Boje na Ceru a první rakousko-uherská ofenziva proti Srbsku

Dne 12. 8. 1914 první oddíly rakousko-uherské armády překročily příhraniční řeku Drinu a vpadly do Srbska. Zahájily tak boje na jihovýchodní frontě, kde proti sobě stály zdánlivě neporovnatelně silná evropská mocnost Rakousko-Uhersko a Srbsko se svým spojencem Černou Horou. Na první pohled se mohlo zdát, že Podunajská monarchie v nerovném boji snadno zvítězí a zbaví se tak svého nepřítele na Balkáně. Útok však skončil fiaskem a Rakousko-Uhersku nakonec trvalo déle než rok, než se jí s pomocí Německa a Bulharska podařilo tyto relativně malé státy porazit.

Rakousko-uherské válečné plány proti Srbsku byly konstruovány již dlouho před válkou. Největší logiku dával úder od Dunaje přímo na hlavní město Bělehrad (rozkládající se na tehdy na samotných hranicích s Rakousko-Uherskem na soutoku Dunaje a Sávy). Zde byl nejvhodnější terén, sjízdné komunikace a moderní železniční dráha. Přesto se rakousko-uherský generální štáb ve svých plánech rozhodl pro úder směrem od řeky Driny na východ, jenž cílil na údolí řeky Kolubary. Zde se nacházela strategicky důležitá železnice, již mohlo Rakousko-Uhersko dále použít jako svou zásobovací tepnu.

Měl pro to řadu objektivních důvodů. Především musel počítat s tím, že se do případného konfliktu se Srbskem zapojí jeho největší spojenec, Rusko, a většina jednotek tudíž bude zapotřebí v Haliči na severovýchodě země. V tom případě by na rakousko-uhersko-srbských hranicích zůstalo pouze minimum sil, jež byly sdruženy v tzv. Minimální skupinu Balkán (MSB). MSB pak měla za úkol zabránit srbskému vpádu do Bosny a Hercegoviny a především do jižních Uher.

Poněvadž jádrem těchto sil byly sbory dislokované právě v Bosně a Hercegovině a protože kvůli špatným komunikacím nebylo možno přesunout tak velký počet jednotek k hranicím na Dunaji, musel rakousko-uherský generální štáb dát přednost úderu ze západu. Tento směr útoku však měl i řadu nevýhod. Vedl náročným, těžkým terénem, který byl nadto chudý na komunikace a přírodní zdroje. Navíc údolí Kolubary bylo od Driny značně vzdáleno, což dávalo soupeři možnost připravit účinný protiútok.

Potíže a vstup Ruska

Nesnáze a zmatky provázely rakousko-uherskou armádu již při nástupu armád. Rakousko-Uhersko nejprve 26. července vyhlásilo částečnou mobilizaci 8 armádních sborů, z nichž 6 mělo být použito proti Srbsku. Dohromady byly sdruženy do tří armád: 6. armáda (tvořily ji XV. a XVI. sbor z Bosny a Hercegoviny) a 5. armáda (VIII. „pražský“ a XIII. „chorvatský“ sbor) byly umístěny na Drině podél západních hranic, 2. armáda (IV. a VII. sbor z Uher) pak měla zaujmout pozice podél řek Sávy a Dunaje, které tvořily jižní hranici monarchie se Srbskem. Vrchním velitelem byl jmenován gen. Oskar Potiorek, předválečný vojenský guvernér Bosny a Hercegoviny a zároveň velitel 6. armády.

