Branná povinnost v Československu (1918‒1939) jako téma souladu i střetávání zájmů obrany státu a politických hledisek

Na jaře letošního roku uplynulo 105 let od uzákonění branné soustavy Československé republiky. Stanovil ji branný zákon z 19. března 1920. Tato základní norma branné legislativy byla výsledkem komplikovaného rozhodovacího procesu, v němž si ostře konkurovaly zájmy ideově-politické a odborně vojenské. K vážným sporům docházelo i v dalších letech. Naprosto zásadní otázky vyvolávala prakticky až do března 1939 především délka vojenské prezenční služby. Hledání optimálních odpovědí na ně provázela mimořádně náročná snaha dojít k souladu mezi nároky a potřebami obrany státu a ostatními dobově podmíněnými prioritami a zájmy všeobecného řízení a správy země. O zmíněných peripetiích pojednává tato stať.

Cílem tohoto textu je podat určitý syntetizující přehled dané problematiky se zvýrazněním významných momentů, které pozměňovaly vývoj vojenské prezenční služby a také s ní úzce související mírový početní stav československé branné moci. Toto souhrnné pojetí ovšem nevylučuje věnovat zvláštní pozornost dvěma do značné míry výjimečným aspektům celé problematiky. Je to zaprvé mimořádně kontroverzní téma zkrácení délky vojenské prezenční služby z osmnácti na čtrnáct měsíců z roku 1932 a za druhé velmi senzitivní záměr z roku 1938 uzákonit prodloužení vojenské prezenční služby ze dvou na tři léta.

Možnosti volby branné soustavy pro nový stát

Ucelenost přehledu vývoje vojenské prezenční služby z meziválečných let vyžaduje vrátit se k samým základům československé branné soustavy. Z časového hlediska jde o období prakticky již od vzniku samostatného státu do dubna 1920, kdy vstoupil v platnost branný zákon jakožto základ československé branné legislativy. Domnívám se, že celé uvedené období je možné charakterizovat jako etapu trvalého střetávání dvou přístupů k řešení budoucí branné soustavy.

První měl politicko-ideologickou povahu a jeho cíl spočíval v zavedení miliční soustavy, inspirované soudobým švýcarským modelem. Jeho čelnými nositeli byly především socialistické strany, tedy Československá strana socialistická a Československá sociálně demokratická strana dělnická. Tento přístup či trend měl v té době na české veřejné politické scéně ohlas a již poměrně hlubokou historickou tradici, plynule přecházející do nové státnosti z dob habsburské monarchie. Na důrazu a závažnosti mu dodával též neopomenutelný mezinárodní kontext a trend antimilitarismu, příznačný právě pro levicové hnutí.

Druhý přístup je možné charakterizovat jako racionální, pragmatický, anebo přímo jako doktrinální. V zásadě měl zahraniční původ. Projevovat se začal v kontextu aktivit Francouzské vojenské mise, která působila v Československu od února 1919. Ve svých cílech byl v zásadě stejně nekompromisní jako první, politicky vyhraněný přístup. Jeho cíl spočíval v prosazení branné soustavy se stálou armádou kádrového typu. Doplňována by byla podle principu všeobecné branné povinnosti, konkrétně praktikované zásadně dvouletou prezenční službou. Mírový stav armády by činil 150 000 mužů, což byl minimální počet pro zachování akceschopnosti a mobilizační pohotovosti již postavených dvanácti mírových divizí.

Spor mezi idejemi a pragmatismem

Oba uvedené přístupy od sebe odlišovala především míra respektu k aktuální i budoucí bezpečnostní situaci v okolí Československa i v celé Evropě. Politicko-ideologický trend objektivně nezohledňoval možná ohrožení a rizika. Otázku branné soustavy ve formě milice pojímal do značné míry idealisticky jen jako izolované téma bez respektu k širšímu mezinárodnímu kontextu. Hlavně byl ale založen na zcela utopických předpokladech, že švýcarský model, tedy koncepce ze země s etablovaným politickým národem, bude možné přenést do multinacionálního státu se všemi jeho specifickými charakteristikami, které zásadně komplikovaly jeho vojenskou obranu.

