Válka v Perském zálivu, československá diplomacie a souvislosti mezinárodní politiky

V současných dnech a týdnech si připomínáme 30 let od bojů v Perském zálivu, kdy se koalice vedená zeměmi demokratického mezinárodního společenství snažila v operaci Pouštní bouře osvobodit Kuvajt. Také Československo se ještě jako členský stát Varšavské smlouvy stalo součástí této široké koalice, která se v době po konci studené války spojila proti iráckému agresorovi. Do Zálivu vyslala Praha v prosinci 1990 protichemický prapor, jenž měl za úkol i dobře reprezentovat čerstvě demokratický stát.

Po sametové revoluci nové vedení Československa změnilo politický kurz, když se obrátilo směrem na Západ. Irácká okupace Kuvajtu v srpnu 1990 představovala příležitost, jak tomuto novému směru dát obsah i ve vojenské oblasti. Československá vláda iráckou agresi odsoudila hned 2. srpna a vyzývala k okamžitému zastavení vojenských akcí a bezpodmínečnému stažení iráckých jednotek z Kuvajtu. Ministr zahraničí Jiří Dienstbier pak hovořil o tom, že „je vždy hrozné, když větší a silnější stát přepadne slabšího. Rozumím tomu, jak se Kuvajt cítí. Československo ví, co znamená invaze a okupace, protože tuto zkušenost učinilo nejednou ve svých dějinách.“

Československý postoj odpovídal reakci demokratického mezinárodního společenství. Pro Spojené státy byl riskantní tah iráckého prezidenta Saddáma Husajna nepříjemným překvapením – Američané nevěřili, že se irácký prezident rozhodne pro invazi. V rámci administrativy prezidenta George H. W. Bushe bylo možné najít zpočátku různé přístupy k řešení kuvajtské krize, milionová irácká armáda a její schopnosti vzbuzovaly značný respekt. Nicméně USA byly odhodlané hájit mimo jiné své ropné zájmy v oblasti, irácký tah byl přímou ekonomickou hrozbou i pro další státy (kupříkladu Japonsko), které byly závislé na dodávkách ropy z této oblasti.

Za klíčové zprvu Američané považovali posílit obranyschopnost kuvajtského souseda Saúdské Arábie, kam první americká jednotka dorazila již 8. srpna 1990. To byl jeden z prvních kroků v operaci Pouštní štít (Desert Shield). Podporu Kuvajtu postupně vyjadřovaly i další státy. Důležitý byl přitom postoj Moskvy, která byla dlouhodobým iráckým zbrojním dodavatelem. Přístup Sovětského svazu k situaci v regionu byl kooperativní: Moskva se podílela na hledání řešení situace. Prezident SSSR Michail Gorbačov ostatně delší dobu prosazoval výraznější roli OSN na mezinárodní scéně, to se promítlo i do vstřícnosti jeho země vůči ostatním členům Rady bezpečnosti.

Ekonomické ztráty

Pro Československo bylo důležité, že invazi odsoudila rezoluce Rady bezpečnosti OSN jako narušení míru a mezinárodní bezpečnosti (rezoluce č. 660 z 2. 8. 1990). Ta také vyzvala Irák, aby neprodleně a okamžitě stáhl všechny ozbrojené síly do pozic, v nichž byly k 1. 8. 1990.  I přes nátlak Iráku se Praha rozhodla, že bude nadále udržovat styky s legitimní kuvajtskou vládou. Československo následovalo také sankční politiku Rady bezpečnosti OSN, i když mu to přineslo velké ekonomické ztráty, což věděli i Američané.

Důležitější než ekonomické úvahy však pro politické špičky v Československu bylo již zmiňované deklarování příslušnosti k Západu. „Současně jsme uvažovali o naší možné účasti na případném mezinárodním zákroku proti Iráku. Vědomi si toho, jak účast Turecka na korejské válce v 50. letech přispěla k jeho přijetí do NATO, nechtěli jsme zmeškat žádnou příležitost. Především jsme však chtěli dát najevo, že jsme připraveni přebírat svůj díl odpovědnosti za obranu mezinárodního práva a hodnot demokratického světa,“ vzpomínal později Dienstbier.

Československý postoj k okupaci od počátku potvrzoval, že v rámci nové polistopadové zahraničněpolitické linie chtějí špičky státu mířit na Západ. Politické vedení země navíc chtělo odčinit, že část iráckého zbrojního arzenálu pocházela také z Československa. Prezidenta Václava Havla zpráva o irácké invazi zastihla na Bermudách během dovolené, kterou zde trávil s manželkou Olgou. Navíc za ním přicestoval se svou chotí i poradce Alexandr Vondra, podle nějž byl pro formování československé odpovědi na okupaci Kuvajtu klíčovou osobou právě Havel. Prezident spolu s Vondrou urgovali Prahu, aby se začalo s vojenskými přípravami. V tomto snažení byli Havlovými hlavními partnery doma jeho další poradce Jiří Křižan a náměstek ministra zahraničí Luboš Dobrovský.

