Konec října 1918: bitva u Vittoria Veneta a rozpad Rakouska-Uherska

Před 102 lety, dne 24. října 1918 a rok od potupné porážky u Capretta, zaútočila italská armáda podporovaná britskými a francouzskými jednotkami na rakousko-uherské pozice na Piavě. Po několika dnech bojů se spojencům nakonec podařilo překročit levý běh řeky a prolomit rakousko-uherskou obranu ve směru na Vittorio Veneto. Přinutili tak rakousko-uherskou armádu k ústupu, jež se brzy změnil v bezhlavý útěk a definitivní rozklad jedné z posledních opor zanikající monarchie.

V říjnu 1918 se již situace Rakouska-Uherska a Centrálních mocností na frontách první světové války stávala neudržitelnou. Postavení armády habsburské monarchie se začalo prudce zhoršovat již po bitvě na Piavě v červnu 1918, v níž se naposledy pokusila prolomit italské linie a vyřadit svého bývalého spojence z Trojspolku z boje. Utrpěla však těžkou porážku a po necelém týdnu těžkých bojů byla donucena se s velkými ztrátami opět stáhnout do původních pozic.

C. a k. armádní vrchní velitelství tím definitivně přišlo o strategickou iniciativu na italské frontě a nezbývalo mu, než soustředit své vyčerpané jednotky k úporné obraně a doufat v rychlé jednání o příměří a uzavření mírové dohody. Začalo se i s výstavbou obranných postavení, která však byla vzhledem k nedostatku cementu, oceli a dokonce i pouhých pytlů na písek jen provizorní a nedostatečná.

Čím dál více se také projevovala všeobecná vyčerpanost zaviněná vleklou válkou a stále se zhoršujícím zásobováním. Jednotky tak byly nedostatečně vybaveny válečným materiálem a také příděly potravin nadále klesaly. Průměrná hmotnost vojáka klesla až na pouhých 50 kilogramů. Mužstvo trpělo podvýživou a mezi vojáky s takto oslabeným organismem se rychle šířily epidemie. Jen v sočské armádě, umístěné v bažinatých postaveních na Piavě, onemocnělo během srpna 1918 na 33 000 mužů – většinou malárií. V říjnu si pak svou daň mezi vojskem začala vybírat úplavice a španělská chřipka.

Většina frontových divizí tak měla pouze polovinu předepsaného stavu mužů. Na podporu ze zázemí se navíc již bojující armády nemohly spolehnout, neboť zde pokračoval postupný rozklad monarchie, jež byla zevnitř stravována zhroucením průmyslové i zemědělské produkce, nevyřešenými sociálními otázkami a zejména vrcholícími národně-osvobozeneckými snahami jednotlivých národů říše.

Síla protivníka

Oproti tomu měl protivník spolehlivý přísun posil a zásob a jeho síla rostla. Italské vrchní velení si bylo rozkladných tendencí v nepřítelově armádě dobře vědomo, s rozhodnou ofenzivou však čekalo na okamžik, kdy se italská armáda plně zotaví ze ztrát utrpěných při červnové rakousko-uherské ofenziv, a kdy rozklad v protivníkově armádě dosáhne krajní meze. Do té doby se rozhodlo vyčerpávat protivníka jednotlivými údery lokálního významu.

Tento okamžik nastal v průběhu podzimu 1918, kdy nejprve na konci září došlo v důsledku bulharské kapitulace k přímému ohrožení Uherska. Následně v polovině října vyzval uherský sněm uherské pluky, aby přispěchaly z fronty na obranu země. Brzy nato začaly tyto jednotky z italského bojiště opravdu odcházet a ostatní jednotky, které je měly nahradit, mnohdy odmítly nastoupit do přední linie.

V tento moment vyčkávání na jihozápadní frontě skončilo a italské vrchní velení se spojenci se konečně rozhodlo podniknout ofenzivu. Italský útok byl zahájen 24. října 1918, přesně rok od potupné porážky italské armády u Caporetta. Zúčastnilo se ho na sedm italských armád, podporovaných třemi spojeneckými divizemi (dvěma britskými a jednou francouzskou). Toto armádní seskupení, zhruba o 200 praporů silnější než rakousko-uherská sestava, zaútočilo zprvu přes řeku Brentu v prostoru Monte Grappa a následně překročilo Piavu.

Rozhodující podíl na prolomení fronty měly jednotky britského armádního sboru, které již 24. října obsadily piavský ostrov Papadopoli a po dostavění válečného mostu na druhý břeh 27. října obsadily první postavení rakousko-uherské obrany a vytvořily tak předmostí, které sousední italské armády postupně rozšiřovaly.

Po 28. říjnu se již postup spojeneckých armád stal nezadržitelným, neboť prakticky všechny rakousko-uherské jednotky odmítaly podniknout protiútok. Jejich následný ústup se pak změnil v bezhlavý úprk a 29. října požádalo c. a k. velení o příměří, které bylo podepsáno 3. listopadu 1918 ve Ville Giusti u Padovy.

Podmínky byly tvrdé. Habsburská monarchie se zavázala vyklidit Jižní Tyroly, Istrii a severní Dalmácii. Dále měla demobilizovat armádu na 20 divizí mírového stavu a předat část válečného materiálu Itálii. Dohodová vojska také dostala právo užívat rakousko-uherské železnice k válečným operacím proti Německu. Italský postup trval dle podmínek až do 4. listopadu. Zbytky rakouské armády se pak konečně mohly vrátit do svých domovů v nově vzniklých státech.

Petr Matějček