S Gabčíkem a Kubišem v hodinách smrti… Muži z operace BIOSCOP

Tragické období heydrichiády, které následovalo po atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha na konci května 1942, má jména z řad parašutistů i příslušníků domácího odboje, jenž si dnes připomínáme poměrně často. Ale mezi těmi, kteří zaplatili svými životy za odvahu postavit se na odpor nacistickým okupantům, se někdy trochu ztrácejí i další hrdinové - jsou méně zmiňováni a rovněž si zaslouží vzpomínku. Patří mezi ně i dva muži, kteří 18. června 1942 byli po boku Jana Kubiše a Josefa Gabčíka v jejich posledním boji.

Úkol pro BIOSCOP

Jednou z paraskupin vycvičených ve Velké Británii a vyslaných na jaře 1942 do okupovaných českých zemí byla tříčlenná skupina BIOSCOP se zaměřením na sabotáže pomocí výbušnin. Jejím velitelem byl třicetiletý rodák z Újezda u Kladna, rotný Bohuslav Kouba. Kromě něj ještě skupinu zpočátku tvořili o devět let mladší četař aspirant Josef Bublík a s ním stejně starý desátník aspirant Libor Zapletal. Ten byl však až na poslední chvíli před vysazením zařazen 10. dubna 1942 do jiné sabotážní skupiny BIVOUAC a vystřídán sedmadvacetiletým četařem Jan Hrubým.

Úkolem Koubovy trojice bylo provádět sabotáže na strategicky významných železničních tratích Hranice–Horní Lideč–Púchov a Veselí na Moravě–Vlára. V prvním případě bylo parašutistům například doporučeno, aby se pokusili zničit či alespoň vážně poškodit „výhybkárnu“ asi tři kilometry jihovýchodně od osady Lužná. Na druhé trati se měla Koubova parta zaměřit především na dva nadjezdy mezi stanicí Bylnice a Vlárským průsmykem. Mimo to měli eventuálně zničit elektrickou rozvodnou stanici, která dodávala elektřinu vsetínské zbrojovce.

První pokus o vysazení skupiny BIOSCOP v noci z 25. na 26. dubna 1942 nevyšel pro hustou oblačnost ve středních Čechách. Ke druhému letu došlo již 27. dubna ve 20.57 hod, kdy britskou leteckou základnu Tangmere opustil letoun RAF ze 138. perutě zvláštního určení, jehož osádku tvořilo sedm československých letců a důstojník II. (zpravodajského) odboru londýnského ministerstva národní obrany npor. Rudolf Hrubec v roli paradispečera. Na „výlet“ domů nad okupovanou vlast je (podobně jako před dvěma dny) vedl první pilot, poručík Leo Anderle, D.F.C.

Osm minut po půlnoci při přeletu Rýna u Karlsruhe se ze země ozvala silná protiletadlová palba, které však letoun s určitou dávkou štěstí unikl. O sedmatřicet minut později nad Norimberkem hledalo letoun ve tmě hned 15 světlometů. I zde stálo štěstí na straně patnácti českých letců a parašutistů. V 01.25 již navigátor nadporučík Viktor Krcha oznámil pilotovi, že je pod nimi Berounka a o osm minut později, že jsou nad cílem, který měly představovat dvě lesní mýtiny u osady Požáry u Křivoklátu.

Skupiny BIOSCOP a BIVOUAC měly sice operovat na Moravě, ale vzhledem k délce letu z Anglie a kvůli krátkým dubnovým nocím bylo rozhodnuto, že budou všichni vysazeni zde a pro další pohyb eventuálně využijí pražskou podpůrnou základnu kolem parašutisty npor. Adolfa Opálky ze skupiny OUT DISTANCE.

Jako první opustila letoun paraskupina BIVOUAC, kterou tvořili rtn. František Pospíšil, rtn. Jindřich Čoupek a des. asp. Libor Zapletal. Vzápětí ji následoval BIOSCOP s radistou svob. Oldřichem Dvořákem z operace STEEL, který byl do jejich letu přiřazen na poslední chvíli.