Po několika dnech však do války vstoupilo také Rusko a celá 2. armáda měla být co nejrychleji přesunuta do Haliče. Na jejím místě měl zůstat pouze jeden kombinovaný sbor o třech divizích. Tím balkánské válčiště ztratilo prioritu a hlavním úkolem se stalo zabránit vpádu srbských armád na území monarchie. Rozkaz z armádního vrchního velitelství pro Potiorka byl však formulován nejednoznačně a dovoloval různé interpretace: obrana příhraničních území byla označena za „minimální úkol“ a případný „úspěšný úder proti srbskému útoku by měl největší význam.“

Potiorek se (snad i ve snaze odčinit své selhání při sarajevském atentátu) proto rozhodl pro ofenzivní způsob boje. Musel však spěchat, neboť věděl, že se 2. armáda začne již 18. srpna přesouvat na východní frontu a nebude moci razantně zasáhnout do bojů. Její účast se tak musela zprvu omezit pouze na demonstrační útoky, vedené za účelem odlákat co nejvíce srbských sil od hlavního úderu vedeného přes Drinu směrem na Valjevo. Útok proto měla 5. armáda provést co nejdříve, již 12. srpna.

Situaci však zkomplikoval fakt, že 6. armáda ještě nebyla k útoku připravena a dalo se předpokládat, že začne ofenzivu až 18. srpna. 5. armáda tak měla útočit několik dní sama bez podpory. Dalšími slabinami plánu byla nereálná očekávání rakousko-uherských velitelů (5. armáda měla za úkol dobýt 100 kilometrů vzdálené Valjevo a obsadit klíčovou železniční trať za pouhých pět dnů) a hrubé podcenění nepřítele.

Srbské plány

Srbsko, jež z balkánských válek z let 1912–1913 vyšlo posíleno o oblast tzv. Nového Srbska, vyhlásilo mobilizaci 25. července. Proběhla v pěti divizních oblastech starého Srbska, z nichž bylo postaveno celkem 15 divizí 1., 2. a 3. výzvy (divize pak byly pojmenovány podle řek a krajin, z nichž byly rekrutovány – Moravská, Drinská, Dunajská, Šumadijská a Timocká divize). Zároveň bylo v oblasti Nového Srbska postaveno dalších 5 divizí (Ibarská, Kosovská, Vardarská, Bregalnická a Bitoljská divize).

Když byla mobilizace úspěšně ukončena, měla tedy srbská armáda k dispozici asi 20 pěších divizí a 2 jezdecké divize, jež byly rozděleny na 4 armády. Dále měla srbská armáda také dobrovolnické oddíly tzv. komitů, jejichž úkolem bylo působit v týlu nepřítele, napadat jeho zásobovací trasy, provádět přepady jeho oddílů při odpočinku a poškozovat komunikace. Vrchním velitelem se stal korunní princ Alexander, náčelníkem jeho štábu a faktickým velitelem byl vojvoda Radomir Putnik. bylo též mobilizováno asi 40 000 mužů srbského spojence Černé Hory.

Srbská armáda měla oproti rakousko-uherské velkou výhodu v tom, že na rozdíl od ní prodělala mezi lety 1912–1913 několik válečných tažení a měla zkušenosti s moderním vedením války. Na druhou stranu byla země vleklými válkami již po lidské a zejména materiální stránce velice vyčerpána (během mobilizace se např. nedostávalo pušek, pro jednotky 3. výzvy již chyběly stejnokroje, málo bylo také dělostřeleckého materiálu atd.) a na další konflikt nebyla připravena.

Vzhledem k celkové strategické situaci se srbské hlavní velitelství rozhodlo pro defenzívu, v níž muselo vydržet (a zároveň na sebe vázat co nejvíce sil nepřítele), dokud nebude válka rozhodnuta na bojištích jeho spojenců. K tomu bylo zapotřebí především co nejdéle udržet armádu bojeschopnou a nevydat ji všanc již při prvních válečných operacích. Bylo přitom pokládáno za pravděpodobné, že se rakousko-uherské armády pokusí rychlým tažením porazit Srbsko ještě dřív, než stačí zasáhnout Rusko.

Vzhledem k dlouhým hranicím s Podunajskou monarchií muselo Srbsko předpokládat jak útok ze severu ve směru na Bělehrad a do údolí řeky Moravy, tak i ze severozápadu přes Drinu. Proto své hlavní síly stáhlo od hranic do středu Srbska před Kragujevac a u příhraničních řek ponechalo pouze slabší oddíly, které měly za úkol získávat informace a zadržovat protivníka tak dlouho, dokud nebude zřejmé, z jakého směru jde hlavní úder.

