„Přes spáleniště, přes krvavé řeky“. Hudba československých vojenských jednotek v SSSR mezi lety 1942–1943.

Součástí československých vojenských jednotek v Sovětském svazu v letech druhé světové války byla rovněž vojenská hudba. Ta se stala kulturním prvkem československé zahraniční armády na všech frontách a na vojsko měla zásadní morální a propagandistický vliv.

V roce 1942 vznikla v Buzuluku hudební četa o počtu pouhých několika osob, která s příchodem Víta Nejedlého v květnu 1943 přerostla v Armádní umělecký soubor, jenž byl součástí armády Československé a České republiky až do poloviny devadesátých let minulého století. Symbolem vojenské služby se stal vojenský pochod „Směr Praha“, který vznikl právě při činnosti hudební čety čs. vojenské jednotky v zimě 1942.

Vojenská hudba československé zahraniční armády v SSSR představuje zapomenutou kapitolu z dějin českého vojenství. Téma se objevilo pouze v několika soutěžních pracích Svazu protifašistických bojovníků, které jsou dnes uloženy v Národním archivu v Praze a stroze v několika publikacích. Zmínku o vzniku hudební čety tak lze najít především v publikaci Vojenské fanfáry nad Vltavou.

Historie počátečního vývoje hudby v československé vojenské jednotce je stručně popsána v práci hudebního publicisty Jaroslava Jiránka z roku 1959. Ten se však věnuje především osudu Víta Nejedlého, který se stal příslušníkem čs. voj. jednotky později. Informace ke vzniku vojenské hudby a jejím příslušníkům se nacházejí především ve Vojenském ústředním archivu – Vojenském historickém archivu v Praze, a to ve fondu 1. čs. samostatného polního praporu, zejména ve válečném deníku či v praporních rozkazech.

Úvod do dějin vojenské hudby

Počátky vojenské hudby sahají až do dávného starověku, kdy byly pro povzbuzení mužstva a k zastrašení nepřítele využívány rohy, bubny či trubky. Použití hudby při dobývání města Jericho je zmíněno i ve Starém zákoně, kdy plnilo funkci signalizační. V období třicetileté války dostala hudba zcela nový náboj, protože se poprvé objevuje její určitá systemizace.

V Praze vznikla u Pražského posádkového pluku hraběte O‘Gilvyho již počátkem 18. století vojenská kapela. Od roku 1777 se upřesňuje systemizace hudby a přijímání muzikantů stanovením podmínek pro zajišťování náboru dorostu, jeho vycvičení a školení. Na začátku 19. století rakouská hudba disponuje 120 orchestry, z nichž 58 patřilo pěchotě. Postupně se vojenská kapela stala součástí všech druhů rakouského vojska – řadové pěchoty, polních myslivců, císařských myslivců, bosenskohercegovinské pěchoty, zeměbraneckých pěších útvarů, dělostřelectva, jezdeckých pluku a válečného loďstva.

Reforma z roku 1851, která znamenala úplnou reorganizaci vojenských hudebních těles, unifikovala dělení hudebníků na vojáky z povolání a v základní službě. Došlo k ustavení funkce kapelníka, civilisty, který byl zodpovědný za profesní úroveň orchestru, a bubeníka, který řídil pochodující kapelu i všechny služební produkce. Vystupování orchestrů mělo značný vliv na vznik lidových dechových orchestrů i celkový vývoj dechovky. V roce 1860 rakouská armáda registrovala již 164 plukovních orchestrů, v nichž sloužilo okolo pěti tisíc muzikantů všech národností. Na našem území jich působilo 22.

Po vzniku samostatného Československa většina hudebníků české národnosti vytvořila posádkové a později plukovní hudby. Vznikl tzv. inspektorát vojenských hudeb, roku 1923 byla v Praze založena Vojenská hudební škola. Status kapelníka byl změněn na zařazení do funkce vojenského úředníka v důstojnické hodnosti, pozice bubeníka byla zrušena a nahrazena titulem dirigent. Plukovní kapely doprovázely své útvary při přesunech, cvičeních, hrály při pořadovém výcviku nováčků. Zúčastnily se veřejných oslav vzniku republiky, výročích bitev legionářů či státních pohřbů.

Společně s okupací po 15. březnu 1939 došlo k rozpuštění československé armády, a tedy i vojenských hudeb. V době protektorátu bylo v rámci vládního vojska zřízeno 12 praporních hudeb po čtyřiceti muzikantech a vojenské hudby vznikaly samozřejmě také u součástí československé armády v zahraničí.

