A mrtvi leželi, jak zákony mužné cti kázaly jim...

„Ohledáním čtyř mrtvol, vytažených ze sklepa, bylo prokázáno, že žádný z těchto mužů nebyl zraněn působením palby zbraní SS, nýbrž že se všichni zabili tím, že si sami vpálili ránu do hlavy; dva z agentů použili navíc ještě jedu...“ Úryvek ze zprávy šéfa pražského gestapa dr. Geschkeho z 29. června 1942.

Patrně každý národ vzpomíná s úctou na nějaký boj hrstky svých mužů s obrovskou přesilou útočníků, které nešlo porazit, ale přesto byl podstoupen, aby přinesl své ovoce morálním závazkem pro další spolubojovníky i generace následující.

Klasickou školní ukázkou je bitva Řeků u Thermopyl roku 480 př. n. l. proti záplavě Peršanů. Řecký básník Simónidés z Keu složil na počest všech 300 padlých bojovníků krále Leónida I. světoznámý epitaf, který byl vyryt do kamene na místě, kde byli pohřbeni:

Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským

že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám.

Podobné „Thermopyly“ si připomínají například Američané v bitvě o Fort Alamo v březnu 1836, kde hrstka necelých dvou stovek Texasanů marně odolávala desetinásobné přesile mexické armády. Francouzi si pro změnu připomínají bitvu u mexického Camerone 30. dubna 1863, kde kapitán Danjou a 63 mužů cizinecké legie padli v boji s více než dvacetinásobnou přesilou Mexičanů. Pro Poláky je místem hrdosti na své muže Westerplatte – malý poloostrov ležící u ústí přístavu města Gdaňsk, kde se malá jednotka pod vedením majora Henryka Sucharského v září 1939 bránila sedm dní proti drtivé německé přesile až do naprostého vyčerpání všech bojových prostředků.

Pro Čechy by měla být takovým symbolickým místem hrdinství a obětavosti bezesporu dnešní pravoslavná katedrála svatých Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici.

Původně římskokatolický kostel sv. Karla Boromejského, postavený v letech 1730 až 1740 a zrušený v lednu 1783 v rámci reforem císaře Josefa II., sloužil jako vojenské skladiště a kasárna. V roce 1866 se budova bývalého kostela stala součástí Českého vysokého učení technického a k duchovním službám se vrátila až po 29. červenci 1933, kdy československá vláda poskytla kostel české pravoslavné církvi.

Obřad vysvěcení prvního pravoslavného chrámu v Praze se konal 28. září 1935 na svátek českého světce sv. Václava. Původní datum 14. října 1934 bylo odloženo z pietních důvodů, neboť byl v té době v Marseille spáchán atentát na jugoslávského krále Alexandra I., který patřil mezi významné mecenáše české pravoslavné církve.

V době nacistické okupace byl po útoku československých vojáků z 27. května 1942 na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (operace ANTHROPOID) představiteli české pravoslavné církve chrám poskytnut jako úkryt pro sedm parašutistů, mezi kterými byla i dvojice útočníků – rotmistři Jan Kubiš a Josef Gabčík.

Zradou jiného parašutisty, rotného Karla Čurdy, okupační bezpečnostní aparát však tento úkryt odhalil a na 18. června 1942 připravil zátah. V 4:10 hodin začali Němci kostel obkličovat. Velitel jednotek SS v akci SS-Brigadeführer Karl von Treuenfeld měl k dispozici téměř 800 mužů!

Esesáci a úředníci gestapa nejdříve prohledali byt kostelníka a poté vnikli do samotného kostela. Zde na kůru měli hlídku velitel parašutistů nadporučík Adolf Opálka, rotmistr Jan Kubiš a četař aspirant Josef Bublík, kteří okamžitě zahájili po nacistech palbu. Jejich odpor byl zlomen až po dvou hodinách, kdy jim došly náboje. Opálka a Bublík si poslední náboj nechali pro sebe. Jan Kubiš vykrvácel na následky četných zranění.

Zbylí čtyři parašutisté – rotmistr Josef Gabčík, rotmistr Josef Valčík, četař Jan Hrubý a četař Jaroslav Švarc byli ukryti v kryptě kostela. Když nacisté odhalili jejich úkryt, odmítli se rovněž vzdát a i oni podstoupili nerovný boj, kdy k nim do krypty esesáci malým větracím okénkem z ulice v západní části kostela házeli ruční granáty se slzným plynem - parašutisté je však vyhazovali ven.

Poté se Němci pokusili za pomoci protektorátních hasičů parašutisty vyplavit. Obránci však hadice díky dřevěnému žebříku vystrčili zpátky na ulici a pálili po vojácích. Nakonec jim jeden z hasičů žebřík vytáhl. Nyní již nic nebránilo v zaplavení krypty. Zatím byl v oblasti zazděného starého vchodu do krypty pomocí výbušnin proražen další vchod, z něhož následovaly další německé útoky, které však byly odraženy. Boj v kryptě skončil po dalších více než třech hodinách stejně jako boj v horní části kostela – parašutisté si poslední náboj nechali pro sebe.

Heroický boj sedmi statečných československých vojáků, kteří odmítli kapitulovat v bezvýchodné situaci, zná velká část našich občanů z filmu režiséra Jiřího Sequense „Atentát“ z roku 1964 a někteří i z holywoodského spektáklu režiséra Lewise Gilberta „Operation Daybreak“ z roku 1975. Filmaři zde v obou případech boj v chrámu podřídili filmové akčnosti a je proto nutné připomenout, že realita byla odlišnější, protože obklíčení parašutisté měli na svou obranu pouze pistole...

Po jejich smrti se začali okupanti mstít na domácích odbojářích, kteří jim poskytli pomoc. Často při tom vyvraždili celé rodiny a nezapomněli samozřejmě ani na představitele české pravoslavné církve. Dne 3. září 1942 odsoudil stanný soud v Praze k trestu smrti biskupa Gorazda, předsedu sboru starších pravoslavné církve Jana Sonnevenda, faráře Václava Čikla a kaplana Vladimíra Petřeka. Jejich životní pouť skončila před popravčí četou na kobyliské střelnici.

Dnešní pravoslavná katedrála svatých Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici slouží nadále duchovním službám, ale je zároveň národním památníkem obětí domácího odboje i hrdinství sedmi mladých mužů, kteří slova vojenská přísaha, vlast a svoboda brali smrtelně vážně.

Jindřich Marek