Rudolf Gazda – životní souboj s totalitou

Oběti tragických událostí během okupace sovětskými vojsky 1968-1991 měly za sebou leckdy pozoruhodné životní osudy. Toto je příběh účastníka druhého i třetího odboje, Rudolfa Gazdy.

Rudolf Gazda se narodil 18. dubna 1919 v obci Koňská v okrese Český Těšín do rodiny hutníka. Vyučil se krejčím. První z výjimečných událostí je údaj, který uváděl později ve svém životopise: po německém vpádu odešel bojovat jako dobrovolník v polské armádě. Po její kapitulaci se vrátil 17. října 1939 do Třince. Pracoval pak jako krejčí a pak byl nucen pracovat jako dělnik na železnici.

Vzhledem k tomu, že se na něj vztahovala takzvaná Volkslista 3. stupně, narukoval 28. července 1943 do Wehrmachtu. Po základním výcviku v Opavě ho poslali do francouzského Castelnaudary u Toulouse. Odtud jej s jeho jednotkou přesunuli do Sospel u Nice. Dne 28. ledna 1944 ho převeleli do italského Montesilvana k Feldersatz Batalion 334, spadajícímu pod 44. Infanterie Division (pěší divizi). Umístili ho do krejčovské dílny jeho divize.

Využil ovšem okamžiku, kdy byl služebně vyslán do San Benedetta del Tronto, a během cesty 1. srpna 1944 dezertoval. Celý měsíc se skrýval v oblasti Dicomano, kde se 10. září přihlásil do britského zajetí. Jako důvod podpisu Volkslisty uvedl strach o rodinu, která by mohla být vystavena nacistické perzekuci. Byl nejdříve umístěn do zajateckého tábora na území Alžírska, potom jej převezli do skotského Edinburghu. V zajetí se dobrovolně přihlásil do československého zahraničního vojska.

Příslušníkem Československé samostatné obrněné brigády se stal 16. listopadu 1944, dostal tehdy evidenční číslo T-2711. Jeho první funkcí byl nabíječ tankového kanonu. Dne 24. prosince 1944 byl vyslán do radiotelegrafického kurzu MNO, potom odešel na frontu k Dunkerque, kde bojoval jako tankista v rámci Motorizovaného přezvědného oddílu, součásti obrněné brigády. Od 5. do 18. února prošel výcvikem na střelce tanku Cromwell s výtečným prospěchem jako třetí ze čtyřiapadesáti frekventantů. Ke 2. rotě tankového praporu 3 jej přidělili 10. března, u jednotky sloužil i poté, co byl prapor 1. června 1945 reorganizován na 13. tankovou brigádu.

Za účast v západním vojenském odboji byl 21. září 1945 vyznamenán Československou pamětní medailí se štítkem VB. Dne 1. října 1945 byl povýšen na svobodníka. Po návratu do osvobozené vlasti ještě kratší čas sloužil v armádě, do zálohy odešel 1. ledna 1946. Odloučení od manželky a dětí však způsobilo rozpad jejich vztahu a Gazdovi se po válce rozvedli. V roce 1947 se Rudolf Gazda podruhé oženil s Dagmar Zrubeckou, v tomto manželství se narodila dcera Dagmara. Rodina se usadila v Předlicích u Ústí nad Labem.

V únoru 1946 převzal národní správu krejčovského podniku v Lipové u Šluknova. Vykonával ji až do září 1948, kdy se jí vzdal a převzal národní správu nad jiným krejčovským podnikem v Ústí nad Labem. Tato činnost však byla zatížena vysokou daní, proto ji ukončil a nastoupil jako obchodní příručí v prodejně konfekce komunálního podniku Jednota v Ústí nad Labem.

V roce 1946 vstoupil do národně socialistické strany a nijak netajil tím, že je příznivcem demokracie a svobodného podnikání. Podobné názory mu ovšem život v poúnorovém Československu nezjednodušovaly. V průběhu roku 1949 došel k závěru, že komunistická republika mu nenabízí možnosti profesní ani osobní realizace a rozhodl se i s rodinou odejít do Francie, kde měl kontakty z doby války. Pokusil se o přechod hranic ale byl 23. dubna 1950 zatčen u Mariánských Lázní. Ve věznici v Mariánských Lázních zorganizoval útěk. Přestože vězni přepadli a spoutali dozorce, útěk 15. května 1950 se nepodařil.

Státní soud v Praze odsoudil skupinu čtyř vězňů k vysokým trestům, Rudolfa Gazdu k 15 letům vězení. Rudolf Gazda strávil za mřížemi celé desetiletí, na svobodu se dostal až v rámci velké prezidentské amnestie 10. května 1960. S rodinou pak bydlel v Karviné, pracoval jako kontrolní zámečník na dole 1. máj. Hrdinu z bojů proti nacismu dokonce 25. října 1962 degradovali ze svobodníka na vojína v záloze, což byla jen jedna z mnoha hořkých pilulek, jež byl Rudolf Gazda ve svém životě donucen spolknout.