Po vysazení měli parašutisté na zemi plné ruce práce s úklidem padáků, nalezením kontejnerů s operačním materiálem i vysazeným balíkem, ve kterém byla Dvořákova radiostanice,

Trojice ze skupiny BIVOUAC se potom vydala vlakem na Moravu, kam směřovali na kontaktní adresy i Bublík s Hrubým. Kouba, který si při seskoku zranil nohu, zatím navázal spojení s již dříve ukrytými parašutisty v Praze a začal s nimi plánovat vyzvednutí ukrytého kontejneru. Bohužel již v té době se začal roztáčet kolotoč smůly, který nakonec vyústil v krach operace BIOSCOP.

Již ve čtvrtek 30. dubna 1942 dopoledne byl totiž při polních pracích v Požárech nalezen vak z vojenské celtoviny obsahující kufřík s radiostanicí. Kočí z velkostatku Emanuel Kadlec na úporné naléhání svého slovenského pomocníka Vojtěcha Haluzy musel nález ohlásit. Při prohledávání prostoru byl nalezen i zakopaný operační materiál obou sabotážních paraskupin.

Do terénu byly nacisty okamžitě vyslány hlídky českých četníků. Jednu z nich v noci na Požárech drželi křivoklátští strážmistři František Ometák a Václav Komínek, který se měl vyznačovat značnou služební horlivostí.

Výstřely pod Křivoklátem

Kolem desáté hodiny spatřili oba četníci v hlídaném úseku dva stíny - byl to parašutista rotmistr Arnošt Mikš z paraskupiny ZINC a jeho spolupracovník Josef Kusý z Bělče. Strážmistr Ometák na ně zvolal: „Ruce vzhůru!“ Vzápětí došlo ke kratičké přestřelce, jejíž výsledek byl tragický: Těžce zraněný strážmistr Komínek byl Mikšem zasažen třikrát, rovněž Ometák byl zasažen a poté odvrávoral z lesa k poli, kde zemřel. Těžce zraněn byl i parašutista Mikš. Stačil ještě zvolat na Kusého, aby běžel domů, a potom se jednou ze svých pistolí střelil do pravého spánku. Nedaleko od něj ležel mrtvý jiný Čech, který se ocitl v nesprávnou chvíli na nesprávném místě barikády…

Celou tragédii podtrhuje fakt, že další odbojáře – parašutistu Josefa Valčíka ze skupiny SILVER A a jeho pražského pomocníka Vlastimila Moravce (a podle jedné verze údajně i Bohuslava Koubu), kteří si šli rovněž vyzvednout ukrytý operační materiál, jiná četnická hlídka (vrchní strážmistr František Wild) nedaleko odtud nechala zcela bez problémů projít i po prozrazení Valčíkovy pravé totožnosti.

Bohuslav Kouba tehdy sice ještě unikl zatčení, ale netušil, že gestapo má jeho fotografii, kterou snad předal Mikš některému ze svých spolupracovníků. Foto mělo posloužit nejen pro nový Koubův občanský průkaz, ale doprovázela jej i informace, že Mikš chce poslat Koubu do Kutné Hory na tamní četnickou stanici za spojkou svého bratra. Když se gestapo - při svém typicky brutálním způsobu vyšetřování - k této informaci dostalo, vyrazilo do Kutné Hory.

Tam se 2. května 1942 vydal i Bohuslav Kouba, který se ubytoval v hotelu Černý kůň a druhý den dopoledne na se vydal k četnické stanici, kam dorazil přesně v 10. 30 hodin. Netušil, že mu zbývají poslední tři hodiny života.

Již v šest hodin ráno zde totiž provedli příslušníci gestapa z Prahy a Kolína důkladnou prohlídku s tím, že se zde má ukrývat neznámý muž. Když neuspěli, vydali se udělat stejnou prohlídku na četnickou pátrací stanici, k zdejšímu četnickému pohotovostnímu oddílu i k četnické silniční kontrolní stanici. Veliteli četnického oddělení majorovi Martilíkovi navíc nařídili, že musí vyslechnout všechny četníky v Kutné Hoře, zda neukrývají neznámého, s jehož fotografií gestapáci mávali leckomu před očima.

