Česká zbrojovka ve Strakonicích se do historie zbrojní výroby zapsala především výrobou samonabíjecích pistolí a letecké výzbroje. Vymezení jejího výrobního sortimentu určovaly kartelové smlouvy, uzavřené mezi Škodovými závody a Československou zbrojovkou v Brně. Přestože výroba armádních opakovaček spadala výhradně do kompetence brněnské zbrojovky, samonabíjecí pušky vyvíjely oba závody. Do sériové výroby se ve strakonické zbrojovce nikdy nedostaly, proto také zůstávají poněkud ve stínu brněnských pušek.
Zcela nezpochybnitelný iniciační význam pro budoucí vývoj samonabíjecích pušek v České zbrojovce ve Strakonicích mělo poměrné krátké období působení Emanuela Holka (1899–1982), nejmladšího z konstruktérské trojice bratří Holků. Jeho předchozím působištěm byla pražská Zbrojovka Praga, kde se mimo jiné podílel na vývoji kulometů pod vedením svého staršího bratra Václava. Do služeb České zbrojovky nastoupil na místo dílovedoucího 15. března 1925, a ačkoliv zde setrval pouze dva roky, stihl během nich vytvořit nejprve samostatně, později společně s ředitelem ing. Gustavem Benešem (1880–1932) konstrukci samonabíjecí pušky, na jejímž základě vyvíjela zbrojovka své modely až do druhé poloviny třicátých let.
Zbraň nesla označení HB, tvořené počátečními písmeny příjmení obou tvůrců.
Holkova puška fungovala na principu odběru tlaku plynů na píst, tvořícím s nosičem závorníku jeden celek. Paralelně pod hlavní uložená plynová trubice měla délku 151 mm. Dvoustupňový regulátor, přepouštějící z expanzního pouzdra plyny do prostoru plynové trubice, tvořil příčný šroub se čtyřhrannou hlavou a se dvěma odběrnými kanálky.
Závěrový mechanismus sestával z nosiče závorníku s pístem a ze sklopného závorníku ve tvaru obráceného písmene U. Závorník měl v zadní části dva symetrické boční výstupky, jež zabíhaly do tvarových vybrání v bocích nosiče závorníku, a sloužily k odemykání a uzamykání sklopného závorníku. Uzamykací plocha byla uložena v horní části pouzdra, což dávalo zbrani charakteristický tvar horní linie. Vertikálně sklopný závorník, uzamykaný v horní části pouzdra závěru se stal charakteristickým rysem celé vývojové řady strakonických samonabíjecích pušek až po vzor 35, následující konstrukce se již ubírala jiným směrem.
Nosič závorníku přecházel v přední části v pístnici, v jejímž vrtání byla vedena vratná pružina. Vodicí tyčinka vratné pružiny měla obdélníkovou základnu zaklesnutou v bočnicích nosiče závorníku. Při uzavření pouzdra závěru se její zadní plocha opírala o přední výstupek rámce spoušťového mechanismu, jenž tvořil přední stěnu zásobníkové šachty.
Pouzdro závěru mělo vespod sklopně připevněný rámec spušťadla se zásobníkovou šachtou a pažbou. S tímto charakteristickým rysem, v principu odvozeným od lehkého kulometu ZB 26, řešil Emanuel Holek řadu svých dalších samonabíjecích pušek během svého plodného působení ve službách brněnské zbrojovky. Uzávěra pouzdra závěru, umístěná v zadní části, měla válcový tvar s osazením ve tvaru vačky, jejíž výstupek držel v uzavřené poloze pouzdro závěru. Těleso uzávěry s ovládacím křidélkem zároveň sloužilo jako lůžko nárazníku, tvořeného šroubovou pružinou.
Podíl ředitele Beneše na konstrukci zbraně nelze dnes přesně vymezit, je však velmi pravděpodobné, že do Holkovy práce významně nezasáhl. Spíše se z jeho strany jednalo o počáteční zastřešení projektu, byť po Holkově příchodu do Československé zbrojovky v Brně zajištěné smlouvou s vedením továrny. Oba tvůrci poskytli na základě smlouvy z 28. dubna 1927 České zbrojovce přednostní práva na využití samonabíjecí pušky za podmínek, že továrna zaplatí z každé ze strany MNO objednané pušky oběma 5 % z fakturované částky do celkového počtu 1000 vyrobených kusů, nad uvedené množství měli Holek s Benešem obdržet 3 procenta. Smlouvou získala zbrojovka výhradní práva na veškeré v budoucnosti udělené patenty na danou konstrukci pušky, čehož přirozeně v dalším období využila.
Platnost smlouvy byla vymezena na deset let a po jejich uplynutí zanikaly veškeré nároky konstruktérů vůči zbrojovce. Z ujednání nepramenil pro tvůrce žádný okamžitý finanční přínos, osud jejich projektu neměl jasné perspektivy už jen proto, že postoj MNO k samonabíjecím puškám byl spíše nejednoznačný a váhavý. Svoji roli pochopitelně hrála nevyjasněná představa o využití a zařazení podobného typu zbraně.
V době uzavření smlouvy již Emanuel Holek ve Strakonicích nepracoval, od 23. dubna 1927 jej zaměstnávala brněnská zbrojovka, kde pokračoval ve vývoji samonabíjecích pušek. Jediným konstrukčním prvkem, jenž přenesl na nové prototypy, bylo velmi progresivní řešení spoušťového a bicího mechanismu, ideově odvozené od francouzské samonabíjecí pušky RSC Mle. 1917.
První dva vzorky pušky HB byly zhotoveny na přelomu let 1926/27 a v polovině května 1927 je Česká zbrojovka předložila zástupcům Vojenského technického ústavu. Ti ji porovnávali se samonabíjecí puškou Karla Krnky, která byla po jeho smrti (25. 2. 1926) dokončována v Československé zbrojovce v Brně konstruktéry Klemšem a Kadlecem. Demonstrativní zkoušky konané 8. června 1927 na střelnici v Kobylisích nepřinesly sice žádné překvapující výsledky, nicméně MNO dospělo k rozhodnutí nechat v obou továrnách vyrobit po 10 kusech pušek s tím, že je přidělí pro vyzkoušení různým útvarům.
Práce na výkresové dokumentaci pro výrobu deseti zkušebních pušek HB zahájila továrna v červnu 1927 a k jejich ukončení došlo na sklonku téhož roku, kdy šla dokumentace do dílny ke zhotovení vzorků. Výkresovou dokumentaci měl na starosti konstruktér František Myška (1899–1983). Tehdy již projekt Holka a Beneše neměl označení obou tvůrců, nýbrž nové pušky figurovaly pod označením S (tedy Strakonice), zatímco jejich konkurenční model brněnské zbrojovky dostal označení K (tedy Krnka).
Jediný dochovaný exemplář pušky HB získalo muzeum v roce 1981 převodem z VÚ 1337 v Babicích u Říčan.
Ráž: 7,92 mm Mauser
Celková délka: 1130 mm
Délka hlavně: 588 mm
Délka záměrné: 504 mm (hledí stavitelné v rozsahu 300−2000 m)
Kapacita zásobníku: nedochoval se; zřejmě 5 nábojů
Hmotnost zbraně bez zásobníku: 4480 g
Jan Skramoušský