Bedřich Albrecht

Jeho jméno je nerozlučně spjato s motorizací československé armády. Jako zkušený odborník, vybavený bohatou praxí i teoretickým vzděláním, se významně podílel na zkouškách nových zbraňových systémů a spolurozhodoval o jejich zařazení do výzbroje.

Narodil se 13. března 1885 v Řevnicích (okres Praha-západ) do rodiny šikovatele rakousko-uherské armády. Po základním školním vzdělání pokračoval v letech 1898 až 1902 ve studiu na Vyšším vojenském reálném gymnáziu v Hranicích. Po jeho úspěšném absolvování a složení maturitní zkoušky zahájil studium Vojenské technické akademie ve Vídni a Mödlingu, jež s velmi dobrým prospěchem absolvoval 18. srpna 1905, ještě téhož dne se účastnil odvodu a byl prohlášen schopným vojenské služby.

V hodnosti poručíka, v níž jej vyřadili z vojenské akademie, nastoupil službu u pevnostního dělostřeleckého pluku č. 2 v Krakově. Tady byl postaven do role učitele na škole jednoročních dobrovolníků, v níž získal vedle vojenských i pedagogické zkušenosti. Během působení v Krakově si rozšířil vzdělání absolvováním odborných kurzů, elektrotechnického a osvětlovacího, nabytých znalostí využil v následujících letech a především v období první světové války. V té době prošel i kurzem v řízení a technice motorových vozidel a stal se jedním z prvních rakouských důstojníků vlastnících řidičský průkaz.

Posádku změnil 1. února 1910, kdy jej z Krakova převeleli k pevnostnímu dělostřeleckému pluku č. 1 do Vídně. Zde zastával funkci subalterního důstojníka u osvětlovacího sboru č. 1, současně působil jako učitel osvětlovacího oddělení. Od 28. května téhož roku byl také členem vojenské technické komise. Dne 1. listopadu 1910 se dočkal povýšení na nadporučíka. Mezi 1. listopadem 1912 a 1. dubnem 1913 působil v Tonale jako vedoucí elektrifikace a instalace elektrotechnického vybavení v pevnostech v rámci 7. pevnostního dělostřeleckého praporu. Znovu se stěhoval 2. dubna 1913, kdy se přemístil do přístavní pevnosti v Pule, kde zastával místo velitele osvětlovacího oddělení a instruktora u kurzu osvětlovacích automobilů. Na kapitána jej povýšili 1. srpna 1914, současně se stal velitelem baterie houfnic ráže 150 milimetrů, s níž odejel 1. prosince 1914 na frontu. Již 29. prosince 1914 jej převeleli zpátky do Puly. Opět převzal místo velitele osvětlovacího, tedy světlometného, oddílu v rámci pevnostního dělostřeleckého pluku č. 4.

Albrecht však pouze nevelel, ale díky své technické erudici a značné zkušenosti se svěřenou technikou se iniciativně snažil o zdokonalení vybavení své jednotky. Mimo jiné zde řídil i instalaci rozměrného a velmi výkonného světlometu Kolben, schopného zasunutí do kasematy. Světlometný oddíl pod jeho velením měl nezanedbatelný podíl na sestřelení italské vzducholodě Citta di Jessi, k němuž došlo 5. srpna 1915.

Místo působnosti změnil 1. srpna 1916, kdy získal funkci velitele náhradního osvětlovacího praporu ve Vídni. Dne 4. prosince 1917 odešel na jihozápadní frontu k veliteli osvětlovacího oddělení. Po pěti měsících, 4. dubna 1918 dostal funkci velitele baterie houfnic ráže 150 milimetrů, jíž vykonával do 31. srpna. Potom funkci předal nástupci a zahájil pedagogickou praxi na Vojenské technické akademii v Mödlingu u Vídně. Po vyhlášení samostatné Československé republiky zůstal jediný týden ve Vídni při likvidaci náhradního osvětlovacího praporu a pak se přestěhoval zpět do Čech.

Již 8. listopadu 1918 nastoupil v československé armádě k těžkému moždířovému pluku 301 v Praze, po necelém roce však přešel na funkci, která plně využívala jeho odborného technického vzdělání. Dne 1. července 1919 se stal přednostou strojního oddělení MNO, současně jej povýšili na majora. Albrecht si uvědomoval prudký rozvoj technických věd, který charakterizoval dvacáté století, proto se rozhodl rozšířit v tomto směru vzdělání a přihlásil se ke studiu na Českém vysokém učení technickém v oborech strojním a elektroinženýrském. Uzavřel jej druhou státní zkouškou, jíž úspěšně složil 3. února 1926, kdy získal titul inženýra.

V průběhu studia vyměnil několik velitelských funkcí. Vzhledem ke zkušenostem s motorizací dělostřelectva stál od 1. ledna 1920 do 23. října 1921 v čele autoškoly dělostřelectva ve Čtyřech Dvorech, 28. prosince 1922 nastoupil místo velitele automobilního kurzu pro důstojníky generálního štábu, současně jej povýšili na podplukovníka. Kurz vedl jenom krátce, již 27. ledna 1923 se stal referentem pro těžké dělostřelectvo a jeho motorová vozidla, o rok později jej jmenovali přednostou 28. oddělení MNO. Roku 1925 absolvoval tříměsíční kurz na ČVUT a 2. srpna 1926 přešel na nové působiště.

S kolegy z oddělení přešli do stavu Vojenského technického ústavu v Praze, s nímž je spjata nejdůležitější část jeho kariéry. Dne 28. prosince 1928 jej povýšili na plukovníka a roku 1929 ustanovili přednostou všeobecného oddělení VTÚ. Vedle své funkce působil během školního roku 1932/33 v roli mimořádného učitele v kurzu pro vyšší velitele v Praze. Ve stejné době se stal přednostou III. (technického) odboru VTÚ. V říjnu 1929 byl předsedu oficiální delegace, jež odjela do Velké Británie jedna s firmou Vickers o nákupu tančíků konstrukce Carden-Loyd, které se později staly základem pro československý Tančík vzor 33.

Bedřich Albrecht v třicátých letech působil jako odborník i při sjednávání kontraktů o dodávkách zbraní našim spojencům v rámci Malé Dohody. Ve VTÚ se stal přednostou I. oddělení, tuto funkci zastával až do konce své vojenské služby. Hodnostního vrcholu dosáhl 1. ledna 1937, kdy byl povýšen na generála technické zbrojní služby.

Poslední léta života jej sužovaly zdravotní problémy, zářijové mobilizace v roce 1938 se z tohoto důvodu již nemohl účastnit. Své zhoršující se chorobě nakonec podlehl 1. února 1941. Generál Bedřich Albrecht byl pohřben na pražském Vinohradském hřbitově.

Ivo Pejčoch

PROJEKT 300 – 100 LET je jedním z příspěvků Vojenského historického ústavu Praha k letošnímu výročí sta let od vzniku samostatného Československa. Projekt představuje vojenské osobnosti, zbraně a události se vztahem k české historii zahrnující století 1918 – 2018.