Doktrinální přístup naproti tomu cílevědomě vázal Československo do vznikající soustavy francouzské velké strategie vůči potenciální německé recidivě válečného ohrožení. Tento zájem korespondoval se základním posláním a úkoly Francouzské vojenské mise v ČSR. Onu cílevědomou připravenost mise prosazovat v Československu brannou soustavu se stálou armádou dokládá podstatný fakt jejího náskoku před ryze československými subjekty z politicko-ideologického trendu. Francouzská vojenská mise měla prokazatelně nejdéle od srpna 1919 připraveny osnovy čtyř zákonů branného charakteru, konkrétně zákon o odvodech, zákon o všeobecné organizaci armády, zákon o velitelském sboru a zákon o statusu důstojníků. Konkurenční trend, směřující k milici, přišel s určitými představami až poměrně hluboko na podzim 1919.

Koncepci stálé armády v Československu nejusilovněji prosazoval div.gen. Maurice Pellé, náčelník Francouzské vojenské mise. Za tím účelem a s tím cílem vytvořil velmi dobrý vyjednavačský tandem s Edvardem Benešem, ministrem zahraničních věcí. Své úsilí spojili a soustavně rozvíjeli jak směrem k výkonné, tak i k zákonodárné moci. Šance na prosazení koncepce stálé armády svým nasazením podstatně zvýšili, ale přesto jejich záměry narážely na zásadní odpor především sociální demokracie.

Vliv okolností

Principiální rozhodnutí nakonec určily vnější faktory. Byl to bezprostřední ohlas takzvaného Kappova puče ze 13.‒17. března 1920. Šlo o pokus o státní převrat, který sice epizodicky, přesto ale vážně ohrozil demokratický režim v Německu s potenciálním nebezpečím návratu války. Pod dojmem této události v Československu zvítězila morální a politická odpovědnost nad idealismem a utopií. Kauzální vztah Kappova puče s principiální legislativní úpravou branné soustavy v Československu je nasnadě. Národní shromáždění přijalo branný zákon č. 193 19. března 1920, tedy dva dny po potlačení zmíněného pokusu o státní převrat. S koncepcí stálé armády vyjádřila nakonec souhlas i sociální demokracie, dřívější její odpůrce. V branném zákoně ovšem zůstalo jako trvalé reziduum oněch dřívějších sporů ustanovení o tom, že, cituji, „Branná soustava republiky Československé bude vybudována na podkladě miličním; ustanovení tohoto zákona platí po přechodnou dobu.“ konec citátu.Tato iluzorní teze samozřejmě nikdy nedošla naplnění. To ovšem neznamená, že by skončila nutnost hájit strategické zájmy československého státu i v oblasti vojenské prezenční služby.

Základní rámec branné soustavy vymezila Ústavní listina Československé republiky z 29. února 1920. Její § 127 Branná povinnost ukládal každému způsobilému občanovi povinnost podrobit se vojenskému výcviku a uposlechnout výzvu k obraně státu. Toto ustanovení rozvíjel v podrobnostech zmíněný branný zákon.

Mezičas do příštích změn

Zákonem stanovená branná povinnost měla všeobecný charakter a vztahovala se na všechny muže bez jakéhokoli rozdílu.  Počátek branné povinnosti byl dán rokem, v němž občan dovršil 20. rok svého věku, a konec rokem dosažení 50. roku věku. Po splnění služební povinnosti, tedy po vykonání činné prezenční služby, byli branci překládáni do zálohy. Branný zákon rozlišoval dvě kategorie záloh: I. zálohu (muži ve věku 20‒40 let věku), určenou primárně k mobilizačnímu doplnění stálé, tedy mírové branné moci, a II. zálohu (muži ve věku 41‒50 let věku), která byla předurčena zejména k strážním úkolům v zápolí.

