Nedestruktivní archeologie: otvory, nápisy a "stopy krve" v chrámu sv. Cyrila a Metoděje.

V loňském roce byl dokončen průzkum pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, chrámové krypty a přilehlého okolí. Chrám patří ke klíčovým místům českých moderních dějin: jde o poslední útočiště parašutistů, kteří v květnu 1942 provedli atentát na Reinharda Heydricha. Celý výzkum proběhl jako součást přípravných prací před celkovou rekonstrukcí chrámu, kterou připravuje Magistrát hlavního města Prahy, jenž je majitelem chrámu. Výzkum realizovala firma Geo-cz a podíleli se na něm i pracovníci Vojenského historického ústavu Praha, který od roku 2017 spravuje chrámovou kryptu, v níž je umístěn Národní památník hrdinů heydrichiády. Přinášíme vám souhrnné výsledky tohoto průzkumu.

Dvě etapy nedestruktivního průzkumu proběhly na sklonku roku 2017 a na začátku roku 2019. Primárním cílem průzkumných a dokumentačních prací bylo zajištění maxima informací a poznatků o památkově chráněném objektu před jeho plánovanou generální rekonstrukcí.

Práce sestávaly z geodeticko-topografického průzkumu a podrobné 3D dokumentace, geofyzikálního měření, dokumentace stěn a kleneb v neviditelných spektrech světla, speleologického výzkumu a kamerového průzkumu nepřístupných podzemních objektů. Výsledky z nedestruktivních metod výzkumu byly následně zhodnoceny historiky z VHÚ a nová zjištění konfrontována s dochovanými historickými prameny.

Nově nalezený otvor

Barokní kostel sv. Karla Boromejského (od roku 1935 sv. Cyrila a Metoděje) na rohu ulic Resslovy a Na Zderaze je dílem architektů Kiliána Ignáce Dientzenhofera a Pavla Ignáce Bayera z let 1730 až 1736. Stavba z 18. století, stojící na místě s mnohem starší historickou pamětí, se do povědomí lidí zapsala událostmi, které se zde staly během pouhého jediného dne, 18. června 1942. V tento památný den se zde odehrál nerovný boj mezi příslušníky SS a gestapa se sedmi československými parašutisty z výsadků ANTHROPOID, SILVER A, OUT DISTANCE, BIOSCOP a TIN.

Ač byly cíle prováděného výzkumu zaměřeny na detailní poznání barokní architektury a případných reliktů starších předchůdců dnešního kostela, intenzivní druhoválečné události se natolik výrazně a hmatatelně zapsaly do hmoty stavby, že jsou z některých výstupů provedených měření nejen dobře čitelné, ale v mnohém mohou naše dosavadní poznatky o této konkrétní, nijak dlouhé, historické etapě výrazně posunout.

Logicky prvním krokem výzkumu bylo zajištění maximálně přesné plánové dokumentace. Dnes se v památkové péči již zcela běžně využívá metod trojdimenzionálních. Místo běžného geodetického měření a následné tvorby 2D plánů se objekt zájmu naskenuje ve 3D, čímž se vlastně vytvoří jeho přesná digitální kopie.

Výhodou takového postupu je na jedné straně vznik obrovského informačního datového pole, které uchovává informace o podobě, tvaru a velikosti dokumentované stavby, ale na straně druhé i rozšíření možností dalšího zkoumání. Digitální model nám totiž umožňuje prohlížení a studování objektu zájmu z míst, která jsou v reálném světě jen těžko dosažitelná, případně úplně nedostupná. Tím vlastně můžeme v tak prostorově složitém celku (jakým stavba kostela bezpochyby je) hledat tzv. skryté souvislosti.

Pro vznik přesného digitálního modelu kostela sv. Cyrila a Metoděje bylo využito nejnovějších geodetických postupů. Vzájemně bylo kombinováno pozemní laserové skenování s fotogrammetrií a videogrammetrií. Skenování proběhlo v exteriéru a všech dostupných interiérech kostela. Na digitálním modelu je tak možné studovat vztahy mezi vnějším pláštěm stavby, přízemím kostela, galerií, kůrem, krovem i kryptou.