Když Kouba v brýlích a s falešnými doklady na jméno Karel Táborský dorazil na četnickou stanici a pokoušel se zeptat, zda tam na něj nečeká jakýsi kamarád, byl odkázán na to, aby přišel později. Než však stihl odejít, objevil se před ním osudově jediný aktivní kolaborant s nacisty na zdejší četnické stanici, štábní strážmistr Jaroslav Bláha.

Kouba byl zadržen. Mohl se prostřílet, ale nedokázal zabíjet Čechy. Odmítl i pozdější nabídku jednoho z četníků, aby jej udeřil a uprchl, z obavy aby se četník nestal obětí represí ze strany gestapa. Rotný Bohuslav Kouba se nakonec rozhodl vyřešit složitou situaci vlastní obětí. Rozkousl poslední pojistku parašutistů – ampulku s jedem.

Byl sice ihned přivolán lékař, který nařídil odvoz muže v agonii do okresní nemocnice. Zde také v 13.30 hodin Bohuslav Kouba zemřel. Byl připraven bojovat s německými okupanty, ale neměl sílu střílet na Čechy, anebo je přivést svou činností do záhuby. Operace BIOSCOP se začala beznadějně hroutit.

Bez velitele

Četař aspirant Josef BUBLÍK, narozen 12. února 1920 v Bánově, okr. Uh. Brod, příslušný tamtéž. Vysoký 185 cm, obličej kulatý, oči hnědé, nos obyčejný, ústa souměrná, oči střední, vlasy světlé, celková postava vyšší, silný.

 Četař Jan HRUBÝ, narozen 4. března 1915 v Kunovicích, okr. Uh. Hradiště, příslušný tamtéž. Vysoký 161 cm, obličej kulatý, oči modré, nos tupý, ústa souměrná, čelo rovné, vlasy hnědé, celková postava menší.

Osobní popis parašutistů (ze záznamů Zvláštní skupiny D 2. oddělení čs. exilového ministerstva národní obrany v Londýně)

Bublík a Hrubý zatím na Moravě neuspěli. Na adresách, které obdrželi v Anglii, nebyli přijati, a tak se vydali do Prahy. Tady měli obrovské štěstí, že zde šťastnou shodou náhod potkali velitele paraskupiny OUT DISTANCE nadporučíka Adolfa Opálku, kterým jim zajistil další zázemí. Obou se ujal zdejší „generální ubytovatel“ parašutistů, sokolský odbojář a učitel Jan Zelenka Hajský. Našel jim úkryt na Smíchově u Slavomíry Čechové v Dvořákově ulici č. 3 (dnes Pecháčkova). Její bratr, předválečný kapitán čs. armády Jindřich Čech, jim dělal obětavého zásobovatele i společníka.

Po válce o setkání s nimi vypověděl mimo jiného i toto: „Vešel jsem do pokoje. Oba hoši byli ještě na lůžku. Větší a silnější na gauči, drobnější na sestřině lůžku. Oba měli ruce za hlavou pod polštářem, a to jeden stále, když jsem si s druhým potřásal rukou na přivítanou. Jak jsem se později přesvědčil, měl každý pod polštářem připravenou pistoli. Tedy počáteční nedůvěra byla oboustranná, přesto že hoši od sestry věděli, že jsem bývalý československý důstojník...

Celá jména mi neřekli. Větší a dobromyslnější se představil jako Josef z Moravy, prý nedostudovaný kněz; menší, málomluvnější a nedůvěřivější jako Jan, zaměstnanec Baťových závodů. Proto jsem je při rozmluvách v rodině nazýval „Páter“ a „Baťovec“. Později mi řekli, že uvedená křestní jména jsou opravdu jejich vlastními křestními jmény...“

Bodrý Moravák Josef Bublík skutečně z finančních důvodů nedostudoval kněžský seminář, byl nadšeným sportovcem, cvičil v katolické tělovýchovné jednotě Orel, věnoval se závodně i cyklistice. Po maturitě na reálném gymnáziu v Uherském Brodě toužil studovat práva, ale to mu znemožnili němečtí okupanti zavřením českých vysokých škol. Začátkem ledna 1940 proto odešel přes Balkán do Francie, kde vstoupil do čs. zahraniční armády. V červnu se zúčastnil ústupových bojů na rozvrácené francouzské frontě a po úniku lodí Rod El Farag do Velké Británie se dostal časem mezi parašutisty.

