Atlantický val na britské půdě

Normanské ostrovy leží v průlivu La Manche nedaleko francouzských břehů. Za druhé světové války se staly jediným britským územím, které Němci obsadili. Šéfredaktor čtvrtletníku VHÚ Historie a vojenství Jaroslav Beránek se do těchto míst v nedávné době vydal a přivezl z nich zajímavé poznatky.

Normanské ostrovy, anglicky Channel Islands, nejsou sice součástí Spojeného království, ale patří pod britskou korunu. Ostrovy jsou vlastně posledním zbytkem vévodství normandského. Državy, které k Anglii připojil roku 1066 Vilém Dobyvatel. Za druhé světové války byly jediným britským územím okupovaným Němci a stejně jako Praha se dočkaly osvobození až v poslední den války v Evropě.

Celková rozloha ostrovů činí 198 kilometrů čtverečních, osmkrát méně než Londýn. I když žádný z ostrovů – Jersey, Guernsey, Alderney, Sark a Herm – nemá strategický vojenský význam, plánovali Němci jejich obsazení dávno před napadením Polska.

Po vypuknutí války v září 1939 se ale život na ostrovech od dob mírových příliš nezměnil. Dokonce ještě na jaře roku 1940 nabízely inzeráty Normanské ostrovy jako vhodnou destinaci pro strávení válečné dovolené...

Již 12. června 1940 rozhodla britská vládní místa o demilitarizaci Normanských ostrovů a jejich prohlášení za „otevřená města“. Své rozhodnutí však včas neoznámily, což také přispělo k tomu, že večer 28. června německé bombardéry Heinkel He-111 podnikly nálet na St. Helier a St. Peter Port, hlavní města největších ostrovů Jersey a Guernsey. Zahynulo 44 civilistů. Teprve potom Whitehall oznámil demilitarizaci ostrovů.

Zprávu stanice BBC ale německá monitorovací služba propásla, takže to byl nakonec americký velvyslanec v Paříži, kdo Němcům zprávu předal. Nacistické velení okamžitě rozhodlo o uskutečnění operace „Zelený šíp“ – obsazení Normanských ostrovů. Na Guernsey přistála letadla Luftwaffe 30. června, Jersey obsadili Němci o den později.

Začala okupace, která trvala až do konce války v Evropě. Nacisté obsazení Normanských ostrovů dovedně zneužívali ve své propagandě, dokonce jej vydávali za dobytí ostrova Wight ležícího jen nedaleko anglických břehů.

Společně s demilitarizací padlo i rozhodnutí o dobrovolné evakuaci ostrovů. Britská vláda nabídla lodi pro odjezd žen a dětí a pro muže ve věku od 20 do 33 let, kteří se zaváží ke vstupu do ozbrojených sil Jeho Veličenstva. Před radnicí v St. Helier se začaly tvořit fronty zájemců o evakuaci, registrovala se téměř polovina obyvatel Jersey – 23 000. Nakonec ale ostrov opustilo jen 6 500 lidí. Téměř zcela se však tehdy vylidnil ostrov Alderney, z 1 452 obyvatel zůstalo na ostrově jen dvacet.

I to byl jeden z důvodů, proč se z tohoto ostrova stal během okupace vlastně jeden velký koncentrační tábor.

Počet vězňů i nuceně nasazených se nejen na Alderney zvyšoval poté, co Hitler v červnu 1941 rozkázal vybudovat na pobřeží ostrovů mohutné opevnění, součást Atlantického valu, který měl zabránit spojenecké invazi. Na ostrovech bylo spotřebováno deset procent z celkového množství cementu a oceli určených na výstavbu valu, rozléhajícího se od Pyrenejí až po Norsko. Žádné z pevnostních děl, z nichž mnohá byla vyrobena v plzeňské Škodovce, si však nikdy nevystřelilo...

Okupace Normanských ostrovů si vyžádala poměrně značný počet příslušníků německé branné moci, kteří tak chyběli na jiných frontách. Například v červenci 1941, tedy rok po začátku okupace, měla německá posádka na ostrovech celkem 21 000 mužů. V srpnu 1942, dva měsíce po napadení Sovětského svazu, jejich počet dokonce vzrostl na téměř 37 000.

Na pobřeží i ve vnitrozemí Normanských ostrovů nelze dodnes přehlédnout stopy německé okupace. Mnohá opevnění jsou vidět již z dálky. Zachovala se do značné míry neporušená, i když byla v roce 1948 zahájena operace „vyčištění pobřeží“. Tehdy šly do šrotu zejména pláty pancéřového plechu, ocelová vrata, ventilační zařízení apod.

Kromě pobřežních opevnění byly ve vnitrozemí obou hlavních ostrovů vybudovány rozlehlé podzemní nemocnice; dnes slouží jako muzea okupace. Různé další expozice však můžeme nalézt i v některých menších bunkrech. Bez nadsázky lze říci, že Normanské ostrovy mají zřejmě největší koncentraci vojenských muzeí na světě.

Na příkladu Normanských ostrovů se často ukazuje, jak by se možná chovali Britové, kdyby se Němcům podařilo vylodit se a dobýt Spojené království. Zvláště v devadesátých letech minulého století, kdy britský Národní archiv odtajnil řadu dokumentů týkajících se okupačních let, byla ostrovanům vyčítána početná kolaborace s nacisty.

Lišilo se však jejich chování od obyvatel jiných evropských zemí, které Němci okupovali? Frank Keiller ve své knize odpovídá, že ne. Připomíná, že ostrovy byly příliš malé na partyzánský boj či sabotážní akce. Zdůrazňuje, že na Normanských ostrovech nebyl žádný Quisling jako v Norsku či ve Francii Laval. Nebyla tam žádná strana, která by podporovala nacisty. Na ostrovech se během války nekonala žádná veřejná shromáždění na podporu Němců jako například v Praze. „Někteří britští, francouzští, polští, holandští, dánští, norští váleční zajatci vstoupili do jednotek SS. Mezi nimi nebyl ani jeden obyvatel Normanských ostrovů,“ upozorňuje Keiller. Podle něj uvěznili Němci více než čtyři tisíce ostrovanů, pět procent z celkové populace.

Obyvatele Normanských ostrovů tížila, jak uvádí nejen Keiller, naprostá izolace, zejména pocit, že na ně všichni zapomněli. Letáky, které shazovaly letadla RAF, byly určeny Francouzům a ostrovanům se dostaly do rukou vlastně jen náhodou díky větru, jenž je k nim zavál. Na rozdíl od jiných okupovaných zemí nevysílala BBC pro ostrovy žádný zvláštní program. Celou pravdu se však dozvíme až někdy v roce 2045, kdy by měl britský Národní archiv odtajnit poslední dokumenty.

Jaroslav Beránek