Samopal H/47 (ČZ 246)

Postihnout vývoj zbrojní techniky pouze s důrazem na úspěšné, perspektivní a sériově vyráběné zbraně ochuzuje celkový obraz v plné šíři; v každém oboru lze nalézt příklady realizace originálních myšlenek, dláždících cesty slepých uliček. Ani československá poválečná konstrukce samopalové techniky se jim nevyhnula. Přesto dochované prototypy dokládají vysokou míru invence našich konstruktérů.

V České zbrojovce ve Strakonicích vznikl na rýsovacím prkně tehdejšího svobodníka Jaroslava Holečka samopal, jehož konstrukce sledovala myšlenku umístění těžiště zásobníku co nejblíže k ose zbraně. Holeček nebyl sám, kdo se v poválečném období podobnou myšlenkou zaobíral. Na stejné myšlence stála konstrukce samopalu ZB 47 Václava Holka a ing. Františka Holka ze Zbrojovky Brno, či pokusný samopal ZK 471 Josefa Kouckého.

Jaroslav Holeček (1923–1997) v době konání své základní prezenční služky podal na MNO návrh konstrukce samopalu, což mu souhrou okolností zajistilo rozkazem generála Ludvíka Svobody převelení do Vojenského technického ústavu (VTÚ). V tamním oddělení pěchotních zbraní rozpracoval během krátké doby celkem tři funkčně vzájemně odlišné alternativy.

Zástupci VTÚ vybrali návrh se segmentovým závěrem a zařídili umístění Jaroslava Holečka do konstrukční kanceláře České zbrojovky ve Strakonicích. Zde také následně vznikl neobvyklý prototyp s otočným segmentovým závorníkem a zásobníkem, uloženým v horní linii pažby, následně označený jako H/47.

Uložení zásobníku do prostoru horní linie pažby sice přiblížilo těžiště zásobníku k ose a těžišti zbraně, avšak značný problém spočíval v transportu nábojů uložených přibližně kolmo k ose nábojové komory. Ten vyřešil J. Holeček otočným závorníkem segmentového tvaru s funkcí jednozubé rohatky, jejíž čelní plocha měla po zákluzu závorníku nabírat jednotlivé náboje z dvouřadého zásobníku a na radiální dráze je transportovat do nábojové komory hlavně. Je velmi pravděpodobné, že se konstruktér inspiroval samopalem ZB 1946, s nímž se mohl (na rozdíl od ostatních technických úředníků zbrojovky) seznámit při návštěvách VTÚ v Praze.

První funkční vzorek samopalu H/47, později přeznačený na ČZ 246, byl hotov již na sklonku roku 1946. Poměrně dlouhou hlaveň zajišťovala v plechovém, perforovaném pouzdře závěru převlečná matice s vnějším šestihranem. Ústí hlavně bylo zakončeno dvěma šikmými výřezy, plnícími funkci kompenzátoru zdvihu hlavně při výstřelu. Ve výklopném spušťadle se v prostoru pistolové rukojeti nacházel segmentový závorník, přikloubený k táhlu vratné pružiny, uložené ve zvláštním válcovém pouzdře v přední části. Otočné výklopné spušťadlo držela v přední části západka s oboustrannými hmatníky, po jejichž stlačení směrem vpřed bylo možné spušťadlo vyklopit, avšak pouze při nataženém závěru. Dělená napínací rukojeť byla suvně uložena na pravé straně pouzdra závěru a zadní konec jejího táhla se opíral o závorník.

Zásobník měl kapacitu 41 nábojů 9 mm Parabellum, vkládal se do vedení v horní části pažby a k jeho zajištění sloužilo odpružené pouzdro v zadní části zásobníku. Výhozné okénko na pravé straně pouzdra závěru se nacházelo přibližně uprostřed dráhy závorníku a jeho osa svírala s osou hlavně tupý úhel, což vycházelo z radiálního pohybu závorníku, a tedy z předpokládaného směru vyhození vystřelené nábojnice po extrakci z nábojové komory. Vzorek ČZ 246 neměl žádnou manuální pojistku a jeho spoušťový mechanismus dovoloval pouze střelbu dávkou.

Při funkčních zkouškách se zjistilo, že zbraň vůbec nefunguje a během nich se podařilo odpálit pouze okolo 50 nábojů, avšak tím způsobem, že každý náboj byl ručně vložen do komory při nataženém závorníku a odpálen. Zásadní chybou celé koncepce byla především skutečnost, že otočný závorník kladl menší setrvačný odpor, než v případě běžně využívaného axiálního pohybu. V konečném důsledku znamenala vyšší doběhová energie závorníku neúměrné rázové namáhání dorazové plochy.

