše země nezažily od roku 1813. Od vojáků se nemoc rychle přenesla i na civilní obyvatelstvo a v habsburské monarchii se odhadují počty nakažených na asi ¼ milionu obyvatel, přičemž zemřelo asi 120 000 lidí (na Moravě a ve Slezsku kolem 50 000, v Čechách a Uhrách kolem 30 000 a v Dolních Rakousích asi 10 000 obyvatel).

Profily některých význačných velících důstojníků

Ludwig rytíř von Benedek (1804-1881), rakouský polní zbrojmistr uherského měšťanského původu, se narodil 14. 7. v maďarské Soproni. V rakouské armádě sloužil od roku 1822, v letech 1848-1849 se v hodnosti plukovníka, později generálmajora vyznamenal na italském i uherském bojišti, kde byl raněn. Roku 1859 byl již polním podmaršálem a velitelem sboru. Během bitvy u Solferina, respektive San Martina, se vyznamenal, když se svým sborem prakticky sám vázal celou sardinskou armádu. Téhož roku byl povýšen na polního zbrojmistra a od následujícího října převzal velení nad rakouskou „Italskou“ armádou. Byl považován za nástupce maršála Radeckého. Roku 1866 se bránil převzít velení „Severní“ armády, neboť dosud měl zkušenosti s italským bojištěm. Porážka v bitvě u Hradce Králové znamenala konec jeho kariéry. Poté byl sesazen a nahrazen arcivévodou Albrechtem. Měl být povolán před válečný soud, ale císařská milost mu znemožnila se v procesu očistit. Dožil v ústraní, zemřel 27. 4. ve Štýrském Hradci.

Helmuth Karl Bernhard von Moltke (1800-1891), pruský polní maršál a náčelník generálního štábu, se narodil 26. 10. v meklenburském městě Parchim. Jeho otec sloužil v dánské armádě a Helmut se svými bratry proto vychodil vojenskou akademii v Kodani. Roku 1822 přešel do pruské armády a o 11 let později se stal členem velkého generálního štábu, jehož mentorem byl sám Karl von Clausewitz. V letech 1836-1839 byl poslán jako poradce k turecké armádě, s níž prošel boji proti Kurdům a proti povstání Muhammada Aliho v Egyptě. Roku 1857 se stal náčelníkem generálního štábu a s ministrem války Albrechtem Roonem prosadil armádní reformy. V této pozici připravil plán operací proti Dánsku v druhé šlesvické válce i proti Rakousku v roce 1866. Stejně tak řídil a koordinoval akce německých armád i ve válce proti Francii v letech 1870-1871. Vítězství Prusů v těchto válkách, které vedly ke sjednocení Německa, lze připsat jeho vojenskému géniovi. Zemřel 24. 4. po krátké nemoci ve svém domě v Berlíně.

Polní podmaršál Karl hrabě Thun-Hohenstein se narodil 24. 1. 1803 ve Vídni. Během revolučních válek let 1848-1849 byl povýšen na generálmajora, během války proti Francii a Sardinii roku 1859 byl již polním podmaršálem. Roku 1866 velel rakouskému II. sboru. Přičinil se o zhroucení rakouského pravého křídla v bitvě u Hradce Králové a jeho velení se neosvědčilo ani v bitvě u Tovačova. Reputaci si částečně napravil rozhodným odporem během bitvy u Lamače. Celkově byl jeho výkon během války roku 1866 hodnocen podprůměrně, a proto byl již následující rok penzionován s čestným povýšením na polního zbrojmistra. Zemřel 16. 1. 1876 v Terstu.

August princ Württemberský (1813-1885), pruský polní maršál, se narodil 24. 1. ve Stuttgartu jako nejmladší synovec württemberského krále. Od roku 1831 sloužil v pruské královské gardě, nicméně až do roku 1866 neprošel žádným polním tažením. Roku 1866 velel gardovému sboru 2. armády korunního prince, který úspěšně vedl v 2. bitvě u Trutnova (u Rokytníka) a který 3. 7. úspěšně dovedl do bitvy u Hradce Králové, kde jeho jednotky dobyly Chlum. Za to byl dekorován řádem Pour le Mérite. V německo-francouzské válce velel úspěšně v bitvách u Gravelotte a Sedanu, taktéž participoval na obléhání Paříže. Zemřel během lovu 12. 1. v obci Zehdenick poblíž Berlína.

Tassilo hrabě Festetics (1813-1883), rakouský generál jezdectva a uherský magnát, se narodil 2. 6. ve Vídni. V rakouské armádě sloužil od roku 1834, účastnil se potlačení povstání v Krakově roku 1846 a roku 1849 bojoval v Itálii pod maršálem Radeckým. Během války s Francií a Sardinským královstvím roku 1859 velel brigádě, již vedl i v bitvě u Solferina, kde se vyznamenal. Roku 1866 mu bylo svěřeno velení IV. sboru, s nímž zbytečně podstoupil boj u Svinišťan. Během bitvy u Hradce Králové opět ignoroval dispozice vrchního velitele a nechal se zatáhnout do nesmyslného boje o Svíb. V počátku tohoto boje mu pruský šrapnel utrhl nohu v kotníku, což vedlo k jeho opuštění bojiště. Roku 1879 byl povýšen na generála jezdectva. Zemřel 7. 1. 1883 v Petrovaradíně.

