Rychlá porážka i pomalá kapitulace nacistů před 75 lety

Jaro 1945 začalo velice rychle naděje v porážku německého nacismu, několik let dosud jen živené, měnit  zdrcujícím způsobem v naprostou jistotu. Již 16. dubna začala mohutnou ofenzívou Rudé armády na Odře a Nise bitva o Berlín, aby po více než týdnu rozhořčených bojů sovětští vojáci dokončili obklíčení Berlína. Nejvyšší nacističtí pohlaváři začali hledat různá řešení, jak se z beznadějné situace dostat.

Za této situace nabídl například říšský vůdce SS a šéf gestapa Heinrich Himmler západním spojencům tajně již 20. dubna návrh na uzavření separátního míru na západní frontě. To však spojenci 27. dubna nekompromisně odmítli jako pokus rozbít protihitlerovskou koalici.

Sled událostí začal připomínat neřízenou jízdu do propasti. Další den italští partyzáni zajali a popravili posledního Hitlerova spojence vůdce italských fašistů Benita Mussoliniho. O další dva dny později, 30. dubna, pronikli sovětští vojáci do centra Berlína, načež Adolf Hitler, který jmenoval svým nástupcem ideologa bezohledné ponorkové války admirála Karla Dönitze, spáchal v podzemním bunkru pod Říšským kancléřstvím sebevraždu.

Zbývající obránci Berlína se vzdali Rudé armádě 2. května, ale německé jednotky stále ještě zuřivě bojovaly na Moravě, v Rakousku, ve Slezsku a na dalších místech. Zvláště lidé na dosud nacisty okupovaných územích - a především celé Čechy - si kladli otázku, kdy už bude konec strašné války a poslední představitelé nacistického Německa definitivně kapitulují?

To se postupně dělo v severní Itálii, Nizozemsku, Dánsku, Norsku, zatímco v Čechách muselo vypuknout povstání proti okupantům, aby konečně pochopili, že již nemají mnoho prostoru k bezpodmínečné kapitulaci.

Strach ze Sovětů

Podpisu kapitulace však předcházely takřka dva dny pokusů německého velení vodit generála Eisenhowera za nos, aby mohli Němci získat co nejvíce času pro záchranu svých jednotek před sovětským zajetím. Již odpoledne v sobotu 5. května 1945 přijel totiž vyjednávat do Remeše admirál Hans Georg von Fridenburg. Cestu nastoupil a ohlásil již 4. května. Přistál však na letišti v Bruselu, aby odtud pokračoval do Remeše vozem. Každá hodina zdržení byla pro Němce dobrá.

Sovětská armáda se momentálně přeskupovala po vyčerpávající berlínské operaci, a tak šlo o to zdržet Američany a vnutit jim myšlenku separátního míru. Právě Friedenburg licitoval s kapitulací pouze před západními spojenci. Hitlerův nástupce Dönitz stále doufal, že se mu podaří zachránit Velkoněmeckou říši rozvratem spojenecké koalice. To ovšem Eisenhower rázně odmítl a trval na bezpodmínečné kapitulaci Německa na všech frontách.

Na to reagoval  Fridenburg výmluvou, že nemá plnou moc podepsat takový dokument a žádal o spojení s Dönitzem. Němci potom ohlásili, že k dalšímu jednání je vyslán generálplukovník Alfred Jodl, který k Eisenhowerovi dorazil až v neděli 6. května po páté hodině odpoledne. Bylo stále jasnější, že Němci hrají na čas, a proto jim Eisenhower pohrozil, že obnoví ničivou leteckou válku proti zbývajícím oblastem v rukou německé armády a že přes své linie nepustí do zajetí žádné německé vojáky.

Eisenhower sice tímto nekompromisním způsobem nakonec donutil Němce k podpisu bezpodmínečné kapitulace na všech frontách, na druhé straně však souhlasil s ukončením veškerého nepřátelství až v 00.01 hod. 9. května 1945 na žádost Němců, kteří tvrdili, že musí během této doby vydat všem stupňům předsunutých a prvosledových jednotek patřičné rozkazy. Dodejme, že Němci opět lhali, protože se později ukáže, že mnohé německé jednotky měly informaci o remešské kapitulaci dříve než některé prvosledové jednotky americké a sovětské!

Němci tak získali dalších 48 hodin, které však ztratili Češi v bojující Praze - dnes si můžeme otevřeně říci, že kdyby byla lhůta na zastavení bojů kratší, nabízela se ambicióznímu generálovi Pattonovi možnost, aby mohl Němce v Praze „přivést k rozumu“ dříve, než byly schopny dorazit k městu sovětské jednotky. Takto mu příměří, předcházející kapitulačnímu termínu, zcela svázalo ruce, což značně pomohlo rozhodnout o dalším politickém vývoji poválečného Československa.

Tady jste v Československu!

Zatím docházelo k dílčím kapitulacím německých vojsk. Z nich pro naše země stojí například za zmínku to, co se stalo dopoledne v úterý 8. května 1945 v přenádherném koutě českého Poohří, v bývalém královském městě Loket. Šlo o kapitulační akt v hotelu „Bílý kůň“, před který se sjely z jedné strany nablýskané mercedesy se znaky wehrmachtu a z druhé strany zablácené džípy a obrněné transportéry s bílými hvězdami. Vypadalo to dokonce, že vítězi jsou nablýskaní a hrdě se tvářící němečtí důstojníci, zatímco roli poražených mají nedbale elegantní, ale unavení Američané v zaprášených polních uniformách.