Hudební četa v Buzuluku

Hudba v Buzuluku se začala formovat již od počátků vzniku Čs. vojenské jednotky v Sovětském svazu. Mezi osobami přijíždějícími do tohoto ruského města bylo i mnoho těch, kteří měli nějaký vztah k hudbě, ať už to byla jejich předválečná profese, nebo jen záliba. Hudební orchestr, jehož duší se stali klavírista a skladatel čet. asp. Ing. Jindřich Vodvářka a čet. asp. hud. Antonín Žalio, byl organizován již u Východní skupiny čs. armády v zahraničí v táboře Suzdal. S dovolením velení tábora si hudební nástroje dovezli z Moskvy (housle, klarinet, saxofon, džezový buben, trubku i notový materiál). S pomocí voj. Karla Bubaly opravili piano, jež jim opatřilo velitelství tábora. Improvizované koncerty a taneční hudba pak osvěžovaly morálku skupiny v této těžké době.

První zmínku o formování hudby přímo v Buzuluku najdeme ve válečném deníku Čs. vojenské jednotky v SSSR z 23. února 1942, kde se nachází malá poznámka „Organizování hudby“. Druhá pochází z 24. března 1942, kdy k tomuto dni velitel jednotky Ludvík Svoboda oficiálně určil pět vojáků jako hudebníky. Velitelem jmenoval rtn. Aloise Kačerka ze zákopnické roty, dalšími muzikanty čet. Josefa Bolarda (zákopnická rota), des. Ervína Traubmanna (kanony proti útočné vazbě), voj. Heřmana Bergmanna-Borského (zákopnická rota) a Edvína Scharfa-Šafáře (zákopnická rota).

„Jmenovaní budou ubytovaní v rajonu minometné roty, která má dozor nad jejich ubytováním. Kmenově a ve stavu živených zůstanou zatím ve stavu svých rot, kde se zúčastňují vojenského zaměstnání. V úterý a v pátek odpoledne mají služební volno k hudebním zkouškám.“ Oficiálně pak došlo ke zřízení hudební čety v rámci štábní roty praporním rozkazem č. 87 dne 13. dubna 1942.15 K výše uvedeným pěti mužům přibyli další dva – Zoltán Berkovič a Petr Brechler. „Byl jsem zavolán k por. Bedřichovi, který se mne zeptal, zdali by se nedal vytvořiti hudební kroužek z našich vojáků. […] Mám dojem, že byste se o to mohl pokusit. […] To by nebylo špatné, jde jen o to, najdu-li dost dobrých hudebníků, odvětil jsem. Právě kvůli tomu jsem Vás zavolal, obejděte po večerech všechny roty, sepište všechny ty, kteří umějí na něco hrát a měli by zájem ve volných chvílích se hudbou zajímat.“

„Z jednoho závodního klubu se nám podařilo získat větší množství dechových nástrojů, a protože jsme věděli, že Svoboda by si velmi přál mít vojenskou kutálku, pokusili jsme se secvičit pochod ‚Pětatřicátníci‘. Já jsem na trubku hrát uměl, ale někteří jiní na žádný dechový nástroj neuměli. Přesto jsme v předvečer vojenské přehlídky tento pochod zahráli Svobodovi pod okny jeho bytu. Svoboda vyšel ven, pogratuloval nám a prohlásil, že na druhý den musíme účinkovat na zmíněné přehlídce. My jsme však nic dalšího neuměli a hráli ty ‚Pětatřicátníky‘ pořád dokola. Po přehlídce si nás Svoboda zavolal a ptal se, proč jsme hráli pořád to samé, a my jsme po pravdě řekli, že nástroje máme jen pár dní a že nacvičovat můžeme jen výjimečně v osobním volnu.“

Dne 23. dubna byli k četě přiděleni Erich Schick a Josef Najman a četa tak měla devět osob. Již o tři dny později se konal v 11.00 první koncert v klubu kasáren a další následoval tamtéž 3. května. Vznikla tak tradice nedělních koncertů. Hudebníci hráli i při výjimečných událostech čs. vojenské jednotky, jako byla návštěva komunistických poslanců v květnu 1942 nebo návštěvě ministra národní obrany Sergeje Ingra v červenci téhož roku.

