Obléhání Olomouce a bitvy u Guntramovic a Domašova roku 1758 (2. část)

Počátek pruského tažení na Moravu roku 1758 a krátké připomenutí postupu obléhání v 18. století jsme vám přinesli v první části článku. Koncem června 1758 se stávala situace v obležené olomoucké pevnosti kritickou. Zlom v celé moravské vojenské kampani si připomeneme dnes v druhé části článku.

První část materiálu naleznete ZDE.

Olomouc na pokraji pádu a boje o zásobování

V noci z 9. na 10. června Prusové položili třetí paralelu, nicméně právě 10. června plukovník Lanjus úspěšně přepadl pruskou zásobovací kolonu u Sedmi Dvorů. Mezi obléhateli a obléhanými zuřily těžké dělostřelecké souboje a obránci provedli několik zdařilých výpadů. Například v noci z 12. na 13. června vyrazili z pevnosti dvě útočné kolony. Druhá, vedená osobně polním podmaršálkem Draškovićem, velitelem veškeré pěchoty v Olomouci, úspěšně zaútočila na pruskou baterii a zatloukla (zatlučením hřebů od zátravky – otvoru, kterým se odpalovala děla – se artilerie dočasně vyřadila z provozu) 6 obléhacích děl, 2 moždíře a 2 houfnice. Prusové přitom ztratili 280 padlých a blíže neurčený značný počet raněných.

V polovině června se Daun se svojí armádou přesunul z Jevíčka do Ivanovic na Hané. Přestože postupovalo obléhání pomalu a zásoby pruského krále se tenčily, koncem měsíce června začínaly obráncům docházet síly. Dne 27. června postoupily pruské zákopy pouhé 4 kroky před koliště a obléhatelé zde zřídili další obléhací baterii. Týž den vytáhl maršál Daun s hlavními tereziánskými silami na výšiny k Prostějovu, aby Friedrichovi nabídl svedení polní bitvy. Ten ji však nepřijal, očekávaje životně důležitý zásobovací konvoj o 4000 vozech.

Boje u Guntramovic 28. června a u Domašova 30. června

Pruský král se ale zásob neměl dočkat. Již 28. června napadly pruský konvoj rakouské lehké jednotky generála-polního strážmistra Laudona u Guntramovic. Po pěti hodinách boje se nakonec Laudonovi vojáci stáhli, přepad byl úspěšný jen částečně. Získali asi 120 zajatců, několik vozů, odehnali přes 2000 kusů hovězího dobytka a způsobili značný chaos a nepořádek v pochodové sestavě nepřítele. Prusové ale nemohli tušit, že se jednalo primárně o průzkum bojem. Laudon věděl, že bude mít příležitost zaútočit znovu o několik kilometrů dále a zároveň získal čas k příchodu posil v podobně jednotek generála-polního strážmistra Siskoviće.

Ve čtvrtek 29. června obdržel maršál Daun informace o zhoršující se situaci v Olomouci, a proto postoupil k Tovačovu a Dubu nad Moravou a provedl průzkum terénu, hledajíc slabé místo ve Friedrichově obraně. Pruský král hrál o čas a vyslal proti Rakušanům Seydlitzovo jezdectvo, které zaskočilo rakouský předvoj a získalo asi 60 zajatců. K rozhodnutí celého tažení mělo ale dojít jinde. Ráno 30. června prošel předvoj pruského konvoje Domašovem nad Bystřicí, aniž by zaznamenal nastraženou past. Poté se zleva, z lesa ve směru od Libavy, vynořily jednotky generála Siskoviće a zahájily útok na pruský konvoj a jeho ochranu pod velením proslulého generálporučíka von Zietena. Ten nechal zformovat vozy do čtverce v improvizované vozové hradbě hájené pěchotou a zpočátku úspěšně čelil rakouskému útoku. Boj poté rozhodl nástup Laudonových jednotek, které zaútočily na nepřítele zprava od Sedmi Dvorů, čímž sevřely Prusy do kleští. Po dvouhodinovém boji nezbylo Zietenovi nežli opustit pěchotu ve vozové hradbě a probít se směrem k Opavě, přičemž jej pronásledovaly jednotky plukovníka Lanjuse. Většina konvoje pak padla do rukou Rakušanů, Prusové ztratili asi 900 mužů na padlých a raněných a 1500 zajatých. Pro hlavní pruskou armádu u Olomouce to představovalo katastrofu.

Ukončení obléhání a ústup z Českých zemí

Následujícího dne, 1. července, byl Friedrich II. informován o událostech u Domašova a rozhodl se neprodleně ukončit obléhání Olomouce a zahájit ústup svých jednotek. Maršál Daun naopak nařídil postup k Olomouci a téhož dne dosáhl jeho předvoj Velkého Týnce, čímž de facto navázal kontakt s obléhanou pevností. Pruský král začal stahovat jednotky v noci z 1. na 2. července, a protože přesun Daunových hlavních sil na jih od olomoucké pevnosti mu otevřel cestu přes Litomyšl do Čech, zvolil tuto delší, ale o to méně očekávanou ústupovou trasu.

