Sto let od konce Velké války. Znamenalo vítězství spojeneckého tábora výhru míru? 2. část.

Před sto lety, přesně 11. listopadu 1918, skončila první světová válka. Vojenský konflikt do té doby s ničím nesrovnatelný, který znamenal zásadní přelom v moderní historii lidstva a do značné míry určil další dění v celém 20. století. Přinášíme vám druhou část sumarizačního textu historika Karla Straky z Vojenského historického ústavu Praha, v němž se ohlíží za celým konfliktem a jeho důsledky.

Jestliže první světový válečný konflikt změnil rozměr válečného zápolení, lze předpokládat, že změnou oproti předválečné době patrně prošla i mezinárodní politika. Zde je ale nutné klást důraz na výraz světová, neboli globální, politika.

Z 1. světové války vyplynulo mimo jiné poučení, že lokální konflikt se bude dříve či později generalizovat do nejširších rozměrů. Potvrdila se a současně i posílila víra ve spojenecké aliance. Výraz spojenecká smlouva se stal doslova zaklínadlem, projevem víry v nezpochybnitelné zabezpečení vlastního státu. Typické to bylo zejména pro nově vzniklé státy střední a jihovýchodní Evropy. Mnohdy ovšem šlo o nevyrovnaná partnerství.

Počátek 1. světové války aktivoval na straně Dohody spojenecké smlouvy mezi skutečnými velmocemi, tedy Ruskem, Velkou Británií a Francií. K dohodě později přistoupila také Itálie. Šlo o státy s přístupem k moři, s rozsáhlými zájmy ve vzdálených mimoevropských prostorech. Po 1. světové válce se ale zejména Francie snažila vyrovnat ztrátu zbolševizovaného Ruska aliancemi s malými či středně velkými státy, z nichž některé neměly vlastní moderní státní tradici a svůj silový potenciál si teprve budovaly. Do mezinárodních vztahů pak na straně větších a silnějších partnerů vstupovala úvaha, do jaké míry jsou jejich závazky vůči menším spojencům kompatibilní s jejich vlastními prioritními bezpečnostními zájmy. Zejména závěr 30. let přinesl v tomto smyslu zcela výmluvné případy.

Z hlediska vedení válek je nutné alespoň stručně poznamenat, že 1. světový válečný konflikt fakticky smazal hranice mezi frontou a zázemím. Následky bojů nepocítili pouze jejich přímí účastníci, ale i strategická hloubka válčících států. Válka dalekosáhle poznamenávala civilní prostředí.

Vznik nového státu

Jakou povahu vlastně měl přínos tak masové válečné zkušenosti?

Válka není nikdy zdrojem žádných pozitiv, odhlédneme-li od chladně racionální úvahy o urychlení vývoje nejrůznějších technologií, spojených především se zbrojením. Za pozitivní a nové lze snad označit to, že do úvah o příštím vývoji mezinárodních vztahů vstoupila výrazněji než kdykoli dříve dvojice faktorů: idea kolektivní bezpečnosti a myšlenka odzbrojení. Přes mnohé naděje, které se s nimi spájely, se v poválečných letech objektivně projevily jako těžce realizovatelná vize. Přesto jsou od té doby stále a v různých souvislostech a s různou intenzitou přítomny v mezinárodních vztazích.

Vyústění 1. světové války dalo vzniknout novým státům. V řadě případů šlo o završení nebo o urychlení dějinných procesů, které nastaly mnohem dříve. Byl vznik nových zemí zákonitý, anebo spíše šlo o dílo momentální situace?

Pokusme se zaměřit se na příklad Československa. Obhajitelné je konstatování v tom smyslu, že v něm lze rozpoznat oba zmíněné faktory. Orientujme se na český národ jako na jednu ze dvou zakládajících státotvorných etnických komponent.

Objektivně nutno přiznat, že přes všechny komplikující vlivy vyzrál v rámci habsburské monarchie do podoby moderního sebevědomého společenství s vysokou kulturní a společenskou úrovní i s rozvinutým hospodářským zázemím a diferencovanou stranicko-politickou strukturou. V dějinách 19. a 20. století se nacházejí příklady národů, které po dosažení určitého stádia vývoje přirozeně aspirovaly na vlastní státnost. Je dobře známo, že myšlenka úplného osamostatnění českého národa ve vlastním státě nebyla před vypuknutím 1. světové války vůbec aktuální. Naši předkové si nedokázali představit svou budoucnost jinak než v rámci říše, jejímiž občany byli. O co však česká politika trvale usilovala, to byl respekt k státoprávní svébytnosti Českých zemí v rámci říše. Dynamika a metody politické práce, směřující k tomu cíli, se proměňovaly, ale základem byla vždy uvědomovaná nutnost a také výhodnost setrvání malého národa ve větším státním celku.