Počátky bojů

Rakousko-uherská ofenziva začala 12. srpna, když 5. armáda začala překračovat Drinu. Již od prvních chvil však rakousko-uherské jednotky narážely na silný odpor nepřítele. Situaci znesnadňoval také těžký terén a zejména samotná řeka Drina, vytvářející v této oblasti spletitá ramena toku a četné ostrůvky. Postup 5. armády tak byl velmi pomalý. Také po přechodu řeky se jednotlivé sbory jen těžko probojovávaly kupředu. Vojáci museli postupovat ve velkém parnu nepřehledným terénem porostlým lesy a poli s kukuřicí, v němž nebyli vycvičeni se orientovat. Často tak propukala panika, během níž po sobě jednotlivé oddíly střílely navzájem.

Postup rušily i četné útoky komitů ze zálohy, kvůli nimž byla na některých úsecích bojiště činnost rakousko-uherského zásobování téměř paralyzována a vojáci tak na mnoha místech po více než 4 dny nedostali příděly potravin ani vody. Teprve 14. srpna se podařilo dobýt města Loznici a Lješnici na opačné straně Driny a postoupit hlouběji do nitra Srbska. Zároveň bylo z demonstrativních důvodů oddíly 2. armády obsazeno město Šabac na druhém břehu Sávy. Pokus odlákat srbské síly od 5. armády však nevyšel.

V noci 14. srpna si již srbské hlavní velení bylo takřka jisté, že hlavní rakousko-uherský úder je veden od severozápadu, a připravilo protiútok, při němž na jednotky 5. a 2. armády nasměrovalo jádro svých sil a vytvořilo rozhodující převahu. Proti Šabaci tak byly přisunuta vojska 2. armády, 3. armáda zadržovala rakousko-uherský postup od Driny a 1. armáda sloužila jako záloha a obrana Valjeva.

Rozhodující boje a rakousko-uherský ústup

Rozhodující boje se odehrály mezi 16. a 20. srpnem na planině Cer, kde srbské divize zaútočily na VIII. sbor, složený z 9. a 21. zeměbranecké divize (jež byly z větší části doplňovány z Čech). Útok dopadl tvrdě zejména na 21. zeměbraneckou divizi, která byla po vysilujících pochodech předešlých dnů překvapena útokem z boku a takřka rozprášena. Jednotky 9. divize se však houževnatě bránily a nepříteli vzdorovaly ještě další tři dny.

Boje probíhaly také u Šabace odkud se jednotky rakousko-uherského IV. sboru 2. armády pokoušely zaútočit směrem na jih a pomoci 5. armádě. Již 19. srpna však bylo jasné, že iniciativa definitivně přechází do rukou Srbů a 5. armádě hrozí zničení. Potiorek proto vydal rozkaz, aby se její oddíly stáhly zpět za Drinu. Zároveň musel zastavit akce 6. armády a nařídil její stažení. Boje o Šabac však pokračovaly až do 24. srpna, kdy poslední jednotky IV. sboru začaly ustupovat zpět za řeku Sávu. Rakousko-uherské jednotky se tak vrátily do zhruba stejných postavení, odkud původně vyrážely.

Srbské vítězství znamenalo pro monarchii těžkou ránu. Kromě více než 20 000 padlých, zraněných a zajatých pak utrpěla i prestiž monarchie navenek. Srbská armáda však utrpěla také značné ztráty a byla podobně vyčerpána jako nepřítel. Nemohla tudíž využít úspěchu a dopřála tak rakousko-uherské armádě čas k zotavení. Po krátkém pokusu o vpád na rakousko-uherské území byla nucena se opět stáhnout do defenzivy. Na podzim pak musela odrážet další rakousko-uherskou ofenzivu. Země již začínala být válkou velmi vyčerpána, přesto dokázala evropské velmoci odolávat až do podzimu 1915.

Petr Matějček