Josef Gonic, obět vykonstruovaného procesu

Po komunistickém převratu v roce 1948 došlo k rozsáhlým perzekucím v řadách armády. Vedle profesionálních vojáků, propuštěných po „Únoru“ do civilu, bylo více než tisíc z nich odsouzeno ve vykonstruovaných politických procesech na dlouhá léta odnětí svobody a padesát tři vojáků dokonce skončilo na popravišti. Jedním z nich byl hrdina protinacistického odboje podplukovník gšt. Josef Gonic, oběť rozsáhlé a zjevně vykonstruované kauzy, známé jako „Akce Praha-Žatec“. V těchto dnech si připomínáme stopatnácté výročí jeho narození.

Josef Gonic se narodil 4. března 1902 v Kyjově, po základní školní docházce absolvoval šest tříd české reálky v Hodoníně, kterou ukončil 30. června 1920. Od roku 1921 studoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, již ukončil 12. srpna 1923 a od 1. září nastoupil v hodnosti poručíka službu u pěšího pluku 39 „Výzvědného“ v Petržalce u Bratislavy, kde vykonával funkci velitele čety. Dne 1. října 1928 jej povýšili na nadporučíka, přesně o tři roky později, 1. října 1931 na kapitána. Gonicovo působení v Bratislavě bylo poměrně dlouhé, až do 15. dubna 1934.

Následujícího dne pak zahájil studium Vysoké školy válečné, již absolvoval 30. června 1936. Od 3. srpna téhož roku jej přidělili k 9. divizi v Bratislavě, kde sloužil až do 1. září 1938. Během tohoto období byl přeložen k 4. oddělení VII. sboru a 31. července 1937 povýšen na štábního kapitána. Dne 2. září 1938 byl převelen do Banské Bystrice, kde na místě přednosty 4. oddělení štábu hraničního pásma XV sloužil až do 30. června 1939, pak byl demobilizován a odsunut do Prahy.

V průběhu bratislavského pobytu se roku 1929 oženil, o dva roky později se mladému páru narodila dcera.

od 1. července 1939 v důsledku okupace nastoupil civilní zaměstnání jako referent mzdového oddělení ministerstva zdravotní a sociální správy, od 1. června 1943 zastával podobné místo u Úřadu práce v Pardubicích, totálnímu nasazení v Říši se vyhnul fingovanou chorobou. V průběhu války se aktivně účastnil odboje, od roku 1940 společně s bratrancem své ženy, policistou Františkem Dvořákem, jehož však roku 1942 zatklo gestapo a skončil na popravišti. Gonic spolupracoval rovněž s organizací Obrana národa, pro niž odposlouchával německé telefonické hovory. Na úřadě se snažil zamezit vysílání některých českých pracovníků do Říše, velmi rázně vystoupil i za povstání roku 1945.

Vojenskou službu opět nastoupil při vypuknutí Květnového povstání, již 5. května 1945 ráno osobně odzbrojil a zajal dva německé vojáky, potom se stal náčelníkem štábu úseku Praha-Střed. Během 8. května velel obraně kasáren Jiřího z Poděbrad a ustoupil jako jeden z posledních pod dělostřeleckou palbou z tanků. Svou skupinu zachránil, když ji odvedl sklepy do sousední Soukenické ulice, po přeskupení se zapojili do dalšího boje v prostoru Stavovského divadla. Do 16. června pak zastával funkci velitele pluku Revoluční gardy 3. Za svou činnost v době okupace dostal Československou medaili Za chrabrost.

Se zpětnou platností k 1. květnu 1943 byl povýšen na majora generálního štábu a zařazen na místo referenta 3. oddělení generálního štábu, od 15. listopadu 1947 pracoval jako referent skupiny silniční dopravy 7. oddělení Hlavního štábu, to již v hodnosti podplukovníka generálního štábu, již dostal 1. října 1946. Zde zůstal až do osudného 8. března 1949, kdy jej zatkli. Zcela formálně byl 7. května 1949, již v době vyšetřovací vazby, převelen ke 12. divizi v Litoměřicích, toto místo již však samozřejmě nikdy nenastoupil.