Na podzim 1990 mezinárodní společenství usilovně hledalo diplomatické řešení. Dělo se tak v situaci, kdy se blížila ke konci mezinárodní jednání o odzbrojení. Ve dnech 19. až 21. listopadu 1990 se v Paříži uskutečnil summit 34 signatářských států Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE), jenž symbolicky uzavřel období studené války. Koalice, kterou připravovaly Spojené státy, se rozcházela v úvahách, jak situaci v Zálivu vyřešit. Arabští spojenci chtěli především osvobodit Kuvajt a nechtěli se zapojit do širší války. Oproti tomu USA, Francie a Británie upřednostňovaly přímý útok na Irák. V prosinci 1990 do Zálivu odcestoval Československý samostatný protichemický prapor, jenž se stal součástí mezinárodní koalice.

V lednu 1991 vše nasvědčovalo tomu, že brzy začne ozbrojený konflikt. Mírové řešení situace nepřineslo ani setkání ministrů zahraničí USA a Iráku Jamese Bakera a Tárika Azíze. Kongres pak dal prezidentu Bushovi pravomoc použít proti Iráku sílu. Na válku se připravovala i československá diplomacie, která 13. ledna 1991 povolala z Bagdádu do Prahy na konzultace velvyslance Ladislava Lengyela, s nímž odcestovali ze země i další diplomaté.

Havlovo poselství

V polovině ledna – těsně před zahájením vojenských operací – zaslal prezident Václav Havel československým vojákům poselství. Mimo jiné zrekapituloval, že Rada bezpečnosti OSN schválila celkem 12 rezolucí odsuzujících agresi. Zdůraznil, že mezinárodní koalice, jejíž plnohodnotnou součástí je i československý prapor, je připravena hájit právo všech národů a zemí světa na sebeurčení proti tyranii a diktátu totalitní moci:

„Navazujete tím na tradice dobrovolníků československých legií, které stály u základů naší první svobodné Československé republiky, stejně jako na tradice bojovníků od Tobruku a Dukly. Naplňujete poslání a povinnosti, které vyplývají z tragické zkušenosti Mnichovské dohody, jejíž obětí jsme se nestali pouze my, ale ve svém důsledku takřka celý svět. Naplňujete požadavek svobody pro všechny bez rozdílu, v jehož duchu se nesl étos naší listopadové revoluce. Jste vyslanci nás i nově budované demokratické společnosti a jejích nových tradic.“

Havlova slova vtiskla působení praporu vlastní národní smysl, který se přidal k nutnosti vytlačit irácké síly z Kuvajtu.

Začátek války v podobě koaličních leteckých úderů na irácké pozice (operace Pouštní bouře – Desert Storm) přišel 17. ledna 1991. Československá federální vláda spojenecké akce podpořila, když je považovala za logické vyústění konfliktu v Zálivu a také za důsledek skutečnosti, že Irák odmítl splnit rezoluci číslo 678 Rady bezpečnosti OSN. Premiér Marián Čalfa deklaroval, že Československo se řadí mezi demokratické státy. „Iráku musí být jasné, že síla demokratického světového společenství a rozsah spojeneckých operací jsou takové, že nemůže vyhrát. Stanovisko naší země je od počátku jasné. Plně jsme se zařadili po bok zemí hájících právo, spravedlnost a demokracii,“ uvedl v televizi.

Širší rámec pro působení chemiků v Zálivu představovaly politické snahy československých politických špiček o zrušení Varšavské smlouvy. V Budapešti se 21. ledna uskutečnila schůzka tří středoevropských ministrů zahraničí, kteří dali najevo, že si přejí co nejrychlejší rozpuštění tohoto z jejich pohledu reliktu studené války. Dlouhodobou československou prioritou bylo zrušení vojenských struktur paktu. Zatímco tedy chemici byli v Zálivu, politici pracovali na změně geopolitického postavení země. Do budoucna bylo nicméně patrné, že Moskva nebude integračním snahám bývalých satelitů – ať už do NATO, či do Evropy – příznivě nakloněna.

V únoru poradce prezidenta Václava Havla Alexandr Vondra v souvislosti s válkou v Zálivu a dalšími tehdejšími ohnisky napětí (Pobaltí, Balkán) prohlásil, že Československo hledá garance pro svoji bezpečnost a že by NATO mohlo zvážit nějakou formu dohody či deklarace, kterou by tyto garance poskytlo. (Později v tomto duchu hovořili i další představitelé státu.) Bezprostřední alianční reakce nebyla příliš nadšená, a tak bylo důležité, aby chemici v Zálivu – ze své pozice – nadále budovali dobré jméno země a představili Československo jako spolehlivého partnera.

Spojenecké pozemní tažení v únoru 1991 – za účasti chemického praporu – přineslo koalici několika desítek států rychlý triumf. Pro Československo šlo o začátek nové bojové tradice. Prezident Václav Havel jednotce, která působila v Zálivu, mimo jiné poděkoval 15. října 1991 na velitelském shromáždění vedoucích armádních pracovníků: „Naše jednotka se účastnila války v Perském zálivu a sklidilo to velikou pozornost v celém světě. V Americe se o této jednotce vědělo víc pomalu než v Československu. Byly o ní v televizi zvláštní pořady apod. Světové veřejné mínění začalo vnímat, že československá politika se hlásí k spoluodpovědnosti za stav tohoto světa.“

Období, kdy českoslovenští vojáci byli nasazení v Zálivu, přineslo mnoho zásadních změn. Do konce června 1991 byl dotažen odchod sovětských vojsk z Československa a k 1. červenci 1991 byla v Praze definitivně rozpuštěna Varšavská smlouva.

Petr Janoušek