Branný zákon a na něj navazující právní normy upravovaly jednak délku prezenční vojenské služby a jednak mírový početní stav branné moci. Obě kategorie spolu úzce souvisely. V letech 1920‒1938 prošly pozoruhodným vývojem. Branný zákon stanovil délku vojenské prezenční služby v trvání čtrnácti měsíců. V zásadě mělo ale jít pouze o již zmíněné přechodné opatření, protože stálá armáda s prezenční službou měla být v budoucnu nahrazena milicí. Počáteční stádium výstavby armády ovšem v žádném případě ještě nedovolovalo zavést v praxi čtrnáctiměsíční službu, natožpak miliční systém. Z toho důvodu zákon stanovil následující, časově limitovaná opatření. Branci, odvedení v letech 1921‒1922, byli povinni vykonat prezenční službu v délce 24 měsíců. Ti, kteří byli odvedeni v letech 1923‒1925 konali podle téhož zákona službu v délce 18 měsíců. Z branného zákona vyplývalo, že mladší ročníky měly sloužit již jen 14 měsíců.

Zmíněnou posloupnost úprav délky prezenční služby původně navrhl Edvard Beneš. Objektivně šlo o dobře promyšlený kompromis. V myslitelné a politicky dosažitelné míře vycházel vstříc onomu doktrinálnímu přístupu na jedné straně a na straně druhé zájmům levice, respektive zastáncům miličního pojetí. K předpokládané redukci délky prezenční služby ale ve druhé polovině 20. let nedošlo. Poznatky a zkušenosti vojenské správy ukázaly, že přechod ke čtrnáctiměsíční službě zatím stále ještě není možný, a tak osmnáctiměsíční služba zůstala zachována i pro následná léta, a to bez časového omezení.

Délka vojenské prezenční služby jako artikl politického obchodu

Téma redukce délky vojenské prezenční služby z osmnácti na čtrnáct měsíců se opět významně aktualizovalo v souvislosti s přípravami československé účasti na Konferenci o redukci a omezení zbrojení v Ženevě. Toto fórum mělo naplnit všeobecnou ideu odzbrojení, která byla zakotvena v Paktu Společnosti národů. Délka vojenské služby byla jedním z čelných parametrů, kterých se měla dotknout redukce branného potenciálu každého státu.

Zásady československého přístupu k odzbrojovací konferenci byly precizovány v letech 1928‒1931 na bázi dohod mezi ministerstvy národní obrany a zahraničních věcí. Jeden z oněch principů se týkal rovněž budoucí délky vojenské prezenční služby. Zásadní dohoda v tomto směru a vždy zněla, že stávající osmnáctiměsíční služební doba bude zkrácena na čtrnáct měsíců jen za principiálního předpokladu, a to je zde podstatné, že Národní shromáždění nejprve odhlasuje zákon, jehož socioekonomické výhody učiní kategorii délesloužících poddůstojníků dostatečně atraktivní a tím zajistí dostatek instruktorů pro výcvik nováčků. Právě nároky na tyto instruktorské kádry měly enormně vzrůst v podmínkách čtrnáctiměsíční služby.

Podle propočtů Hlavního štábu branná moc potřebovala mít při čtrnáctiměsíční službě alespoň 8 000 délesloužících poddůstojníků, nejlépe však až 13 500. V tomto směru existoval ale trvalý deficit. V roce 1930 měla armáda k dispozici jen 2 700 délesloužících poddůstojníků a naděje na zlepšení byla mizivá bez příhodných podmínek, které by stanovil zákon.

Hlavní štáb na zmíněném a opakovaném slibu vládních činitelů stavěl a přípravy na čtrnáctiměsíční službu koncipoval v dobré víře s výhledem, že se tak stane až po legislativním i praktickém a alespoň z větší části uspokojivém vyřešení otázky délesloužících. Ve svých očekáváních a v důvěře v ujištění politiků byl ovšem trpce zklamán. Rozhodující úlohu sehrály počátkem roku 1932 tehdy aktuální priority vládní koalice, a ty jednoznačně spočívaly v ekonomické oblasti. V souvislosti s hospodářskou krizí kabinet pokládal za nutné zabezpečit příjmové zdroje pro veřejné finance. Za tím účelem byl připraven vládní návrh na prodloužení platnosti určitých ustanovení příslušných zákonů z 20. let o dani z obratu a dani přepychové, jejichž účinnost by bez prolongace skončila v závěru roku 1932. Tento zájem se ovšem začal střetávat s odporem socialistických stran vládní koalice i nevládní parlamentní levice. Řešení charakteristicky odpovídalo kompromisním přístupům, které byly příznačné pro tehdejší širokou vládní koalici, jež vzešla z říjnových parlamentních voleb roku 1929. Socialisté za těchto okolností a podmínek přislíbili odhlasovat zákon o dani z obratu a dani přepychové za to, že pravice bude souhlasit se zkrácením vojenské prezenční služby. Koaliční kabinet tak učinil i s vědomím, že zájmy obrany státu utrpí a zejména Hlavnímu štábu tím způsobí mimořádně závažné obtíže.

