S Československým legionem absolvoval celé polské tažení, zakončené 18. září 1939 zajetím Rudou armádou a internací v SSSR. V internaci prošel tábory v Kamenci-Podolském, Olchovcích, Jarmolincích, Orankách a Suzdalu. Poté, co se exilové diplomacii podařilo bývalé příslušníky Čs. legionu ze sovětské internace vyreklamovat, odejel v červnu 1940 přes Istanbul na Střední východ.
Byl přidělen k 1. rotě Čs. pěšího praporu 11 – Východního, kde velel četě. S praporem odešel 31. května 1941 do pole u Baguš v Západní poušti v Egyptě jako velitel 13. čety 1. roty. Poté absolvoval množství kurzů pro důstojníky, byl povýšen na nadporučíka, a na jaře 1942 byl na vlastní žádost odeslán na stáž k britskému jezdeckému pluku The Royal Scots Greys, vyzbrojenému tehdy středními tanky Grant.
S plukem prodělal ústup od Gazaly, bitvy u Alam Halfy a u el-Alameinu a pronásledování vojsk Osy do Tuniska, kde byl raněn. Po přesunu čs. vojáků ze Středního východu do Velké Británie a jejich zařazení do Československé samostatné obrněné brigády v roce 1943 byl přidělen k tankovému praporu 1, v jehož třetí rotě velel tankové četě. V létě 1944 byl přemístěn k 1. čs. armádnímu sboru v SSSR. V době bojů na Dukle velel tankovému praporu 1. V Dukelském průsmyku byl opět raněn.
Sovětským velením zpravodajsky a strategicky nepovedená Karpatsko-dukelská operace v té době končila. Ani hrdinství a sebeobětování československých a sovětských vojáků na karpatských hřbetech nedokázalo zázraky a koridor k bojující 1. československé armádě na Slovensku nikdy nevznikl. V 1. čs. armádním sboru v SSSR pak byli probenešovsky orientovaní velitelé pod záminkou hledání viníků za porážku v Karpatech nahrazováni kádry s vazbami na komunistickou stranu. Taktéž tankisty oblíbený velitel kapitán Novotný byl 15. prosince 1944 ve Stropkově z velení tankového praporu odvolán a přeřazen k samopalníkům. Při protiútoku u Liptovského Svätého Mikuláše v noci z 9. na 10. března 1945 byl raněn potřetí. Po válce byl povyšován až do hodnosti majora generálního štábu, ale po únoru 1948 byl z armády vyhozen a strávil dva roky v pracovním táboře nucené práce. Po návratu pracoval jako svářeč ve vagonce v Popradu. Zemřel 12. května 1986.