Antonín Basl - Cesta profesora Velkou válkou

Bývalý major italských legií dr. Antonín Basl je příkladem toho, jak první světová válka zasáhla do osudů lidí zcela neočekávaným způsobem. Je pravděpodobné, že kdyby jí nebylo, strávil by tento profesor zeměpisu, jenž se narodil 1. února 1889 na Královských Vinohradech (nyní součást Prahy), celý svůj produktivní život za katedrou. Osud s ním měl jiné plány a z předválečného pedagoga se stal generál československé armády. Své středoškolské zaměstnání musel opustit již na počátku války, kdy byl s c. a k. pěším plukem č. 11 odvelen na srbskou frontu. Zde však již v prosinci 1914 padl do zajetí při srbské protiofenzivě, která vytlačila rakousko­‑uherské jednotky z Bělehradu zpět za Dunaj.

V říjnu 1915 na Srbsko společně zaútočily Německo, Rakousko­‑Uhersko a Bulharsko. Srbsko se přes statečný odpor vojensky zhroutilo a jeho armáda před kapitulací a zajetím raději zvolila nesmírně náročný ústup přes zasněžená pohoří v Albánii a Černé Hoře. Spolu s armádou ustupovali také rakousko­‑uherští zajatci, z nichž na 25 tisíc bylo českého původu. Pochod si vyžádal desetitisíce životů a na albánské pobřeží dorazily z původního množství lidí jen žalostné zbytky. Jedním z přeživších zajatců, které dohodové loďstvo evakuovalo na ostrov Korfu a později do italských zajateckých táborů, byl právě Antonín Basl.

Na italské půdě se již otevřeně přihlásil do řad čs. odboje a v dubnu 1918 byl ze zajateckého tábora v Padule povolán k 7. rotě čs. výzvědčíků, přidělené italské IV. armádě do úseku na Monte Grappa. Zde se mnohokrát vyzna menal svou statečností a rychle postupoval v žebříčku hodností: z podporučíka a velitele čety se ještě před návra tem legií do nově vzniklé republiky stal kapitánem a velitelem 1. praporu 39. československého střeleckého pluku „Výzvědného“.

Mimořádnou statečnost po návratu do vlasti prokázal zejména během československo­‑maďarských bojů o Slo vensko v letech 1918–1919, kde vynikl jako velitel při obraně pevnosti Komárno. Zde šel svým jednotkám osobním příkladem, přes velkou přesilu maďarských bolševiků odmítl ustoupit a sám s kulometem v ruce hájil svěřenou po zici. Obrana Komárna byla nakonec úspěšná a stala se jedním ze slavných okamžiků celého pluku.

Po ukončení bojů prošel postupně několika štábními i velitelskými funkcemi, až se díky svému odbornému vzdělání stal velitelem Vojenského zeměpisného ústavu. Oklikou se tak vrátil zpět ke svému původnímu oboru, ze kterého jej vytrhla světová válka. Ve funkci velitele ústavu zůstal až do 4. dubna 1937, kdy nečekaně, v pouhých 48 letech, zemřel na anginu pectoris.

Petr Matějček

Napsáno pro rubriku Kalendář hrdinů Lidových novin a serveru Lidovky.cz, kde byl text zveřejněn 2. února 2018.