ATENTÁT 80: Zocel se! Výcvik československých parašutistů ve Velké Británii.

V roce 1942 vyšla příručka boje zblízka s názvem Get tough! britského důstojníka a specialisty na sebeobranu Williama E. Fairbarna, muže, který se krátce podílel i na výcviku parašutistů Jana Kubiše a Josefa Gabčíka. Název knihy, v českém překladu Zocel se! je i výstižným heslem pro několik na sebe navazujících náročných kursů, kterými většina budoucích československých parašutistů před svým operačním nasazením musela projít.

První myšlenky na možnost provádět zvláštní operace na území okupované vlasti přicházejí ve druhé polovině roku 1940. Československá jednotka ve Velké Británii se tehdy teprve vzpamatovávala z bojů na francouzské pevnině a z politikaření uvnitř jednotky samotné. K prvnímu, předběžnému výběru možných adeptů na zvláštní úkoly došlo již na podzim roku 1940, kdy major Karel Paleček osobně vytipoval z řad jednotky několik vhodných vojáků pro tehdy ještě ne zcela jasné záměry a použití.

Vedle možnosti využít dobrovolníky k provádění operací na území Protektorátu, se však pracovalo i s představou, že by bylo vhodné vybudovat československou výsadkovou jednotku k podpoře případného povstání. Zamýšlený výsadkový prapor byl ale vzhledem k možnostem československé jednotky ve Velké Británii nerealizovatelný a později bylo od této myšlenky zcela upuštěno.

Na jaře 1941 se zpravodajští důstojníci znovu zaměřili na vybrané vojáky československé brigády a nastínili jim možnost zúčastnit se mimořádně nebezpečných úkolů. V době, kdy nebylo jasné, kdy a zda se jednotka zapojí do případných bojů, se jednalo o šanci, jak se alespoň nějakým způsobem zapojit do válečného úsilí.

Vybraní dobrovolníci se nejprve shromáždili v sídle československého vojenského zpravodajství v Londýně. V budově Porchester Gate vyplnili dotazník a zpravodajci pořídili jejich proslulé fotografie před cihlovou zdí. Odsud se pak vlakem přesunuli do Skotska.

Kurs útočného boje

První fázi přípravy vybraných vojáků představoval intenzivní kurs útočného boje, probíhající na odlehlých výcvikových střediscích ve Skotsku, s krycím označením STS-25. Účelem téměř měsíční přípravy bylo seznámit frekventanty se způsoby vedení záškodnického boje a výrazně zvýšit jejich fyzickou a psychickou odolnost.

První kurs pro vybrané dobrovolníky probíhal od 17. července do 7. srpna 1941. Výcvik probíhal na v prostoru farem Cammus Darah a Garramour  a objektu Traig House u jezera Morar.  Instruktorský tým byl tvořen britskými vojáky.

Náplň kursu byla na svou dobu velice nezvyklá a progresivní. Probíraná látka zahrnovala ženijní, střeleckou, spojovací, topografickou a tělesnou přípravu, stejně jako metody tichého zabíjení a prvky sebeobrany. Frekventanti se názorně učili používat trhaviny, ruční granáty a cvičili pudovou, nemířenou střelbu z pěchotních zbraní. Úkolem fyzické přípravy bylo potlačování strachu z výšek a celkové zvýšení odolnosti.

Tvrdý výcvik probíhající za každého počasí zahrnoval i pochody na dlouhé vzdálenosti  spojené s prováděním sabotážních úkolů.  Celý kurs byl pouze úvodem do celkové problematiky znalostí a dovedností, které musel potencionální parašutista vysazený na okupované území zvládnout. Charakter kursu nebyl selektivní, nešlo tedy o to, vybrat nejlepší frekventanty, ale naopak naučit základním dovednostem co možná největší počet vojáků.

Absolvent měl být schopen naplánovat menší přepadovou akci, fungovat v nepříznivém počasí a terénu, získal základy v boji zblízka a seznámil se s řadou pěchotních zbraní a trhavin.  Ačkoliv se tyto dovednosti hodily spíše pro boj malých jednotek v nepřátelském týlu, účastníci kursu získali patřičné sebevědomí ve své schopnosti a notnou dávku fyzické zdatnosti pro další fáze výcviku. Na základě zkušeností z kursů pod britským dohledem se později konaly i kursy pod vedením československých instruktorů

Parašutistický kurs

Na kurs útočného boje v mnoha případech bezprostředně navazoval parašutistický kurs. Ten probíhal na stanici STS-51 na letišti v Ringway u Manchesteru. Na tomto místě se již předtím, od 4. května do 22. července 1941, uskutečnilo pět parašutistických kursů pro československé vojáky. Každý z nich trval 10 dní a prošlo jím 55 příslušníků čs. brigády.