Válka tyto v podstatě racionální představy zcela zvrátila a učinila je nereálnými. Válkou podmíněná útočnost německého nacionalismu ohrožovala to, co český národ do té doby vytvořil na kulturním, politickém, sociálním a hospodářském poli. Z roku 1915 pocházejí první válečné německo-nacionální koncepty na ovládnutí a unifikaci středoevropského prostoru v německém duchu. Nebylo proto náhodné, že ve stejném roce dospěl T. G. Masaryk k poznání, že „válka ukázala, že Rakousko-Uhersko je neschopno chránit a spravovat Čechy a ostatní národy“. Protirakouský odboj s cílem vybojovat společný stát spojením Čechů se Slováky, tedy sloučením dvou státotvorných etnik, tím začal.

Vlastní prohlášení československé samostatnosti z 28. října 1918 bylo spontánní reakcí na to, že Vídeň fakticky přiznala porážku ve válce. Na takovou eventualitu se ovšem dlouhodobě na zahraniční i domácí frontě připravovaly potřebné podmínky. Připomeňme fakt, že jásající davy z pražských ulic a náměstí oslavovaly konec války a státní samostatnost současně.

Společnost národů

V této náladě i v atmosféře následujících týdnů, měsíců a let si nikdo pozitivně uvažující nedokázal představit opakování katastrofy. O mnoho více než dříve se věřilo v jistotu spojeneckých smluv. Naděje se spojovaly se Společností národů. Pozastavme se u jejího vzniku a také u důvodů proč nenaplnila své ambice.

Ideu, na níž Společnost národů vznikala, vyjádřil poslední z proslulých čtrnácti bodů prezidenta USA Woodrowa Wilsona, jenž je deklaroval v Kongresu 8. ledna 1918. Konkrétně v něm uvedl, že se proponovaná instituce měla stát garantem mezinárodního práva, územní integrity a nezávislosti členských států. Vyjádřil také princip rovnosti zúčastněných zemí. Výchozí ideje však tvrdě narazily na realitu mezinárodních vztahů i vnitřní politiky jednotlivých států.

Vznik Společnosti národů (20. ledna 1920) se nakonec uskutečnil bez účasti USA. Příčina spočívala ve vnitropolitických prioritách a zájmech této mocnosti. Senát nehodlal již zasahovat do geograficky i psychologicky vzdálených evropských záležitostí. Sám Wilson svou původní zakladatelskou vizi zproblematizoval, když ještě předtím a právě kvůli ohledům na Senát prosadil vypuštění článků, které počítaly s tím, že by Společnost národů sama disponovala vojenským potenciálem k vymáhání svých rozhodnutí. Celkovou situaci zhoršila i již zmíněná britská nechuť k francouzskému konceptu nadnárodní armády pod pravomocí Společnosti národů. Právě to byl jeden z nejzávažnějších deficitů tohoto prvního kolektivně-bezpečnostního projektu v moderních dějinách. Sankce mohly mít kvůli tomu pouze omezenou ekonomickou povahu.

Mnohdy se zdá, jakoby Společnost národů byla vždy jen neúčinnou těžkopádnou institucí. Taková jednostranná interpretace by nebyla objektivní. V prvním období své existence zasahovala efektivně, například při realizaci lidového hlasování v Horním Slezsku. Co ji však poškozovalo nejvíce, to bylo řešení většiny nejzávažnějších problémů mezinárodních vztahů mimo její rámec. Objektivně nutno dodat, že tak nečinily pouze totalitní a revizionistické státy, ale i země, které měly mít vzhledem ke svým bolestným zkušenostem největší zájem na řešení sporů v kolegiu Společnosti národů. Upozorněme v této souvislosti jen na nekompromisní francouzský silový postup proti Německu z roku 1923 (tzv. Rúrská krize) v souvislosti s vymáháním reparačních plateb.

Závěrem se zbývá zamyslet se nad tím, zda z tak obrovské tragédie vyplynulo určité poučení, a pokud ano, jakou mělo povahu.

Když to bude znít jako utopie, trvalou hodnotu mají kolektivně-bezpečnostní ideje. Bohužel, od konce 1. světové války zaznamenávaly a zaznamenávají povětšinou porážky, neboť se střetávají s nepřekonatelným nezájmem vojensky a tedy i ekonomicky nejmocnějších hráčů na poli mezinárodních vztahů. Zdá se, že budou již trvale zaostávat za reálným poměrem sil ve světě. Bez nich by však subjekty, které představují hrozbu pro mír, měly mnohem snazší cestu k cíli. Jako doklad tohoto tvrzení připomeňme příklad odzbrojovacích klauzulí versailleské mírové smlouvy. Nebýt jich a určitých mechanismů Společnosti národů, byť mnohdy ve finále jen málo účinných, měla by nacistická ideologie ve 30. letech mnohem snazší cestu k praktické realizaci svých cílů. Takto musel Hitlerův režim zasvětit prvních pět lét své moci demontáži nejvážnějších překážek versailleského systému v Evropě. Teprve až poté mohl přejít z antirevizního období do etapy otevřené agrese. Ztratil přitom ovšem několik cenných let. Snad i to mělo svou cenu.

Možná i v tom se přeci jen zhodnotily nesmírné lidské ztráty generací, které 1. světová válka zavlekla do labyrintu zákopů, zahalených oparem bojových plynů.

 Karel Straka