Koncepce Holečkova samopalu měla od počátku silnou podporu ze strany VTÚ, jež ji vnímalo jako velmi perspektivní projekt, měnící dosavadní nazírání na konstrukci samopalu. Přes zjevný neúspěch prvního prototypu nedošlo k zastavení prací, nýbrž k další rekonstrukci zbraně. S přepracováním samopalu pomáhal J. Holečkovi konstruktér Jiří Čermák (1926 – 2006), budoucí tvůrce samopalu vz. 58 a řady dalších zbraní. Do oddělení konstrukce zbraní nastoupil v červenci 1946 a s přestávkou během základní vojenské služby zde působil až do října 1954, kdy přešel do Konstrukty Brno.

Samopal H/47 byl jedním z témat porady konané 21. ledna 1947 na VTÚ. Velitele VTÚ plk. Treybala zajímala především otázka patentových přihlášek vztahujících se k Holečkově samopalu. Padlo zde rozhodnutí, že vojenská správa bude na nich vedena společně s Českou zbrojovkou, nikoliv však tvůrce zbraně Jaroslav Holeček. Podle sdělení Františka Myšky továrna již tehdy patentové přihlášky podala, avšak v patentových věstnících Úřadu průmyslového vlastnictví a v archivu ČZ ve Strakonicích se žádný dokument, vztahující se k patentové problematice v souvislosti se samopalem H/47, nedochoval. Je možné, že továrna zadala přihlášky svému patentovému zástupci ing. Ludvíku Lacinovi, avšak k jejich podání Patentnímu úřadu v Praze již nedošlo.

Rekonstruovaný druhý vzorek z roku 1947 se od předchozího značně lišil. Měl hlaveň neodnímatelně spojenou s pouzdrem závěru, jež tvořilo s nosníkem pistolové rukojeti jeden celek. Za nábojovou komorou mělo pouzdro závěru odklopnou krytku, sloužící ke snadnějšímu přístupu k nábojové komoře v případě nutnosti vyjmutí vzpříčeného náboje či nevytažené nábojnice. Poloha krytky však neumožňovala použití vytěráku pro čištění hlavně směrem od nábojové komory.

Rekonstrukcí také odpadla suvná opěrka pod hlavní a nahradila ji vodicí tyčinka poměrně silné vratné pružiny, uložené v pistolové rukojeti. Otočnou napínací kliku uložil konstruktér na pravou stranu pouzdra závěru. Poměrně subtilní předpažbí držel na hlavni šroub procházející objímkou s poutkem. Uložení zásobníku se nezměnilo, jeho dno mělo tvarované vroubení a vybíhalo v plášť navlečený na těle. Při vkládání do samopalu se tak zatlačením dna zkrátila jeho délka, což umožňovalo vložení do lůžka v pažbě. Plnění dvouřadového zásobníku s dvouřadovým vyústěním nebylo příliš pohodlné, jelikož při jeho opření o pevnou podložku se dno pohybovalo. Ačkoliv se v dostupné literatuře vyskytují informace o vyšší kapacitě zásobníků samopalu H/47, ve skutečnosti byla nižší a nedosahovala uváděných 50 nábojů.

Ani druhý vzorek neměl manuální pojistku a jeho spoušťový mechanismus umožňoval pouze nepřetržitou střelbu. Kdyby ovšem fungoval. Ani zkoušky druhého vzorku nevedly k očekávanému výsledku a pak již bylo jasné, že tudy cesta opravdu nevede. Poslední tečku v případě neúspěšného Holečkova projektu znamenalo oznámení České zbrojovky na poradě VTÚ 18. července 1947 o stažení obou prototypů z důvodů problémů s dosažením funkce. Továrna totiž původně přihlásila samopal H/47 v pěchotním a parašutistickém provedení do armádní soutěže, přičemž MNO na ně, zřejmě také zpětně, vystavilo objednávku č. 98 211 ze 7. prosince 1946, znějící na dva samopaly H/47 a jeden samopal „R“ v celkové částce 200 000 Kčs.

Oba vyrobené vzorky se dnes nacházejí ve sbírkách muzea a první vzorek získalo muzeum v roce 1995 převodem z Prototypy, a. s., Brno.

Ráž: 9 mm Parabellum

Celková délka: 804 mm

Délka hlavně: 385 mm (včetně kompenzátoru: 429 mm)

Počet drážek v hlavni, směr: 6, vpravo

Délka záměrné: 432 mm

Kapacita zásobníku: 41 nábojů

Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem: 3700 g

Jan Skramoušský