V průběhu 16. století se od zbraní vojenských již výrazně oddělily zbraně, které byly specificky lovecké nejen svým účelem, ale i technickým provedením a výzdobou. V dílně průměrného cechovního puškaře byly lovecké zbraně základním pramenem obživy, neboť měly největší počet zákazníků. Byly vyráběny na objednávku příslušníků hospodářsky nejsilnějších vrstev. Jejich dostatečný okruh umožnil nejlepším puškařským a mečířským mistrům rozvinout výrobu luxusních zbraní. Dokonalé provedení a bohatost výzdoby reprezentovali společenské postavení a bohatství majitele zbraně. Vojenský historický ústav Praha získal do svých sbírek dvě takové pušky - byly vyrobené vídeňským puškařem Johannem Krummenauerem a jsou více než tři století staré, pocházejí z konce 17. století.
Prakticky každá z vyrobených luxusních zbraní je svým způsobem mistrovským dílem, jen málokdy vyrobeným ve více než dvou exemplářích. Na složité umělecké výzdobě spolupracovali se zbrojířskými mistry i příslušníci jiných řemesel, zejména rytci a zlatníci. K využití jednotlivých výzdobných technik (řezba, rytina, leptání) byly vhodné zejména kolečkové zámky pušek a čepele loveckých tesáků. Spolupráce příslušníků různých řemesel při výrobě luxusních zbraní dosáhla vrcholné úrovně v 17. a 18. století.
Z tohoto období pochází i pár luxusních loveckých štuců, krátkých kulovnic s kolečkovým zámkem, z dílny vídeňského puškaře Johanna Krummenauera (Krumenauera). Ten je připomínán v letech 1683 až 1713, kdy ve Vídni zemřel. Pocházel z městečka Sobernheim v německém Porýní, v roce 1678 vstoupil do učení, v roce 1681 se stal tovaryšem a v roce 1682 puškařským mistrem.
Obě Krummenauerovy pušky, které Vojenský historický ústav zakoupil ze soukromé sbírky na podzim loňského roku, jsou i přes své více než třísetleté stáří ve výborném stavu a plně funkční. Mají oktagonální drážkované hlavně v ráži 12 mm, posuvnou mosaznou mušku a klapkové hledí s jedním pevným a jedním sklopným listem. Nad komorou seshora jsou hlavně signovány Johan Krumenauer a opatřeny zlatem vykládanou značkou. Kolečkové zámky mají vnitřní kolečko uložené za zámkovou deskou, jeho velikost a tvar však kopíruje ozdobná rytina na vnější straně desky. Kohout zámku má dlouhý palečník pro jeho snadnější natahování. Pušky jsou naprosto shodné, jedinou výjimkou jsou kryty schránek v hlavišti pažeb, vyrobené z bílé kosti a zdobené v jednom případě rytinou jelena a laně, ve druhém pak loveckou scénou psů štvoucích divočáka.
Nejzajímavější částí obou kulovnic jsou ale jejich pažby, vyrobené ze vzácné, ale pro svou křehkost ne příliš často užívané ořechové kořenice (kořenovice). Ta se musela pro svou rozdílně tvrdou a pokroucenou strukturu od počátku pažbařovy práce fixovat lepením. Příčinou byly různé praskliny a nedostatečná soudržnost materiálu. Proto se na pažbách z tohoto materiálu často nacházejí vysazená a opravená místa již samotným výrobcem. Výsledkem jeho práce byla však vždy originální pažba, strukturou dřeva připomínající bohatou kresbu mramoru. Stačilo pak povrch upravit do vysokého lesku a z rukou puškaře vyšlo dokonalé umělecké dílo.
Zbraně vyrobené ve dvou nebo i více totožných kusech si zákazníci objednávali pro případ, kdy při svém lovu potřebovali zrychlit palbu častým střídáním zbraní a při tom nebýt překvapeni jejich odlišnými, zejména balistickými vlastnostmi. V českých sbírkách se takové soubory identických palných zbraní objevují poměrně často. Čechy totiž náležely k oblasti středoevropských zemí s příbuznými typy lesů a množstvím zvěře, s podobnými způsoby lovu a s nepatrnými rozdíly ve tvaru loveckých zbraní, jaké vyráběly dílny německé, rakouské, polské a tedy i české.
Odchylky spočívaly pouze v typu výzdoby nebo povrchové úpravy jednotlivých výrobků. Základní typy loveckých zbraní určoval pro všechny středoevropské země tradiční styl lovu, obecně známý jako německý uzavřený hon. Lovci při něm pohodlně stáli v připravených, chvojím ověnčených pavilónech, zatímco před nimi se hnaly stovky kusů předem pochytané vysoké a černé zvěře, sehnané z velkých rozloh honitby a držené v zajetí až do začátku lovu. Každý lovec měl k dispozici pobočního myslivce, který pro svého pána střídavě nabíjel dvě pušky. Na povel byla do arény vypouštěna zvěř, která přebíhala před pavilónem se střelci. Jindy byla zvěř naháněna do vody a na místě, kde se ztěžka dostávala na břeh, po ní bylo stříleno z pohodlných loděk. To vše podbarvovala soudobá lovecká hudba.
Výsledkem této krvavé zábavy byly stovky mrtvé nebo umírající zvěře, mezi kterou pobíhali potrhaní a vyjící psi. Na druhou stranu, v období existence uzavřených honů od 16. do 18. století, přinášela tato zábava i značný hospodářský prospěch, neboť kořist získaná za jediný den lovu vynášela vysoké sumy při prodeji zvěře na trzích.
Jan Šach