Antonín Pokorný - Z akademie do války

Po únorovém převratu v roce 1948 potkal majora Antonína Pokorného osud typický pro důstojníky ze západní fronty. Propuštění z armády, degradace, ztráta vyznamenání a věznění. O deset let dříve, v srpnu roku 1938, byla ve Vojenské akademii v Hranicích slavnostně vyřazena tisícovka nových poručíků československé armády. Do té doby nejvyšší počet mladých důstojníků měl přispět k případné obraně republiky. Řada těchto poručíků všech druhů zbraní se již za několik měsíců zapojila do protinacistického odboje doma či za hranicemi. Někteří se proslavili, jiní padli, ale většina zůstala zapomenuta. Jedním z nich byl i poručík dělostřelectva Antonín Pokorný.

Narodil se v Odolené Vodě (nedaleko Kralup nad Vltavou) 1. prosince 1914. Po maturitě na reálném gymnáziu nastoupil vojenskou prezenční službu u lehkého dělostřelectva. V Litoměřicích následně absolvoval školu pro důstojníky v záloze. Jako podporučík dělostřelectva v záloze byl přijat v roce 1937 na Vojenskou akademii v Hranicích. Poté nastoupil službu u dělostřeleckého oddílu 84 v Týně nad Vltavou. Po okupaci Československa získal úřednické místo v Praze. Protektorát Čechy a Morava opustil v dubnu 1940 tzv. balkánskou cestou přes Maďarsko a Jugoslávii a v červnu 1940 byl již v řadách čs. dělostřeleckého pluku 1 ve Francii.

Po pádu Francie se mu podařilo odplout do Velké Británie. Jako nadpočetný důstojník byl zařazen do tzv. velitelské zálohy, kde sloužili důstojníci na pozicích mužstva a poddůstojníků. V mezičase absolvoval řadu odborných kurzů, mezi nimi i proslulý kurz útočného boje ve Skotsku a následně parašutistický kurz v Ringway. V kurzech dosahoval vynikajících výsledků a nadřízení jej vysoce hodnotili pro osobní vlastnosti i velitelské schopnosti. Po reorganizaci československé jednotky na obrněnou brigádu se stal velitelem Lehkých dílen 3. Prošel boji u přístavu Dunkerque ve Francii a do Československa se vrátil v květnu 1945.

Po únorovém převratu byl z Vysoké školy válečné přeložen k dělostřeleckému pluku do Prešova, následně do Ruzyně a předčasný závěr slibné vojenské kariéry jej zastihl v Hlučíně. V roce 1950 s největší pravděpodobností napomohl k úspěšnému útěku do emigrace generálu Janu Studlarovi, svému někdejšímu veliteli z Velké Británie. Následovalo propuštění z armády, zatčení Státní bezpečností a pobyt v Táboře nucené práce Mírov. Po propuštění pracoval s podlomeným zdravím u pozemních staveb. V květnu 1953, v pouhých 38 letech, zemřel na otravu krve následkem úrazu.

Zdeněk Špitálník

Napsáno pro rubriku Kalendář hrdinů Lidových novin a serveru Lidovky.cz, kde byl text zveřejněn 29. května 2020