Bílý kostel, u kterého bojovali a umírali českoslovenští vojáci

Osmého března si připomínáme 71. výročí bojů československých jednotek u obce Sokolovo během druhé světové války. Vizuálním symbolem tohoto střetu je bezesporu budova zdejšího pravoslavného kostela. Dnes už ale tato sakrální památka bohužel neexistuje.

Boj československého 1. polního praporu o ukrajinskou vesnici Sokolovo 8. března 1943 byl v letech 1948-1989 heroizován a jeho tradice měla překrýt význam vítězství Československé střelecké brigády u též ukrajinského města Zborova 2. července 1917. O boji o Sokolovo bylo proto popsáno mnoho papíru a natočeno mnoho filmů.

O symbolu bitvy, sokolovském kostelíku, kde padl velitel obránců Sokolova, pozdější hrdina Sovětského svazu a kapitán in memoriam Otakar Jaroš, existuje dnes přesto minimum informací.

Pravoslavný kostel v obci Sokolovo byl zasvěcen Zesnutí přesvaté Bohorodice. Rusky Uspeniju Presvjatoj Bogorodici, proto jsou kostely s tímto zasvěcením zvány Uspenské.

Přestože nadporučík Otakar Jaroš byl vášnivý fotoamatér, přímo ze Sokolova se z vcelku pochopitelných důvodů žádné snímky nedochovaly. Vesnici tvořily přízemní domy, běžné v té době na východě Ukrajiny.

Minometník 1. roty JUDr. Jan Hermann ve své vzpomínce z rána 8. března 1943 zaznamenal jejich barvy: „Dívám se na domky na kraji vesnice. Tento modrý, před nímž jsme v okopech zamaskovali i své minomety, je místem našeho oddychu, tam v tom bílém se ubytovalo pěší družstvo, které má zákopy o sto metrů dále. Za přírodním náspem, porostlým vysokými topoly, čekají kulometníci, a tam v tom malinkém zeleném bydlí velitel čety a sanitní hlídka.“

Ve Vojenském historickém archivu je dochována série fotografií sokolovského kostela z roku 1953. Neopravovaný, bíle natřený kostel byl v té době již značně sešlý. Místní kolchoz jej využíval jako skladiště a budova dále chátrala. Jak je vidět na detailu jednoho ze snímků, v bezprostřední blízkosti kostela se pohyboval i dobytek, který sloužil jako tažná síla pro povozy.

V československém dokumentárním filmu Sokolovo, natočeném v roce 1959, jsou z kostela vidět už pouze trosky nároží hlavní lodě. Kostel zcela zanikl krátce poté.

O sokolovských bojích

Náčelník čs. vojenské mise v SSSR, plukovník Heliodor Píka, předal 27. ledna 1943 po úspěšném absolvování závěrečného cvičení 1. polnímu praporu bojový prapor a 30. ledna 1943 odejel 1. polní prapor pod velením podplukovníka Ludvíka Svobody z Buzuluckého nádraží na frontu.

Prapor vyvagonoval 20. února ve Valujkách. Od železniční zastávky Valjuki čekal jeho vojáky jedenáctidenní pochod na frontu, na vzdálenost 350 kilometrů. Do Charkova českoslovenští vojáci dorazili 1. března 1943. Namísto odpočinku byl prapor už v noci na 2. března 1943 odeslán na záložní obranné postavení na řece Mža, jižně od Charkova, a podřízen sovětské 25. střelecké divizi.

Pravé křídlo praporu v Mirgorodu obsadila 3. rota, levé křídlo v Arťuchovce obsadila 2. rota a vysunuté postavení uprostřed sestavy, na jižním břehu řeky Mža, obsadila zesílená 1. rota, pod velením nadporučíka Otakara Jaroše, posílená jednou četou 2. roty. Vojáci praporu kopali zákopy a budovali polní opevnění. První bojový kontakt s Němci, postupujícími od jihu, prodělali 7. března 1943. Podle dochovaných vzpomínek to pro čs. vojáky mělo zvláště symbolický význam, protože si tak prvním bojem připomněli výročí narození prvního prezidenta ČSR, Tomáše Garrigue Masaryka.

Soustředěnému náporu byť oslabené německé 6. tankové divize 8. března 1943 nemohla zesílená 1. rota déle čelit. Přesto obec Němci obsadili až po náročných bojích dům od domu. Nadporučík Otakar Jaroš, padl okolo páté hodiny odpolední v centru Sokolova, při kruhové obraně kostela, kde měl velitelské stanoviště, a v jehož věži měl pozorovatelnu.

Večer a v noci se zbytky čs. obránců Sokolova stáhly na severní břeh Mži. Počátek tání, po kterém se řeka stala od 8. března nepřekonatelnou protitankovou překážkou, uchránil 1. polní prapor od naprostého zničení. Ještě 9. března na Sokolovo zaútočily 2. a 3. rota, ovšem proti několikanásobně německé převaze neměly šanci a musely ustoupit za Mžu.

O osudu bitvy však už bylo rozhodnuto. Několik kilometrů dále na západ získal Tankový sbor SS přechody přes Mžu a 14. března vstoupil do Charkova. Československý 1. polní prapor musel před hrozícím obklíčením 13. března ustoupit do týlu, za řeku Severní Doněc.

Tomáš Jakl