Kurs, který začal 10. srpna, byl však v něčem odlišný. Muži za sebou měli zmíněný kurs útočného boje a byli tak po fyzické stránce dokonale připraveni. Kurs spočíval v důkladné teoretické přípravě a většinou pěti seskoků padákem z upoutaného balónu a letadla, včetně seskoku v noci a s materiálem. Přestože se v předválečné československé armádě uvažovalo o výcviku výsadkové jednotky, okupace tyto plány zastavila a pro většinu frekventantů byl parašutistický výcvik naprostou novinkou.

Během pozemní přípravy se budoucí parašutista naučil provádět nezbytné kotouly, skoky z výšky, z jedoucího automobilu a metodiku vysazování otvorem v podlaze. Dalším nezbytným prvkem přípravy bylo balení materiálu a zbraní. Na rozdíl od poválečné praxe v československé armádě si parašutista padák nebalil sám, ale teoreticky se tento úkon učil. Balení padáků měly na starosti většinou příslušnice ženských pomocných leteckých sborů (WAAF).

Dále frekventanti přihlíželi pokročilejším seskokům do vody a hromadnému vysazování. Po důkladném studiu padáku typu X mohl následovat první seskok z upoutaného balónu a poté skutečné seskoky z letounu Whitley. Nejvyšší úrovní pak byl noční seskok ve skupině s kontejnerem. Samotnými seskoky však kurs nekončil. Frekventanti se učili signalizovat ze země kvůli případnému shozu zásob a důkladně nacvičovali odpoutání padáku v případě, že kvůli silnému větru parašutistu táhl po zemi.

Po úspěšném ukončení výcviku v útočném boji a seskoku padákem byli muži zpočátku odesíláni ke svým původním jednotkám, ale později přímo přeřazeni na další stanice, kde se začaly formovat jejich budoucí skupiny. Teprve v této fázi si podle zaměření jednotlivých skupin prohlubovali potřebné znalosti a dovednosti pro skrytou činnost v okupované vlasti.

Poprvé se členové jednotlivých skupin setkali na počátku listopadu 1941 v nově zřízené stanici s označením STS-2 v Bellasis u Dorkingu. Další školení zde již probíhala v izolaci od okolního světa, čímž se zároveň snižovala možnost případného prozrazení úkolů, či osob. Z Bellasis (a později z dalších stanic ve Velké Británii a Itálii) pak v případě potřeby odjížděly již připravené skupiny na letiště.

Příprava skupiny Anthropoid

Zaměřme se však na konkrétní skupinu a její výcvik a přípravu do akce. Anthropoid v původním složení sestával z rotmistra Josefa Gabčíka a rotného Karla Svobody. Oba patřili mezi absolventy prvního kursu útočného boje a následného parakursu, stejně jako první parašutista podzimní vlny, svobodník aspirant František Pavelka, vysazený 3. října 1941.

Paradoxně ve stejný den byl oběma vojákům budoucí skupiny Anthropoid oznámen v hrubých obrysech jejich úkol. Tentýž den byli oba vojáci svěřeni do péče britských důstojníků SOE (Special Operations Executive - Výbor pro zvláštní operace) a před půlnocí odjeli na letiště v Ringway u Manchesteru. Zde měli provést dva denní a jeden noční padákový seskok. Od těchto udržovacích seskoků se později upustilo a řadu pozdějších parašutistů tak od posledních seskoků po ten operační dělili měsíce a dokonce i roky.

Během jednoho ze seskoků došlo k poranění Karla Svobody a muselo tedy dojít k jeho nahrazení. Na Gabčíkovo přání se stal druhým členem výsadku Anthropoid jeho přítel a absolvent druhého (a v té době posledního dokončeného) kursu, rotmistr Jan Kubiš. Ten dorazil do londýnské zpravodajské centrály 13. října 1941.

Hned následujícího dne odjeli oba rotmistři do Skotska, kde pod vedením, dnes již legendárních specialistů Sykese, Fairbarna, Bushe, či Clarka, absolvovali zdokonalující výcvik ve střelbě, vrhání granátů a kde byl také poprvé nastíněn a trénován možný scénář likvidace Heydricha v automobilu. Po ukončení krátkého školení se oba vojáci přesunuli na stanici STS-21 a pokračovali v nácviku střelby a použití trhavin.

Od listopadu přišla skupina Anthropoid na stanici v Bellasis, kde oba její členové pokračovali ve výcviku zaměřeném především na střelbu z pistolí a samopalu, destrukční činnosti a vrhání granátů. Skupině Anthropoid se tak v krátkém čase dostalo poměrně intenzivního a specifického výcviku, který mohli jako jedni z mála skutečně reálně využít. Studenti kursů pro vedení neregulérní války během léta a podzimu 1941 ve Velké Británii tyto poznatky zužitkovali naplno 27. května a 18. června 1942.

Zdeněk Špitálník