Jaroslav Eminger

Generální inspektor vládního vojska. Po celou válku se choval jako vlastenec, ostře protestoval proti německému nařízení o zasazení vládního vojska v Itálii. I díky jeho postojům byla skutečná kolaborace ve vládním vojsku zcela ojedinělá.

Narodil se 4. června 1886 v Čáslavi do rodiny důstojníka rakouské armády. Po obecné škole vystudoval vojenské reálné gymnázium, na němž získal civilní i vojenskou maturitu. Ve vzdělání pokračoval na Vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě, z níž jej po třech letech vyřadili jako poručíka, školu absolvoval s výborným prospěchem 18. srpna 1907.

Mladého poručíka Emingera zařadili na funkci velitele čety 2. eskadrony c. a k. dragounského pluku č. 7 v Dobřanech, od 1. května 1908 velel četě 3. eskadrony v Praze.

V průběhu služby si zvyšoval kvalifikaci, účastnil se dvou čtyřměsíčních kurzů v jezdecké brigádní škole v Klatovech a 1. října 1911 zahájil studium Válečné školy ve Vídni, jíž dokončil 31. července 1914. V  této době jej 1. listopadu 1912 povýšili na nadporučíka. Na ruskou frontu odjel hned 1. srpna 1914, byl přidělen postupně ke štábům několika divizí, kde působil po celou první světovou válku, na kapitána generálního štábu jej povýšili 1. září 1915. Zprvu působil jako důstojník generálního štábu u 4. pěší divize, od 30. listopadu 1914 do února ve stejné funkci u štábu 24. pěší divize, v březnu 1915 byl náčelníkem 48. pěší brigády, v dubnu náčelníkem štábu 24. pěší divize, od května 1915 do května 1916 náčelníkem štábu 17. jezdecké brigády, do července téhož roku náčelníkem štábu 3. jezdecké divize, mezi srpnem 1916 a květnem 1917 přednostou operačního oddělení velitelství 11. sboru, do března 1918 pak působil ve funkci velitele východohaličské a jihopolské rádiové fronty, potom jej převeleli na italské bojiště. Zde převzal velení benátské a od srpna tyrolské rádiové fronty.

Po vyhlášení samostatné Československé republiky se vrátil do vlasti a hned následujícího dne po příjezdu, 9. listopadu 1918, vstoupil do služeb nově ustavené československé armády. Zařadili jej na funkci náčelníka štábu a později zástupce náčelníka štábu vrchního vojenského velitelství na Slovensku. Dne 5. února 1919 převzal funkci náčelníka štábu 1. pěší brigády, od 30. května pak sloužil jako přednosta II. oddělení velitelství západní slovenské skupiny. Od 17. srpna 1919 do 5. ledna 1922 působil jako náčelník čs. vojenské mise v Budapešti, potom jako specialista na maďarskou otázku v zahraniční skupině MNO. V tomto období jej 27. ledna 1921 povýšili na majora generálního štábu.

Dne 20. března 1922 jej jmenovali náčelníkem štábu 5. pěší divize v Českých Budějovicích, odkud jej 1. října 1924 přeložili na funkci velitele I. polní korouhve jezdeckého pluku 4 v Klatovech. Na podplukovníka generálního štábu jej povýšili 28. června 1923. Od 1. února 1925 byl prozatímním velitelem jezdeckého pluku 3 v Nových Zámkách, 1. března 1926 jej přemístili k jezdeckému učilišti v Pardubicích a 1. září ustanovili jeho velitelem. Na plukovníka generálního štábu ho povýšili 1. května 1928. Od 1. ledna 1931 byl nejdříve zástupcem velitele, a od 1. dubna 1931 zatímním a od 30. září 1932 řádným velitelem 2. jezdecké brigády v Brně. V této době od 16. listopadu 1931 do 15. května 1932 absolvoval kurz pro vyšší velitele v Praze. Na brigádního generála jej povýšili 1. července 1933.

Působiště změnil 15. března 1935, kdy se stal přednostou I/2. oddělení MNO, od 15. listopadu 1936 byl ustanoven zatímním a od 31. prosince téhož roku řádným velitelem 3. jezdecké brigády v Bratislavě. Dne 1. října 1937 se stal velitelem 3. rychlé divize.

Po nacistické okupaci a likvidaci československé branné moci byl Jaroslav Eminger ustanoven do funkce generálního inspektora vládního vojska a v následujících letech dvakrát povýšen. Již 12. října 1939 dostal hodnost generála II. třídy a 1. srpna 1942 generála I. třídy, jako vůbec jediný příslušník protektorátního vojska. Jaroslav Eminger se o funkci ve vládním vojsku neucházel, podle svědků měl naopak v úmyslu uprchnout za hranice a připojit se k vznikajícím exilovým jednotkám. Přijal ji až po osobní rozmluvě s předsedou vlády Aloisem Eliášem, který na něj apeloval, že potřebuje v čele protektorátního vojska spolehlivého muže a prohlásil, že Eminger bude pro českou věc platný více doma než v exilu.

Po celou válku se choval jako vlastenec, ostře protestoval proti německému nařízení o zasazení vládního vojska v Itálii a zasazoval se, jak jen mohl, o záchranu svých mužů, odsouzených německými soudy za odbojovou činnost. Nesporně i díky Emingerovým postojům skutečná kolaborace představovala ve vládním vojsku zcela marginální jev. Účast „vladařů“ v Květnovém povstání se tak jeví jako důsledek udržování českého ducha jejich vrchním velitelem.

Po válce byl vyšetřován a postaven před Národní soud, který jeho případ projednal ve dnech 25. a 26. dubna 1947. Obvinění, že se po březnu 1939 nechoval jako řádný československý občan, se podařilo plně vyvrátit a generál jej byl zproštěn. Před senát předstoupila celá řada svědků, kteří hovořili bezvýhradně v Emingerův prospěch, navíc byla předložena memoranda, dokládající jeho vlastenecké chování s podpisy desítek občanů. Dlouhé zdůvodnění senátu, v němž je citována řada svědectví v Emingerův prospěch končí slovy: „Poněvadž Národní soud jako soud čestný dospěl k nevyvratitelnému přesvědčení, že obžalovaný byl věrný Čech a statečný muž, byla obžaloba shledána neudržitelnou, bezpodstatnou a pravdě neodpovídající a obžalovaný byl z těchto všech shora uvedených důvodů obžaloby zproštěn.“

Do československé armády opět vstoupil 31. října 1946, již následujícího dne ho ale poslali na dovolenou s čekaným. Do zálohy byl přeložen k 31. lednu 1949. Jako penzista pak žil v  Jevanech u Prahy. Zemřel 14. července 1964 v Praze, místo posledního odpočinku nalezl v rodinné hrobce na hřbitově Praha-Olšany.

Ivo Pejčoch