Saský korunní princ Albert (1828-1902), budoucí saský král, se narodil 23. 4. v Drážďanech. Jeho výchova a vzdělání směrovaly k vojenské kariéře. První zkušenosti v boji získal Albert během první šlesvické války a vyznamenal se v dubnu 1849 při boji na Düppelských šancích. Roku 1866 byl již korunním princem a vrchním velitelem saské armády, přičemž pod jeho komando spadal i rakouský I. sbor, který spolu se Sasy tvořil spojeneckou „Jizerskou“ armádu. Nesl odpovědnost za spojenecký neúspěch v bitvě u Jičína, u Hradce Králové si již počínal lépe, i když to na výsledek boje nemělo vliv. Po připojení Saska k Severoněmeckému spolku zůstal v čele saské armády, již vedl i v německo-francouzské válce 1870-1871. V bitvě u Gravelotte, na rozdíl od Jičína, postupoval dle svého uvážení, což rozhodlo o úspěchu boje u St. Private a výsledku bitvy. Osvědčil se i v bitvách u Beaumontu a u Sedanu. Po válce byl povýšen na polního maršála a stal se generálním inspektorem německé I. inspekce. Zemřel 19. 6. ve slezském Sibyllenortu, dnes polském Szczodre.

Princ Friedrich Karl Pruský (1828-1885), pruský polní maršál, se narodil 20. 3. v Berlíně jako synovec budoucího krále Viléma I. Byl předurčen pro vojenskou kariéru, k čemuž jevil talent. První zkušenosti získal již roku 1848, kdy se v hodnosti rytmistra husarů vyznamenal během první šlesvické války. Následující rok se účastnil tažení proti revoluci v Bádensku a byl těžce raněn. Roku 1864 po propuknutí druhé šlesvické války již v hodnosti generála jezdectva převzal od polního maršála Wrangela vrchní velení nad spolkovými vojsky. Roku 1866 vedl do Čech pruskou 1. armádu, která vybojovala bitvy u Svijan a Podolí, Mnichova Hradiště, Jičína i Hradce Králové. Během německo-francouzské války 1870-1871 stál v čele 2. německé armády a na konto si připsal vítězství u Spicheren, Mars-la-Tour, u Gravelotte a při obléhání Mét, za což byl jmenován polním maršálem. Na přelomu let 1870-1871 úspěšně bránil vyproštění Paříže z obležení. Po válce byl jmenován generálním inspektorem III. inspekce německé armády. Zemřel 15. 6. na loveckém zámečku Glienicke u Berlína.

Wilhelm Ramming z Riedkirchenu (1815-1876), rakouský důstojník saského původu, se narodil 30. 6. v Nemošicích u Pardubic. Vychodil vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě a roku 1848 sloužil jako setník ve štábu Weldenova sboru v Itálii. Během tažení se opakovaně vyznamenal, počátkem následujícího roku byl povýšen na majora a ustanoven náčelníkem štábu polního zbrojmistra Haynaua. Ten si jej po dalších bojích v Itálii a po svém jmenování vrchním velitelem rakouské armády v Uhrách vyžádal na pozici náčelníka generálního štábu. Podle jeho plánů proběhlo úspěšné rakouské letní tažení, které definitivně porazilo uherskou revoluci. Ramming ještě téhož roku povýšil na plukovníka a stal se rytířem Vojenského řádu Marie Terezie. Během války roku 1859 v Itálii nejprve velel brigádě, poté byl povolán do generálního štábu. Za války roku 1866 velel VI. armádnímu sboru v sestavě Benedekovy „Severní“ armády. O dva roky později byl povýšen na polního zbrojmistra. Roku 1874 odešel z činné služby a o dva roky později zemřel v Karlových Varech, kde byl na léčení.

Korunní princ Friedrich Wilhelm Pruský (1831-1888), pozdější císař Friedrich III., se narodil 18. 10. v Postupimi. První praktické válečné zkušenosti získal roku 1864 během druhé šlesvické války, a o dva roky později stanul v čele 2. pruské armády. Osobně přispěl k pruskému vítězství u Náchoda a svoji armádu dovedl po bitvách u České Skalice, Trutnova, Rokytníku, Svinišťan a Dvora Králové v pravou chvíli na bojiště u Hradce Králové a rozhodujícím způsobem tak přispěl k pruskému vítězství. Vojenské schopnosti osvědčil i ve válce s Francií v letech 1870-1871, kdy velel 3. armádě, již provedl bitvami u Weissenburgu, u Wörthu, u Sedanu až k obléhání Paříže. Po smrti svého otce roku 1888 se stal německým císařem, ale zemřel 15. 6. v Postupimi necelé 4 měsíce po svém nástupu na trůn.

Zdeněk Munzar