Nejzajímavější zjištění se při prostorové analýze podařilo v podzemí, tedy v kryptě pod kostelem. V jednom z hrobových výklenků na severní straně (v severovýchodní části) byla při studiu digitálního modelu zjištěna výrazná anomálie v zadní (severní) stěně. Zatímco všechny ostatní hrobové výklenky končí rovnou stěnou, v tomto jediném laserové paprsky odhalily otvor, vedoucí dále severním směrem a stáčející se mírně k východu.

Následný speleologický průzkum potvrdil existenci dosud neznámého dutého prostoru, který původně zajišťoval odvětrání krypty. Nově nalezený otvor je totiž jakýmsi oknem v severní obvodové zdi krypty a přibližně po dvou metrech je zaústěn do komína v hmotě jednoho ze severních obvodových pilířů kostela. Spolu s větracím oknem do Resslovy ulice tak v minulosti zajišťoval přirozený průvan, a tím odvětrání rozsáhlého podzemního objektu.

Velmi zajímavým detailem je potom fakt, že nově nalezený a zdokumentovaný větrací otvor nepatrných rozměrů (neprůlezný) někdo v minulosti kopáním rozšířil na velikost průleznou pro člověka. Druhotně zazděný otvor je patrný i o patro výše, ve stěně větracího komína. Jak přesně tento zazděný otvor vypadá, kam díra původně vedla a zda se jedná o celkový systém průlezný pro člověka, bude předmětem dalšího výzkumu.

Pod podlahou

Na topograficko-geodetické práce navázal průzkum toho, co je našim očím skryto pod podlahou. Pro řešení této úlohy byl, po zkušenostech z obdobných realizací v minulých letech, zvolen systém georadarového měření.

Georadar je ze všech dostupných geofyzikálních metod nejméně náchylný k rušení, které způsobuje vnitřní vybavení kostela a recentní kovové prvky na podlaze, v podlaze, případně mělce pod ní. Princip metody spočívá v aplikaci dvou antén, vysílače a přijímače. Vysílací anténou je do země vyslán krátký elektromagnetický pulz a přijímací anténou jsou zaznamenávány signály, které se postupně odráží od různých vrstev a rozhraní v podloží. Tím dochází k vytváření „fyzikálního obrazu“ sledovaného prostředí.

Metoda zjišťuje subhorizontální odrazná rozhraní ve zdivu a podlaze, jejich reliéf, porušení a umožňuje indikaci přítomnosti eventuálních poruch – dutin, nehomogenních zón, inženýrských sítí apod. Výstupem jsou časové, resp. hloubkové řezy – radarogramy.

Zájmovou oblast představuje celý vnitřní prostor kostela sv. Cyrila a Metoděje, krypty, obytné místnosti (využívané farností) severně od lodi kostela a chodník u jižní obvodové zdi chrámu (Resslova ulice, před oknem do krypty). Celkem bylo v zájmové oblasti změřeno 36 geofyzikálních profilů, situovaných do míst, kde byly na základě dostupných informací predikovány možné relikty starších historických objektů a horizontů. Zároveň byla poloha geofyzikálních řezů volena tak, aby nedocházelo k nechtěnému rušení měření již známými objekty (např. v interiéru chrámu nemá smysl měřit v prostoru nad kryptou).

První zajímavá anomálie byla zjištěna pod podlahou kněžiště, v ose kostela (před oltářním stolem). Její interpretace však byla, vzhledem k vyvýšenému dřevěnému stupni (a tím vzniklé vzduchové mezeře nad původní podlahou kostela), nejednoznačná, a to i při výrazném zesílení vysílaného signálu a zkvalitnění měřicí aparatury. Proto byla, po dohodě se správcem kostela, rozebrána část dřevěného pódia před ikonostasem a provedeno kontrolní měření v úrovni původní podlahy chrámu.

Výsledek z tohoto profilu potvrdil existenci poměrně velké nehomogenity v podlaze, kterou však nelze interpretovat jako dutý prostor. Podoba anomálie odpovídá spíše kamennému zásypu nebo mocnější destrukční vrstvě. Vzhledem k poloze a velikosti zjištěné anomálie se můžeme domnívat, že by mohlo jít o starší hrobku, dnes již destruovanou, případně zasypanou.