V neděli 5. července 1970 odpoledne jel Rudolf Gazda s rodinou z Byšic u Mladé Boleslavi do Karviné. Řídil vlastní osobní automobil Škoda 100. Spolu s ním jeli ve voze manželka Emilie, dcera Eva a vnuci Gazdových, pětiletý Jaroslav a čtyřletý Libor. Když projížděli kolem 19.45 obcí Krchleby (okres Nymburk), vyrazil náhle ze zatáčky ve směru od Nymburka sovětský nákladní automobil ZIL 157. Za volantem seděl vojín Valerij Alexandrovič Andrejev z posádky v Mladé Boleslavi. Nákladní vůz vjel v zatáčce v důsledku vysoké rychlosti asi 70 kilometrů v hodině do protisměru. Poté až u krajnice narazil čelně do automobilu Rudolfa Gazdy.

Následky byly tragické. Rudolf Gazda utrpěl smrtelné zranění hrudníku. Po vyproštění z deformovaného vozidla a převezení do nemocniční péče o dva dny později, 7. července 1970, v nymburské nemocnici zemřel. Příčinou smrti bylo zakrvácení dutiny hrudní při mnohočetných zlomeninách žeber, dále trhlině a pohmoždění levé plíce. Těžké zranění s trvalými následky utrpěl i vnuk Libor Cieslar. Méně vážná zranění si odnesli ostatní cestující v osobním automobilu, kteří byli rovněž převezeni do nemocnice v Nymburce.

Jak v průběhu následného vyšetřování Veřejné bezpečnosti shodně uvedla řada očitých svědků – místních občanů, po nárazu sovětský nákladní automobil drtil a tlačil osobní auto ještě asi deset metrů. Po zastavení zacouval a ve snaze objet havarovaný vůz a rychle z místa ujet do něj narazil znovu. Po nárazu tedy sovětský nákladní automobil z místa odjel, ale nakonec zastavil asi o 700 metrů dál, na silnici směrem na obec Straky, a to až po upozornění a pronásledování občany. Podle Protokolu o nehodě v silničním provozu, zpracovaného příslušníky Skupiny vyšetřování VB Nymburk, jevil řidič Andrejev známky značného požití alkoholických nápojů. Naprostá netečnost a malátnost.

Hostinský Josef Andrlík z Pohostinství Jednota v Kovanicích vypověděl, že kvečeru seděli v restauraci čtyři sovětští vojáci s důstojníkem. Vyšetřování potvrdilo, že posádka popíjela během odpoledne postupně v restauracích ve Vlkavě, Kovanicích a v Lipníku.

Autonehodu vyšetřovala Skupina vyšetřování VB v Nymburce, jejíž vyšetřovatel 5. července 1970 zahájil trestní stíhání vojína Andrejeva. Veřejná bezpečnost předala formálně spis Vojenskému obvodovému prokurátorovi v Praze a ten pak 29. července 1970 vojenskému prokurátorovi Střední skupiny sovětských vojsk. Řidiče Andrejeva odsoudil sovětský vojenský soud v Mladé Boleslavi 23. září 1970 na sedm let pracovního tábora. Velitele vozidla poručíka Valerije Nikolajeviče Taraněce poslal soud do vězení na osm let. Soud zjistil, že jízdu mimo útvar svévolně nařídil právě poručík Taraněc, který byl opilý už na útvaru. Mezi 15.00-20.00 se posádka zastavila ve třech restauracích. Na náklaďáku se vezli ještě vojíni Krečetov a Korobov. Řidič Andrejev vypil po restauracích 150 gramů vodky a pět až šest piv. Pro rodinu Gazdových pak nastaly několikaleté tahanice s úřady. Částečná náhrada škody byla rodině vyplacena až počátkem roku 1974.

Dramatický život Rudolfa Gazdy je příběhem skutečného, byť neokázalého hrdiny, který se zapojil do boje proti nacistické i komunistické totalitě. O to tragičtější je závěr jeho života. Bohužel, následky bezohlednosti sovětských vojáků nesla do budoucna i celá jeho rodina.

Smrt Rudolfa Gazdy nebyla nijak ojedinělá. Jen v roce 1970 zemřelo 16 československých občanů v důsledku dopravních nehod s účastí sovětských vojáků. Jedna žena byla zavražděna a jeden muž zastřelen. Za období od 1. ledna 1969 do 21. června 1991 zahynulo v souvislosti s pobytem sovětských vojsk v Československu 267 civilistů. Z nich bylo dvanáct zavražděno, čtyři zabity, 248 zahynulo v důsledku autonehod a tři za jiných okolností. To znamená každý měsíc okupace jedna oběť na životě.

Rudolf Gazda je pochován na hřbitově v Oldřichovicích okres Frýdek-Místek.

Ivo Pejčoch, Prokop Tomek