„Na stehnech měli kalašnikov a hádali se s námi.“ Působení čs. praporu v operaci UNPROFOR ve vzpomínkách pamětníků.

Československý prapor mírových sil OSN pod velením pplk. Karla Blahny stál na počátku dlouhodobého působení našich vojáků na Balkáně. Jako první začal před 29 lety ve složitých podmínkách jugoslávských válek plnit svěřené úkoly. Vojenský historický ústav Praha v rámci orálněhistorického výzkumného projektu Paměť vojáka – příběhy zahraničních operací zachycuje vzpomínky účastníků novodobých zahraničních operací od roku 1990 do současnosti. Následující text válku ukazuje pohledem několika vybraných válečných veteránů, kteří byli příslušníky československého praporu v operaci UNPROFOR.

Vybrané pasáže z nahraných rozhovorů přibližují systém přípravy do zahraniční operace, přepravu československého praporu do chorvatského Karlovace, běžný vojenský život (každodennost) v místě nasazení a vztahy s místními obyvateli. Vojáci se během roku 1992 také museli vyrovnat s tím, že Československo mířilo k rozdělení na dva samostatné státy. Politický vývoj doma totiž nesměl ovlivnit společné plnění úkolů Čechů a Slováků v operaci.

Příprava na operaci

Československo dlouhodobě deklarovalo zájem účastnit se mírových operací ve světě. Již v roce 1990 byla v Českém Krumlově zahájena výstavba výcvikové základny i praporu mírových sil OSN. Zprvu se uvažovalo, že by československá jednotka mohla působit v Kambodži, na jugoslávském území však v roce 1991 vypukla nelítostná občanská válka a situace se změnila. Krátký konflikt mezi slovinskou domobranou a federální Jugoslávskou lidovou armádou (JNA) vystřídaly boje mezi jugoslávskou armádou a chorvatskými silami. Situace se komplikovala i v Bosně a Hercegovině. O účasti armády v mezinárodní operaci UNPROFOR na území bývalé Jugoslávie rozhodla Vláda České a Slovenské Federativní Republiky v lednu roku 1992. Příprava vojáků na účast v mírových operacích probíhala právě v Českém Krumlově:

Podplukovník Karel Blahna – velitel praporu

„Došli jsme k závěru, že prapor bude částečně cvičen jako výsadkový. Takže jsme jednu rotu cvičili jako tvrdě výsadkovou a další dvě měly částečný výsadkový výcvik a byly cvičeny už v kontrolní činnosti, kterou potom měly plnit v průběhu mise.“

Rotmistr David Vratislavský – kulometník, 3. rota rychlého nasazení

„Výcvik v Krumlově bylo to nejhezčí období: skvělé ranní rozcvičky, běhání, pozemní výsadková příprava a samotné skákání. S úzkou partou na 3. rotě jsme neměli dost, takže když byla průběžná vycházka, tak jsme chodili do lesa pod Kleť. Vzali jsme si jenom výsadkové torby bez spacáku a celty. Udělali jsme si ohníček. Přespali jsme tam do druhého dne, baštili jsme ‚kádéčka‘, která nám zbyla. Takže já na to vzpomínám hrozně rád.“

Příjezd na místo

Československý prapor s téměř pěti stovkami příslušníků se pod velením pplk. Karla Blahny přesunul po železnici do chorvatského Karlovace v dubnu 1992. První skupina vojáků dorazila na místo 12. dubna 1992. Druhá a třetí skupina vojáků dokončila přesun do místa operace následující den.