V kryptě

V kryptě přinesl georadarový průzkum základní informace o skladbě podlahy a podložních vrstev. Zcela jednoznačně je měřením vyvráceno, že by pod podlahou krypty existovaly relikty nějakých starších staveb. Nejzajímavější objev se podařil ve východní části krypty (pod schodištěm původního vstupu). Zde je radarem zaznamenána výrazná liniová anomálie směru Sever–Jih v relativně malé hloubce pod podlahou.

Následná dokumentace průzkumnou minisondou prokázala existenci starších (pravděpodobně barokních) odvodňovacích kanálů. Použitá minisonda je již šestou generací prototypu zařízení, které vzniklo v rámci realizace průzkumu tzv. Staré královské hrobky (tj. původní hrobky císaře Karla IV.) v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě v roce 2005.

Za účelem průzkumu nepřístupných podzemních objektů se podařilo vyvinout moderní technologickou metodu a sestrojit speciální technické zařízení, které je schopné provádět kvalitní vizuální průzkum a záznam obrazu, přesné mapování podzemní dutiny a odběr potřebných vzorků pro následné přírodovědné analýzy. To vše i při omezení, které je dáno minimální velikostí vstupního otvoru.

Tato průzkumná sonda zdokumentovala v našem případě cihlový kanál, který je spádovaný k severu a na jižní straně končí s obvodovou stěnou krypty. Kam odvodňovací kanál vede, se nepodařilo zjistit, protože je po několika metrech v plném profilu zanesen sedimentem. Přibližně o 40 cm nad tímto odvodňovacím systémem byl průzkumnou sondou zaznamenán ještě jeden cihlový kanál, který vede z jihovýchodního rohu krypty východním směrem. I tento je dnes zanesený sedimentem.

Zajímavým detailem u tohoto vyššího odvodňovacího systému jsou velmi dobře patrné stopy mladšího porušení. Někdo se zde v minulosti pokoušel prokopat ven z krypty, případně do dalších neznámých podzemních objektů, přičemž sledoval směr cihlového kanálu.

Posledním, georadarem zkoumaným, místem byla plocha v exteriéru, před jižní obvodovou zdí kostela, na chodníku v Resslově ulici. Položením geofyzikálních profilů do těchto míst byl sledován jednoduchý cíl. Totiž ověření existence velké podzemní chodby, do níž se měli, dle některých historických výkladů, snažit parašutisté prokopat a uniknout tak z krypty. Velké množství recentních inženýrských sítí takový úkol velmi ztěžovalo.

Opakované měření nakonec opravdu prokázalo existenci průchodné chodby pod chodníkem a pod mladšími inženýrskými sítěmi. Zároveň ukázalo možnost ověření zavedením průzkumné minisondy do dešťové kanalizace, která je do štoly svedena. Vizuálním průzkumem byla následně správnost geofyzikálního měření potvrzena.

Přibližně v hloubce jednoho metru pod úrovní chodníku se opravdu nalézá stará kanalizační stoka. Chodba je ze smíšeného kamenocihlového zdiva a zaklenuta je cihlovou klenbou. Strop chodby je na mnoha místech porušen vedením mladších inženýrských sítí. Na západě je dnes chodba druhotně ukončena cihlovou zazdívkou. Na dně je pak v cihlové zazdívce patrná kameninová roura, která i nadále odvádí dešťovou vodu směrem k Vltavě. Tím je existence průchodné štoly za jižní zdí krypty jednoznačně potvrzena.

Nástěnné malby a "stopy krve"

Vedle prací geodetických a měření geofyzikálního byl proveden i průzkum nástěnných maleb v neviditelných spektrech světla. Postupně byla realizována dokumentace nástěnných maleb v IR záření (infračervená fotografie a reflektografie) a také záznam vybuzené luminiscence v UV záření. Takto byly dokumentovány nástěnné malby v lodi kostela, v kněžišti, pod kůrem a nad kůrem. Použitá technologie a postupy byly voleny s ohledem na získání optimálních indicií a podkladů pro následné odborné posouzení maleb, ale i pro časové a finanční zefektivnění případného restaurátorského zásahu.