Gonic skončil ve vazbě s obviněním, že se podílel na přípravě údajného protikomunistického převratu, vedeného bývalým rotmistrem Cizinecké legie Miloslavem Jebavým. Do spiknutí jej prý v době, kdy pracoval na 7. oddělení Hlavního štábu, zasvětil podplukovník Vilém Sok-Sieger, s nímž se znal z práce. Podle obžaloby měl být jedním ze tří zástupců vedoucího vojenské skupiny Soka-Siegera. Další dva zástupce představovali major Krátký a štábní rotmistr Dratva. Sok-Sieger s Gonicem a Krátkým měli prý také vypracovat plán útoku na budovy Ministerstva obrany a Hlavního štábu. Krajské velitelství Státní bezpečnosti v Praze odeslalo 22. dubna 1949 Státní prokuratuře trestní oznámení na hlavní skupinu patnácti mužů v čele s Miloslavem Jebavým. Jedním z nich byl také podplukovník generálního štábu Josef Gonic, stejně jako ostatní byl viněn z přípravy protistátního povstání a pokusu nezákonně svrhnout vládu republiky i prezidenta.

Podplukovník Gonic podepsal přiznání, že jej v lednu 1949 oslovili Sok, Dratva a Krátký s výzvou ke vstupu do ilegální organizace. Gonic jim přislíbil pomoc, schůzky s ostatními účastníky spiknutí, která se odehrála v Žatci, se však odmítl účastnit. Na StB také vypověděl, že jednání Soka a Krátkého nikam nehlásil, neboť je nepovažoval za nic reálného a podle něj neměli tito kolegové schopnosti nějakou větší akci zorganizovat. Účastnil se ale několika setkání, na nichž měl Sok referovat o pokračujících přípravách. Do jaké míry však pplk.gšt. Gonic vypovídal podle skutečnosti na základě dochovaných materiálů nelze určit. Je dost pravděpodobné, že značná část výpovědí byla připravena a on k jejich podpisu donucen. Podle pozdějších svědectví byla i z ostatních účastníků „puče“ přiznání vynucena nelidským týráním a o jejich věrohodnosti tak lze úspěšně pochybovat.

Státní prokuratura sestavila obžalovací spis, jejž datovala k 20. květnu 1949 a zaslala Státnímu soudu. Všech patnáct mužů bylo obviněno z vedení připravovaného povstání, chystali se prý na převzetí funkcí ústředních orgánů, velitelů úseků a jednotek, respektive spojovacích článků mezi jednotlivými skupinami, všichni se tedy měli dopustit trestných činů velezrady a vyzvědačství.

Nad případem Praha–Žatec zasedal Státní soud v Praze, který vynesl 9. června 1949 jeden z vůbec nejkrutějších rozsudků za celou éru nesvobody. Miloslav Jebavý, Josef Gonic, Vilém Sok, Karel Sabela a Bohumil Hubálek byli odsouzeni k trestu smrti, doživotní trest dostali Jiří Voves, Václav Šimák, František Řepa, Vladimír Struska, Jan Seifert, Ing. Jan Krátký, František Šlajs, František Ouřada a Antonín Vinš. Stanislav Körner vyslechl verdikt 25 let, na něž bylo několika odsouzeným později změněno doživotí.

Odsouzení k smrti se odvolali k Nejvyššímu soudu, jenž jejich žádosti o změnu trestu na vězení zamítl.

Poslední dějství tragédie se odehrálo 18. července 1949, kdy proběhla na dvou nádvořích věznice Praha-Pankrác poprava všech pěti aktérů kauzy Praha-Žatec. V 5.10 zahájil kat popravu Josefa Gonice, v 5.23 byl popraven Vilém Sok. V 5.46 zhasl život Karla Sabely, Bohumil Hubálek zemřel na popravišti v 6.00. Jako poslední zemřel údajný vůdce povstání Miloslav Jebavý, bylo 6.30.

Případ údajného povstání Praha-Žatec není dodnes zcela vyjasněn, pro názor, že se jednalo o provokaci či konstrukci tajných služeb totalitního režimu, však existuje řada věrohodných argumentů. Není ani zcela jisté, jak naložili s těly exekvovaných a kam byly potají pohřbeny ostatky Josefa Gonice.

Ivo Pejčoch