Tereziánské jednotky ustupujícího nepřítele pronásledovaly. Maršál Daun postupoval pomalu a uvážlivě, nechtěje riskovat polní bitvu. Stačilo mu vypustit proti nepříteli opět své osvědčené lehké jednotky vedené zkušenými mistry „malé“ války. Během ústupu došlo ještě k dalším bojům, například 7. července u Křenova, nebo 11. a 12. července u Ostřetína a u Holic. Rakušané před pruskou armádou sice vyklidili Hradec Králové, ale zničili přitom většinu zásob, což pruského krále nepotěšilo. Friedrich II. totiž doufal, že by se zde mohl se svojí armádou zachytit a svést s Daunem rozhodující bitvu. Rakouský maršál ale nehodlal nic riskovat, neboť si byl dobře vědom toho, že čas hraje pro něj. Do konce měsíce se Friedrich II. vzdal myšlenky na pokračování bojů v Čechách a zahájil ústup přes Náchod na Kladsko. Ruská armáda směřující do Braniborska vyžadovala jeho pozornost. Do 10. srpna opustili Prusové České země a Friedrichovo moravské tažení tak skončilo významným neúspěchem.

Oslavy vítězství

O intenzitě bojů o Olomouc nejlépe hovoří fakt, že za dobu obležení na město dopadlo přes 103.000 dělových koulí a asi 25.000 moždířových bomb, přičemž bylo poškozeno 270 domů. Obranu pevnosti zaplatilo životem 198 vojáků a 12 civilistů, dalších 565 vojáků a 13 měšťanů bylo zraněno. Připočteme-li zajaté, nezvěstné a zběhlé, dojdeme k číslu 907 vojáků všech hodností i civilistů. Posádka Olomouce tak ztratila více než 10% ze svého původního stavu. Pruské ztráty byly bezpochyby vyšší (jako všech útočníků při obléhání), rakouská strana zaznamenala do 4. července jen na zajatých, opuštěných, raněných a zběhlých celkem 1004 vojáky. V tomto počtu ale nejsou uvedeni padlí a ranění, kteří byli schopni přesunu.

Velitel pevnosti Ernst Dietrich Marschall byl na počátku obléhání (9. května) povýšen do hodnosti polního maršála a v prosinci 1758, na třetí řádové promoci, dekorován velkokřížem Vojenského řádu Marie Terezie, rytířský kříž téhož řádu pak získali polní podmaršál Drašković (za boje u Zhořelce a u Olomouce), plukovník ženijního sboru Ernest hrabě Giannini (za obranu Olomouce), podplukovník Adolf Alfson (velitel olomouckého dělostřelectva) a major Simon Mitterstiller (za obranu Olomouce v řadách zákopníků). Za přepad pruského konvoje u Domašova byl oceněn povýšením na polního podmaršála a dekorováním velkokřížem Vojenského řádu Marie Terezie Ernest Gideon svobodný pán von Laudon (generál polní strážmistr Sisković byl dekorován rytířským křížem již na 2. řádové promoci 1. srpna 1758 za bitvu u Kolína a roku 1765 získal za další boje sedmileté války komandérský kříž tereziánského řádu) a rytířský kříž získal setník dělostřelectva Johann Theodor von Rouvroy (za Domašov a Holice), podobně jako polní podmaršál Carl markýz de Ville za předchozí boje u Opavy. V dalších letech k takto oceněným přibyli i další důstojníci, například v lednu 1760 setník Johann Bechard (jeden z pozdějších zakladatelů zákopnického sboru za obranu Olomouce) a další.

Za moravské tažení a obranu Olomouce ale nebyli odměněni jen důstojníci. Česká a uherská královna Marie Terezie ocenila úspěšnou obranu pevnosti polepšením městského znaku, do kterého přibyl na moravskou orlici prsní štítek v rakouských barvách a s iniciálami císaře Františka I. Lotrinského a české panovnice (ze znaku byl odstraněn roku 1918 po pádu monarchie). Vedle toho bylo povýšeno do šlechtického stavu 11 olomouckých radních a 4 členové městské střelecké gardy, kteří participovali na obraně města. K oslavě vítězství také byla vydána pamětní medaile. Setník městské gardy Václav Pomesberger obdržel od panovnice právo nosit dříve udělenou pamětní medaili na řetězu a dalších 5 členů městské střelecké gardy obdrželo zlatou pamětní medaili (dle jednoho dochovaného portrétu šlo o medaili vydanou roku 1743 u příležitosti korunovace Marie Terezie českou královnou), kterou přinejmenším někteří z nich nosili na stuze.

Každopádně se dnes pozapomenuté tažení pruského krále Friedricha II. na Moravu roku 1758 a neúspěšné obléhání Olomouce zapsalo do našich vojenských dějin jako slavný úspěch obrany zemí Koruny české. Jedná se nejen o zářnou kapitolu naší vojenské historie, ale s ohledem na průběh bojových operací také o klasický učebnicový příklad asymetrického vedení boje, neboť nasazení lehkých jednotek v týlu nepřítele k přerušení jeho zásobovacích tras můžeme k tomuto dnes tak populárnímu tématu směle přiřadit.

Zdeněk Munzar