Nedestruktivní průzkum maleb proběhl již v první etapě prací, tedy v roce 2017. Nejzajímavějším zjištěním se tehdy stal objev neznámého (a za normálních podmínek neviditelného) textu v obraze sv. Filipa, na jižní straně stropu nad kůrem. Silný světelný smog z pouličního osvětlení však tehdy neumožnil kvalitní obrazovou dokumentaci, která by posloužila k dešifrování textu. Proto byla ve spolupráci s odborníky z VHÚ připravena nová etapa průzkumu kostela v UV spektru světla.

Tato proběhla v únoru roku 2019 a kromě detailního průzkumu obrazu sv. Filipa byl zároveň proveden podrobný průzkum celé krypty, kůru a galerie kostela sv. Cyrila a Metoděje. Nový průzkum v neviditelných spektrech světla proběhl v nočních hodinách a předcházelo mu důkladné zatemnění všech oken neprůhlednou černou fólií. Cílem průzkumu bylo potvrzení (případně vyvrácení) legend o zachovaných stopách krve československých parašutistů, kteří zde dne 18. června 1942 svedli poslední hrdinský boj.

Na žádném místě v kryptě, ani v kostele, nebylo touto metodou zjištěno nic, co by bylo možné interpretovat jako stopy krve. Stejným způsobem a také se stejným výsledkem (tedy negativním) byly prozkoumány i části inventáře v kostele, které podle dochovaných pramenů pamatují události z roku 1942.

Následoval velmi detailní průzkum obrazu sv. Filipa. Podařilo se zviditelnit a zdokumentovat hned několik řádek textu, který překrývá starší malbu. Text byl tedy někdy v mladším období velmi nevybíravě napsán přes umělecké dílo. Kompletní obrazovou dokumentaci analyzoval Dan Kovář ze Státního archivu v Českých Budějovicích. Nalezené písmo ukazuje na dobu vzniku někdy na přelomu 18. a 19. století. Spíše se přikláníme k dataci v první polovině 19. století.

Spíše než o souvislý text a vzkaz budoucím generacím jde o podpisy řemeslníků, kteří prováděli opravu kostela. Vlevo dole je dobře patrné křestní jméno Winzenz, příjmení zatím nerozluštěno. Více vpravo nahoře je zřejmé „Johan G ....“ (to počáteční G je výrazné) a pod ním nejspíše slovo „Maurergesell“, tj. zednický tovaryš. Zcela nekompromisně můžeme nápis identifikovat jako vandalství dělníků z počátku 19. století. S událostmi v roce 1942 tedy nemá vůbec nic společného.

Resumé

Co nového nám tedy průzkum přinesl z pohledu událostí v červnu roku 1942? Především se podařilo jednoznačně doložit existenci průchodné chodby za jižní zdí krypty a v nejlogičtějším místě (nejkratší vzdálenost k chodbě) existuje otvor částečně prokopaný ze strany krypty.

Původní autentická podoba otvoru ve zdi v červnu 1942 je dnes již bohužel nezjistitelná, jisté však je, že otvor ve zdi se v kryptě v nějaké podobě nacházel minimálně už v roce 1947. Časopis Naše vojsko tehdy přinesl celostránkový článek, který se pozastavoval nad absencí připomínek posledního boje parašutistů ve veřejném prostoru. Součástí textu s názvem Zapomenuté bojiště je i popis krypty a jejího stavu v roce 1947: „Pod okénkem je vydlabaná zeď. Věděli, že jsou obklíčeni a proto se v poslední chvíli snažili zachránit útěkem do některého z přilehlých kanálů. Už nestačili. Bůhví, čím vydlabávali cihly a hrabali půdu.“ Součástí textu jsou i doprovodné fotografie, z nichž jedna podobu otvoru v roce 1947 zachycuje. Podobný snímek otvoru, na němž je vidět i původní mříž okna, byl již několikrát publikován, nicméně zatím vždy bez uvedení zdroje a datace.

Otvor je jednoznačně zmíněn i v knize Velký čin malé církve jako připomínka posledního zoufalého pokusu parašutistů.

Základním předpokladem jeho vzniku 18. června 1942 je pochopitelně povědomí parašutistů o existenci stoky. Vzhledem k jejich komunikaci s představiteli české pravoslavné církve znalými místních poměrů se to jeví jako možné. V průběhu desetiletí se ale v rámci různých oprav krypty podoba otvoru minimálně několikrát změnila, což vedlo některé historiky k domněnce, že se parašutisté ve skutečnosti o žádné proražení tunelu do kanalizace nesnažili.