Dne 16. července odjeli hudebníci a zpěváci, včetně těch, kteří nebyli příslušníky hudební čety, do Kujbyševa za účelem nahrání českých a slovenských písní pro místní rozhlas, jenž zahájil 18. července 1942 každou sobotu večer pravidelné vysílání v českém jazyce. Celé hudební těleso se postupně rozrůstalo a členy se stali i mladí kluci, patnáctiletý Sigmund Hladík a 23. července o rok starší Vladimír Vrbenský, oba jako vojíni-elévové. Vystupovalo se ale prakticky při všem. Chvíle výcviku se snažili zpříjemnit při obědech, anebo dokonce při závodech ve vrhu granátem.

V listopadu 1942 měla četa již 26 členů. Její počet se snížil 7. ledna 1943, kdy byli muzikanti přemístěni k bojovým jednotkám a zůstalo pouze deset osob. Bylo třeba znovu najít hudební talenty přicházející k jednotce. Pro mnohé může být překvapením, že v Buzuluku vznikla i píseň, povědomá všem, kteří zažili základní vojenskou službu, „Směr Praha“ (Přes spáleniště…). Text napsal Jan Mareš, který požádal muzikanty o zhudebnění. Chtěl ji věnovat plk. Svobodovi jako vánoční dar. Píseň skutečně zkomponoval Ervín Traubmann-Toman ve čtyřčtvrtečním taktu.

Píseň se však později ztratila a nebyla nikdy nalezena. Bylo proto rozhodnuto o vzniku nového pochodu s využitím refrénu z původního textu. Hudbu složil nejen Traubmann, jak je v pramenech uváděno, ale na vzniku měli podíl i další členové hudební čety, především Edvín Šafář a Alois Kačerek. Jan Mareš poté dopsal ke skladbě slova a pochod byl na světě. „Vzhledem k tomu, že na tomto pochodu byl zúčastněn náš malý kolektiv, myslím, že není správné, uvádí-li se ještě dnes jeho autorem Traubman. Má-li býti autorem jen jeden člověk, pak by musel přijíti na veřejnost s hotovou věcí, což v tomto případě, i když neupírám Traubmanovy zásluhy o tento pochod, nebylo. Pak by bylo nutno uváděti jako spoluautora Scharfa, Kačerka i druhých, kteří měli na stvoření tohoto pochodu nemalou zásluhu. Autorem slov je bezesporu Mareš, ale o jeho melodii se zasloužil užší kroužek hudebníků Československé vojenské jednotky v SSSR.“

S Vítem Nejedlým

Po boji u Sokolova hrála 9. května 1943 šestnáctičlenná hudební skupina na Všeslovanském mítinku v Moskvě. V Novochopersku se v tu dobu začala formovat 1. čs. samostatná brigáda a 19. května nastoupil k jednotce hudební skladatel Vít Nejedlý, který postavil dechový (27 osob), malý symfonický orchestr (17 osob) a pěvecký sbor (40 osob). Hudbu doprovázel také recitační, taneční a pěvecký soubor.

V září 1943 měl premiéru pořad „Do boje Slované“, který zaznamenal velký úspěch. V lednu 1944, po bojích u Kyjeva a pravobřežní Ukrajiny, došlo k rozpuštění hudební čety, protože její členové většinou plnili úkoly při týlovém zabezpečení jednotek. Při vzniku 1. čs. armádního sboru posílili hudbu volyňští Češi. Postupně vznikla samostatná hudba u 1., 3. čs. brigády i u náhradního pluku. U každého praporu, roty nebo baterie navíc vznikala menší hudební tělesa. Perličkou byla cikánská kapela 2. praporu 1. čs. brigády.

Dne 21. září 1944 měl premiéru pořad „Přicházíme ze Sovětského svazu“. Poprvé vystoupili hudebníci na domácí půdě při pohřbu generála Jaroslava Vedrala-Sázavského 7. října, první koncert se konal v obci Ladomírová na Slovensku 11. prosince 1944. Po smrti Víta Nejedlého převzal funkci hlavního dirigenta Ervín Toman, uměleckým vedoucím se stal Ervín Šafář. V únoru 1945 se vytvořila hudba u nově vzniklé 4. čs. brigády, kterou tvořili především hudebníci ze Slovenska. Na konci války tak v rámci 1. čs. armádního sboru působily orchestry u každé ze čtyř brigád v počtu 35–40 hudebníků. Při velitelství sboru působil Armádní umělecký soubor, který od dubna 1945 nesl jméno Víta Nejedlého.

Jiří Klůc

Plné znění  článku si můžete přečíst v čísle 1/2021 čtvrtletníku Historie a vojenství, který vydává Vojenský historický ústav Praha