Z iniciativy Památníku odboje byly během léta roku 1919 uskutečněny umělecké výpravy na významná místa bojů československých legií na území Francie a Itálie. V Rusku se zdržovala ještě do roku 1920 kvůli komplikované politické situaci řada výtvarníků. Jejich studijní cesty do Japonska a Číny zajišťoval Informačně-osvětový odbor čs. legií na Rusi. Z tohoto důvodu organizovalo vedení Památníku odboje pouze cesty do Francie a Itálie.
Vedením francouzské části byl pověřen významný český krajinář Otakar Nejedlý. Společně s dalším umělcem Vincencem Benešem měli za úkol zachytit ve svých dílech bojiště u Arrasu, Terronu a Vouziers. Průvodcem po těchto místech jim oběma byl legionář Martin Bureš.
Výsledkem se staly asi dvě desítky rozměrných pláten, zachycujících ponurou atmosféru krajiny, zničené dělostřeleckou palbou (Tahure, Belloy en Santerre, Sentheim, Michelbach). Italskou skupinu výtvarníků vedl malíř kpt. Jan Angelo Zeyer. Po dobu dvou měsíců pracoval spolu s dalšími umělci – Oldřichem Koníčkem a Josefem Šímou na zobrazení čerstvých pozůstatků války, zakomponovaných do nádherné krajiny v oblasti Lago di Garda, Roveretta, Riva di Garda a dalších.
Hned v září roku 1919 byly olejomalby zmíněných výtvarníků prezentovány na prvním velkém výstavním projektu Památníku odboje pod názvem Náš odboj (Obecní dům v Praze). Někteří z autorů byli tehdy ostře kritizování za prostý dokumentární ráz svých děl bez jakýchkoli známek umělecké invence. Hlavním a aktuálním smyslem tohoto počinu však bylo ukázat českému návštěvníkovi mimořádné hrdinství a odhodlání našich vojáků v těžkých bojích za svobodu Československa.
Pro současnou společnost má tato kolekce především historický význam. Šlo o mimořádnou akci, která se v dějinách českého výtvarného umění 20. století již neopakovala.
IK