Podplukovník Karel Blahna – velitel praporu

„My jsme se přepravovali třemi vlakovými soupravami, které se nalodily ve Velešíně u Krumlova a jely vlakem až do Karlovace. Těžší vozidla, to znamená čtyři kamiony s potravinami, nějaká tatra a já, jsme vyjížděli jako poslední po ose a jeli jsme normálně přes Rakousko, Slovinsko a s celou sestavou jsme se setkali v Karlovaci. Tam už na nás čekala skupina vyslaná dopředu kvůli provedení průzkumu terénu.“

Rotmistr David Vratislavský – kulometník, 3. rota rychlého nasazení

„Přeprava vlakem byla zajímavá, protože to bylo hrozně dlouhé. Museli jsme všechny věci nakládat, nakládali jsme si posilovnu na vagony, kterou jsme pak měli na 3. rotě. Z toho mám útržky, ale vzpomínám si, že jsme se v Záhřebu setkali s Kanaďany vyloženě ‚vlak vedle vlaku‘. Z okna do okna jsme si podávali věci. A já už nevím, co jsme dali my jim, protože jsme toho zas tak moc neměli, ale od nich jsme třeba dostali žvýkací tabák. Tak jsem si hned nabagoval žvýkací tabák, který mi ale přišel hnusný, protože jsem v té době moc nekouřil.“

„Krátce za Karlovacem jsme projížděli to rozhraní mezi Chorvatskem a tehdejší Republikou Srbská Krajina. Srby jsme zdravili tím Havlovým véčkem, ale těm se to nelíbilo, protože takhle se zdravili snad Chorvati. To byl ale takový detail, protože jinak se na nás tvářili přátelsky. Aspoň mi to přišlo, když odkrývali zátarasy kolem min, jak jsme projížděli.“

Plnění úkolu

Jednotka s téměř 500 příslušníky zaujala operační prostor v oblasti Plitvických jezer v tehdejší Republice Srbská Krajina na území dnešního Chorvatska. Vojáci po příjezdu intenzivně budovali základní infrastrukturu a v následujících měsících plnili úkoly na kontrolně propouštěcích stanovištích (check points) a pozorovacích stanovištích (tango).

Podplukovník Karel Blahna – velitel praporu

„Všichni se zasloužili o to, že se mise dobře usadila. Když jsme zaujali prostory odpovědnosti, začali plnit úkoly, tak začal běžný vojenský život. Prostě normální vojenský život jako v poli. Za to patří dík každému jednomu z těch velitelů.“

Rotmistr Roman Čelanský – pomocník, 2. rota rychlého nasazení

„Na kontrolním a propouštěcím stanovišti jsme sloužili vlastně ve dvou lidech. Střídali jsme se, abych nekecal, myslím po čtyřech hodinách. Kontroloval se průjezd vozidel a průchod pěších osob. Když jsem si odsloužil službu, měl jsem odpočinek. Většinou jsem ho trávil hraním karet s ostatními, sledováním televize nebo spánkem. Nešlo ale jen o ty služby a odpočinek po nich. Stanoviště jsme neustále zdokonalovali, pořád jsme dělali nějaké úpravy. Práce byla furt. Topili jsme si většinou dřevem v kamnech, štípalo se dříví. Nuda určitě nebyla, stále bylo co dělat.“   

„Co se týká kontrolně-propouštěcího stanoviště, tak jsme sloužili vlastně u závory, kde každé vozidlo muselo předložit průkaz ke vstupu s názvem ‚Lična karta‘. Stávalo se, že přijeli lidé, kteří neměli to povolení v pořádku. Kolikrát došlo na hádky, kdy chtěli dovnitř, a my jsme je nepustili. Hodně se stávalo u Srbů, že tam přijížděli v podnapilém stavu. Bylo docela nepříjemné, když jeden nebo dva přijeli opilí, na stehnech měli kalašnikov a hádali se s námi. Člověk nevěděl, co se může stát.“

Odloučení od rodiny

Stejně jako tomu bylo u československých vojáků v Perském zálivu, také v operaci UNPROFOR museli vojáci a jejich blízcí doma zvládnout dlouhé odloučení. Mnozí příslušníci prvního praporu přitom strávili mimo domov celý rok.

