Během první světové a války a krátce po jejím skončení, se stala Adrianova přilba objektem zájmu mnoha armád. Mezi největší odběratele patřilo Rusko, Belgie, Srbsko, Rumunsko a či Itálie. S ocelovou přilbou se tak setkali i českoslovenští legionáři.
Fotogalerie
Přestože Itálie objednala velké množství francouzských přileb, již v roce 1916 přišla s vlastním modelem, označovaným jako typ Lippmann. Výrobu usnadňovala dvoudílná konstrukce (zvon byl vylisován vcelku). Hřeben a vnitřní úchyty byly připojeny svařováním, čímž se vyřešil problém s velkou slabinou francouzského předchůdce, nýtováním. Ukořistěné italské přilby používala i armáda rakousko-uherské monarchie pro záložní a neprvosledové jednotky. Zrecyklované zvony byly opatřeny standardními rakouskými vnitřky a podbradníky a opatřeny jednotnou hnědozelenou barvou. Tyto exempláře jsou na první pohled rozeznatelné díky viditelným nýtům nového vnitřku.
Českoslovenští legionáři v Itálii se ve větší míře zapojili do bojů až v době, kdy již byla ocelová přilba naprostým standardem. Vzhledem k podmínkám horského bojiště plnila přilba zároveň důležitou funkci ochrany hlavy proti padajícímu kamení a úlomkům. Nejrozšířenějším typem ve výstroji čs. legionářů se stala zjednodušená italská přilba model 1916. U řady jednotek byly přilby opatřovány ručně malovanými znaky s českým lvem nejrůznějších tvarů a plukovními čísly. Legionáři z Itálie, stejně jako jejich francouzští spolubojovníci, používali své přilby i v průběhu prvních bojů nové republiky.
Zdeněk Špitálník