Jeho druh Jan Hrubý byl ve skutečnosti číšníkem ve zlínském hotelu Záložna. Byl však duší ryzím vojákem. V roce 1937 nastoupil vojenskou službu u 10. hraničářského praporu v Trebišově a do Francie se vydal rovněž přes Balkán již v prosinci 1939. V Adge byl zařazen k 1. pěšímu pluku. V červnu 1940 se na frontě choval velice statečně, a proto byl, podobně jako Bohuslav Kouba, ve Velké Británii v říjnu téhož roku vyznamenán Čs. válečným křížem 1939. Jeho vojenské myšlení potvrzují i vzpomínky Jindřicha Čecha: „Jako důstojník technické zbrojní služby jsem se pochopitelně také zajímal o systém jejich zbraní. Páter mi jí ukazoval a já jsem se ji pokusil i rozebírat. Vzpomínám si, že Baťovec s tím patrně nesouhlasil, protože měl ruku pod polštářem – pro každý případ – v pohotovosti...

Josef vypravoval o nepříznivém dojmu, který na něho učinili opilí, před Němci ustupující francouzští vojáci. Často vypravovali o soukromém životě v Anglii. Zdálo se, že zde prožili lepší část svého života, na kterou rádi vzpomínali. Také uniforma, kterou nosili v Anglii, se jim velmi líbila.

Zajímali se o vlaky a železniční transporty. Dále projevili velký zájem o transformační stanici u spalovací stanice ve Vysočanech a o její německou stráž. O tom jsem jim mohl dát velmi podrobné informace, poněvadž jsem působil v blízkosti na učňovské škole. Upozornil jsem je také na poblíže budované Junkersovy závody...“

Zelenka–Hajský později oba parašutisty kolem 16. května převedl do Dejvic, kde našli úkryt u manželů Františka a Elišky Sahánkových v ulici Starodružiníků (dnes Václavkova). Zde si vyžádali mapu Křivoklátska a dělali si údajně jakési náčrtky. Je pravděpodobné, že plánovali vyzvednutí kontejneru se svým operačním materiálem. Věčnou otázkou zůstane, zda se někdy dozvěděli o smrti svého velitele skupiny a o tom, že jejich kontejner byl již řadu dní v rukou nacistů.

Když došlo 27. května k atentátu na Heydricha, ukryli se při masové nacistické noční razii ve světlíku domu, kde tehdy žili. Měli štěstí, nikdo je neobjevil. Další den je navštívil Zelenka–Hajský a oznámil jim místo nového úkrytu. Druhý den oba parašutisty odvedla paní Sahánková v doprovodu své podnájemnice slečny Lehnerové k chrámu Cyrila a Metoděje v Resslově ulici.

Zde potom 18. června 1942 po boku svých druhů Opálky, Kubiše, Gabčíka, Valčíka a Švarce padli v obklíčení s obrovskou přesilou nacistů. Josef Bublík bojoval s útočníky po boku Opálky a Kubiše na kůru starého barokního chrámu. Raněný mnoha kovovými střepinami se pokusil, aby nepadl do rukou nepřítele živý, zastřelit svou pistolí. Zemřel však až při převozu do nemocnice.

Jan Hrubý v té době prožíval se zbývajícími třemi druhy chvíle napětí v úkrytu v kryptě chrámu. Později se i oni dostali do boje. Když definitivně ztratili naději na únik a zbyly jim poslední náboje, zastřelili se věrni slibu a své vojenské cti výstřely do pravého spánku.

Jindřich Marek