Major Pavel Schod – zástupce velitele 3. roty rychlého nasazení

 „Manželka mi tvrdí, že to na děti vliv mělo. Nebyl jsem doma, když dospívaly a procházely pubertou. Všechno řešila manželka. Prý jim moje přítomnost chyběla. Já jsem to ale nijak nezaznamenal, manželka ale říká, že to na ně negativně působilo.“

Vztahy s místními obyvateli

Češi a Slováci měli tradičně k Jugoslávii blízko. Šlo o zemi, kam se dříve jezdilo na dovolenou. Výhodou byla i jazyková blízkost.

Major Pavel Schod – zástupce velitele 3. roty rychlého nasazení

„Myslím si, že vztahy s místními byly dobré. Velkou roli hrálo to, že jsme si vzájemně rozuměli. I ten poslední voják byl schopen se s tím gazdou domluvit, protože srbochorvatština je hodně podobná češtině. To hrálo velkou roli, zatímco Francouzi měli v tomto problém.“

Dělení státu

Společný československý stát přestal existovat na konci roku 1992. Napětí související s rozdělením státu se již předtím promítalo i do činnosti praporu v operaci UNPROFOR. Velitel praporu musel zajistit, aby národnostní spory nepřešly v konflikty mezi vojáky, což se mu podařilo. Stejně tak se mu podařilo to, že prapor hladce fungoval až do jara 1993, tedy již v období, kdy byly oba státy nezávislé. Proces dělení československého státu se však promítal i do vztahů se Srby a Chorvaty.

Podplukovník Karel Blahna – velitel praporu

„To byla velmi nepříjemná situace. My jsme nastoupili v dubnu 1992 a někdy od června nebo července se začalo mluvit o rozdělení Československa. A jak jsem chodil jednat se Srby a Chorvaty, tak oni se mně celkem nevybíravě posmívali, že co jim budu vykládat, když za chvíli bude válka v Československu a možná za rok budou oni dělat UNPROFOR u nás.“

Major Pavel Schod – zástupce velitele 3. roty rychlého nasazení

„Mezi vojáky se to nijak neprojevilo, dělení státu jsme brali jako fakt a nijak se to neřešilo. Místní ale o tom věděli a vyptávali se. Nemohli pochopit, že spolu já Čech velitel roty a Slovák operační důstojník řešíme operační situaci a je nám jedno, jestli já mluvím česky a on slovensky.“

Rotmistr Roman Čelanský – pomocník, 2. rota rychlého nasazení

„Pro nás to bylo docela nepochopitelné, protože jsme žádné rozdíly, kdo je Slovák a kdo Čech, nedělali. Byli jsme super parta. Divili jsme se, proč se Slovensko chce oddělit. Žádný konflikt nebyl, spíše se tak vtipkovalo.“

Návrat domů

Od března 1993 působil v operaci UNPROFOR již samostatný český prapor. Mnozí příslušníci předchozí jednotky se pod velením pplk. Blahny vrátili domů. Výhodu měli vojáci, kteří se vrátili ke svému útvaru. Těžší to měli naopak ti příslušníci praporu, kteří se vrátili do civilního prostředí a úplně tak opustili navyklý životní rytmus z operace.

Rotmistr Roman Čelanský – pomocník, 2. rota rychlého nasazení

„Když jsem se vrátil, tak jsem absolutně nevěděl, co budu dělat. Byl jsem úplně mimo. Rok jsem byl zvyklý na nějaký život a najednou se tady člověk vrátí do civilu. Pár dní a týdnů mi trvalo, než jsem se aklimatizoval a vůbec si nějak v hlavě srovnal, co dál, co budu dělat.“

Miroslav Vyšata, Petr Janoušek

Poznámka: Nahrané rozhovory vznikly v rámci orálněhistorického výzkumného projektu VHÚ Praha s názvem Paměť vojáka – příběhy zahraničních operací. Od roku 2017 probíhá systematické nahrávání rozhovorů s našimi novodobými válečnými veterány a veteránkami. Jde o vojáky v různých hodnostech a s různými odbornostmi, kteří působili v Zálivu, na Balkáně, v Afghánistánu, Iráku, Mali i v mnoha dalších konfliktních oblastech.