Jedna z teorií pracuje i s variantou, že otvor vznikl až v souvislosti s natáčením filmu Atentát režiséra Jiřího Sequense na počátku 60. let. Tento výklad lze jednoznačně vyvrátit, jelikož scény z krypty se natáčely v její replice v hostivařských filmových ateliérech, což dokládá i řada dobových reportáží z natáčení filmu.

Hypotézu, že původní podoba otvoru ve zdi je skutečně dílem parašutistů, podporují právě další výsledky průzkumu. Oba nově zjištěné průkopy, tedy rozšíření větracího otvoru v severovýchodní části krypty i výkop u odvodňovacího kanálu v jihovýchodním rohu krypty by s určitou dávkou pravděpodobnosti mohly pocházet z roku 1942. Asi se již nikdy nepodaří jednoznačně potvrdit, že jsou snahy o průkopy ven dílem parašutistů, ale všechny nálezy logicky na tuto skutečnost ukazují. Máme zjištěné dva existující otvory ven z krypty a u obou je doložena snaha o rozšíření na průleznou velikost. Tři místa s existující nebo predikovanou cestou z krypty a na všech doklad o snaze této šance využít.

Jsou to tedy doklady o přípravě únikových cest z podzemí?

Uvědomíme-li si, že úkryt v kryptě byl v průběhu pobytu parašutistů v protektorátu prvním, který nedisponoval žádnou možností úniku v případě nouze – šlo o úkryt, který byl de facto současně i pastí – jeví se jako vysoce pravděpodobné, že se v průběhu pobytu v kryptě parašutisté pokoušeli nalézt možnou nouzovou únikovou cestu. Pokud by pocházelo rozšíření větracího otvoru v jednom z hrobových výklenků skutečně z června 1942, šlo by téměř jistě o právě takovýto pokus podniknutý již v průběhu pobytu parašutistů v kryptě, nikoliv až v okamžiku jejich posledního boje 18. června.

Rozšířený odvodní kanálek nabízí dvě možné hypotézy. Jednou z nich je opět možnost hledání únikového východu v průběhu pobytu, druhou pak i možnost snahy o rozšíření otvoru pro urychlení odtékání vody vháněné do krypty 18. června pražskými hasiči.

Každopádně je nalezení odvodňovacích kanálků jasnou odpovědí na otázku, proč voda v kryptě nestoupala tak, jak si dobyvatelé kostela představovali. Probourání se do stoky za jižní zdí krypty tak zůstalo sice nejtěžší, ale zjevně jedinou možnou cestou k záchraně.

Hovoříme-li o možnosti snahy parašutistů o nalezení nouzové únikové cesty již v průběhu jejich pobytu v kryptě, vyvstává otázka, zda práce na rozšíření větrací šachty mohly vůbec probíhat natolik bezhlučně, aby ke kostelu nepřilákaly zbytečnou pozornost kolemjdoucích.

V tomto ohledu se shodují historici i odborníci z Geo-cz, že prozrazení nehrozilo. Při předpokládaném způsobu použití nožů či improvizovaných páčidel k postupnému odstranění pojiva mezi kameny a jejich následnému vypáčení by žádné zvuky na ulici nedolehly. Totéž by hypoteticky platilo i pro „nejslavnější“ otvor směřující ke stoce za jižní zdí krypty. I jeho základ tak nemusel vzniknout až v průběhu boje 18. června 1942.

*

Celý rozsáhlý průzkum přinesl více otázek než odpovědí. Na jeho konci nemáme k dispozici výsledky, z nichž bychom mohli činit jednoznačné závěry, máme ale opět několik nesmírně cenných střípků do celkové skládačky příběhu parašutistů.

Z pohledu výzkumu tohoto památného místa jsou pro historiky pochopitelně zajímavá i negativní zjištění. Neexistence krevních stop nám tak například dává pro mnohé možná překvapivě jasnou odpověď na někdy až absolutní víru v zázračné schopnosti moderních technologií.

Jiří Šindelář, Michal Burian, Zdeněk Špitálník