Bílá plátěná ramenní páska s červenými písmeny RG (= revoluční gardy) a razítkem České národní rady se měla stát po skončení bojů na pražských barikádách v květnu 1945 díky komunistickým tlakům symbolem rychle deformovaného hrdinství českých vlastenců, kteří měli být zneviditelněni do frází o „revolučním lidu pod vedením komunistů“. Nakonec se zkratka RG změnila v hanlivý termín „rabovací gardy“ v souvislosti s negativním působením často zcela jiných ozbrojených formací v osvobozeném pohraničí.
Zpočátku však bylo vše jiné a logicky jednodušší. První den bojů v Praze v sobotu 5. května 1945 v 22.55 hod. hlásil povstalecký rozhlas jménem vojenského velitele povstání generála Karla Kutlvašra a předsedy vojenské komise České národní rady kapitána Jaromíra Nechanského následující pokyn: „Bojující vojsko je součástí regulérní armády. Nařizujeme, aby každý bojující byl označen trikolórou nebo páskou v národních barvách!“
Při nedostatku uniforem bojujících povstalců to bylo zcela logické (podobně jako v povstalecké Varšavě či Paříži), ale levicoví politici v ilegální České národní radě v čele s komunistou Josefem Smrkovským ještě před povstáním prosadili, že bojující povstalecké jednotky ponesou název „revoluční gardy“, přestože vojenský odboj a většina povstalců uznávala smysluplnější termín „československá armáda“.
Přestože byly vyrobeny tisíce bílých plátěných pásek s červeným RG, nestačili je komunisté a „revoluční odboráři“ kvůli spontánnímu vypuknutí povstání distribuovat. Potvrzuje to i vzpomínka místopředsedy Českého národní rady Josefa Kotrlého: „Jedno z prvních prohlášení, které rada učinila, bylo oznámení, že československé branné síly mají na levé paži bílou pásku s písmeny RG. Pásky byly rozděleny odborovými organizacemi a objevily se na pažích závodních milic až po povstání…“
To však politikům nestačilo a termín i pásky protlačili i na všechny bojovníky povstání, což o rok později zlomyslně komentovali Evžen Erban a Antonín Dvořák ve své povstání hrubě falšující brožuře „ÚRO v pražském povstání“: „Nakonec se pásky, opatřené písmeny RG objevily i na rukávech nejvyšších důstojníků, dokonce i těch, kteří se nezúčastnili bojových akcí a objevili se na osvobozeném již jevišti v přepečlivě vyžehlených stejnokrojích...“
Pražské povstalecké jednotky v Praze byly po 11. květnu 1945 reorganizovány na strážní prapory, které byly rozkazem Vojenského velitelství Velké Prahy č. 8 z 23. května 1945 přejmenovány na pražské pluky a prapory Revolučních gard. Na mnoha místech českého venkova však povstalecké jednotky nesly i jiné názvy (např. národní garda či národní stráž apod.).
Od 25. května 1945 Revoluční gardy přešly z podřízenosti Ministerstva národní obrany do podřízenosti Ministerstva vnitra. Dne 27. května 1945 došlo k mobilizaci pěti nejmladších ročníků mužstva a osmi ročníků záložních důstojníků do armády. Zajišťování osvobozeného pohraničí tak v první fázi probíhalo na dvou kolejích. Některé povstalecké jednotky byly vysílány do pohraničí ministerstvem vnitra či Komisí vnitřní národní bezpečnosti (KVNB) při České národní radě (přeměněné v Zemský národní výbor), jiné (např. Pluk RG 1 Albatros) vojáky – především pražským velitelstvím ALEX.
V pohraničí však v té době operovaly často zcela na vlastní pěst různé „partyzánské“ jednotky či nikým neřízené „gardy“, které se často dopouštěly rabování i excesů na civilním obyvatelstvu, čímž zcela zdiskreditovaly termín „revoluční gardy“ jako takový a pro většinu lidí se značka RG bez ohledu na to, zda šlo o disciplinované či nedisciplinované jednotky, paušálně změnila v pejorativní lidové označení „rabovací gardy“.
Jejich existence však nebyla příliš dlouhá. V souvislosti s mobilizací armádních jednotek nařídila ministerstva vnitra a národní obrany, aby v době od 12. do 17. června 1945 byly postupně rozpuštěny všechny ozbrojené jednotky, které jsou mimo rámec čs. armády a nového Sboru národní bezpečnosti, do nějž vplynuly dosavadní četnictvo a policie.
Výnos ministerstva národní obrany č.j. 2979 vl. III/03 odd. 45 z 13. června 1945 pak přímo nařídil likvidaci Revolučních gard. Následoval jej výnos ministerstva vnitra ze 3. srpna 1945, který nařizoval SNB prověřit stav odzbrojení RG a dokončit jej. Čas bílých pásek s červeným RG skončil…
To si však již komunistický ministr Václav Nosek s pomocí Ústřední rady odborů vytvořil z vybraných gardistů Pohotovostní pluk 1 NB, jehož příslušníci vytvořili ministrovu pretoriánskou gardu, jejíž vývoj vyvrcholil v ostraze státních hranic a v akcích v pražských ulicích v únoru 1948.
Ahistorické červené pásky s černým RG jsou dnes již většinou jen fikcí dnešních senzacechtivých publicistů a povrchních filmařů. Asi to již není tak důležité, protože s hlavními důsledky dlouholetých manipulací s historií května 1945 od prvních dnů osvobození se bohužel setkáváme v řadě protichůdných a až extrémně vyhrocených společenských debat dodnes.
Jindřich Marek