Kapitulujícím byl však General der Artillerie Herbert Osterkamp, který velel XII. sboru wehrmachtu na území od saských hranic až po české Mariánské Lázně. V té době mu podléhaly ještě pěší divize č. 404, 374 a 413 a některé samostatné jednotky v síle asi 17 000 bojeschopných mužů. Při tvorbě kapitulačního protokolu se nyní snažil v přítomnosti svého pobočníka majora Rudolfa Wicha prosadit, že ke kapitulaci dochází v městě Elbogen v zemi Sudetenland.

Vzápětí však dostal pádnou zeměpisnou lekci, protože zástupce velitele americké 1. pěší divize (Big Red One) hrdina z vylodění v Normandii brigádní generál George Taylor se zachmuřenou tváří na jeho snahu zareagoval zcela rázně: "Pane generále! Žádné Sudety neexistují! Tady jste v Československu..."

Obdivuhodná zeměpisná lekce generála Taylora nemá však dnes bohužel u nás mnoho ohlasu, protože se stalo velkou módou posledních let, že mnoho českých publicistů a jejich čtenářů stále častěji k označení českého pohraničí používá rafinovaný nacistický konstrukt názvu umělé země, který Hitlerovi posloužil úspěšně v 30. letech minulého století k rozbití demokratického Československa a při totálním selhání tehdejší evropské politiky i k odvaze rozpoutat bezohledně světovou válku…

Vynucená nová kapitulace

Za zmínku stojí ještě i třetí z řady německých kapitulací, ke které došlo v prvních minutách 9. května 1945 v Berlíně v bývalém důstojnickém kasínu v Karlshorstu. Šlo tehdy o to, že vládce moskevského Kremlu, sovětský diktátor Josef Vissarionovič Stalin, nebyl spokojen, že k bezpodmínečné kapitulaci nacistického Německa došlo v Remeši, kde ji za Sovětský svaz podepsal jen sovětský generálmajor Ivan Susloparov, který byl tehdy pouhým náčelníkem sovětské vojenské mise při SHAEF (Supreme Headquarters Allied Expeditionary Force) – vrchním velitelstvím spojeneckých expedičních sil na západní frontě.

Stalin se měl se proto vyjádřit: „Kdo je k čertu Susloparov? Bude přísně potrestán, že se opovážil podepsat takový dokument bez svolení sovětské vlády.“

Nebral se při tom v potaz fakt, že se Susloparov marně pokoušel s Moskvou spojit. Generál Susloparov měl však štěstí. Po válce v klidu pracoval ve Vojenské diplomatické akademii v Moskvě, instituci, která školila vojenské přidělence a zpravodajské důstojníky a zemřel jako vojenský důchodce 16. prosince 1974 v Moskvě ve věku 78 let. Zásluhu na jeho „přežití“ mělo jistě to, že si Stalin úspěšně vynutil nový podpis německé kapitulace v Berlíně, na který se 8. května do Berlína již sjelo nejvyšší sovětské velení.

Přítomni tohoto podpisu kapitulačního aktu byli tentokrát polní maršál Wilhelm Keitel, generál admirál Hans-Georg von Friedeburg a generálplukovník Hans-Jürgen Stumpff za Německo, za protihitlerovskou koalici potom maršál Sovětského svazu Georgij Konstantinovič Žukov, americký generál Carl Spaatz, britský vrchní letecký maršál Arthur Tedder a francouzský armádní generál Jean de Lattre de Tassigny.

K podpisu této kapitulace došlo pro různá zdržení až 9. května v 00.43 hod., a proto Moskva na rozdíl od zbytku Evropy slaví dodnes konec 2. světové války na evropském bojišti 9. května. Totéž musel desítky let spolu s ní slavit i její bývalý „tábor míru a socialismu“, kam patřila po desítky let i naše země, kde v září 1938 došlo k ostudnému prologu 2. světové války a v květnu 1945 i k posledním výstřelům této hrůzné válečné katastrofy.

Boje ještě u Poljany

Kdo se ovšem chce přít a hádat o historické detaily, může tak činit do nekonečna. Zatímco dodnes se u nás přou dva politické tábory, zda slavit konec 2. světové války 8. či 9. května a Husákovi komunisté v létech normalizace si u nás halasně (zvláště po srpnu 1968) připomínali, že úplně poslední výstřely této války padly u českého Milína na Příbramsku v noci z 11. na 12. května 1945, jinde se připomíná zcela jiné datum a místo.

Ve dnech 14. a 15. května 1945 na slovinsko-rakouských hranicích u Poljany probíhal urputný boj mezi jugoslávskými partyzány a britskými tankisty na jedné straně proti německým jednotkám a jejich balkánským kolaborantům na straně druhé….

Je to či ono bojiště či místo podpisu německé kapitulace důležitější? Není naopak důležitější uctít památku VŠECH hrdinů a obětí německého nacismu a připomínat si také a především všechny politické chyby evropské politiky, které k jeho nástupu i vyvolání války svou pštrosí politikou přispěly?

Jindřich Marek