Zmiňované neoficiální dohody ve vládní koalici se naplnily sledem hlasování o příslušných zákonech. Jako první byl 28. dubna 1932 přijat zákon, který se týkal uvedených daňových záležitostí. Zanedlouho poté, 11. května, následovalo hlasování, jehož výsledkem se stal zákon, kterým se služební doba redukovala z osmnácti na čtrnáct měsíců. Onen klíčový zákon, který se týkal délesloužících poddůstojníků, byl přijat až jako poslední 31. května.

Nutno alespoň stručně podotknout, že přípravu zákona o kratší služební době provázela velmi nevybíravá agitace a tisková kampaň, motivovaná především sociálními demokraty. Kromě demagogického zpochybňování významu prezenční vojenské služby cílila velmi hrubě na Karla Viškovského, ministra národní obrany, a zvláště na arm.gen. Jana Syrového, tedy na činitele, kteří soustavně i veřejně obhajovali zájmy obrany státu.

Rychlé prozření z původních představ o budoucnosti

Pro celou zmíněnou kauzu redukce délky prezenční služby je příznačná velká ironie dějin. Čtrnáctiměsíční služební doba se totiž nestačila v praxi nikdy uplatnit. Již zhruba za rok po jejím uzákonění bylo totiž nad slunce jasné, že republika je a v budoucnu bude stále více ohrožena svými sousedy, především Německem, tehdy již pod nadvládou Hitlerových nacistů. Ještě před koncem roku 1933 byl proto vznesen požadavek na prodloužení vojenské služby na dva roky. K tomu došlo v prosinci 1934. Rozdíl ve společensko-politické atmosféře byl ve srovnání s rokem 1932 již značný a nadále se zvětšoval.

Po necelých čtyřech letech se ukázalo, že ani uzákonění dvouleté prezenční služby nemělo být poslední úpravou. Velkorysá modernizace branné moci a z ní plynoucí potřeby nastolily požadavek na uzákonění dokonce tříleté prezenční služby. K tomu navíc přistupovala stále naléhavější nutnost mít ve stavu branné moci dostatek sil, které by byly schopny klást hodnotný odpor v případě náhlého napadení jakožto nejhorší možné variantě začátku války. A právě v souvislosti s uvedeným záměrem se nabízí následující podstatná otázka: do jaké míry měla československá vláda faktickou volnost rozhodování za situace, v níž přizpůsobovala své kroky ohledům na stanoviska západních vlád, které projevovaly více či méně zřetelné tendence směrem k politice usmiřování nacistického Německa. Míněná je zde jejich snaha vyhnout se válce za cenu změn versailleského systému.

Dosavadní poznatky kladou vznik, respektive oficiální předložení, návrhu tříleté prezenční služby k počátku června 1938, tedy do doby tehdy probíhajících mimořádných vojenských opatření. Spolehlivě je prokázáno, že kauzálně záměr souvisel již s anšlusem Rakouska. Jako o naléhavé potřebě se oněm hovořilo v okolí prezidenta Beneše již 29. dubna 1938. Při této příležitosti bylo naznačeno, že vláda, respektive její neoficiální přípravné rozhodovací kolegium, zvané výbor politických ministrů, bude nahlížet s obavami a zdrženlivě na tento návrh kvůli očekávatelným vnitropolitickým, a hlavně zahraničně politickým komplikacím.

Rozporuplnost záměru se jasně projevila při audienci arm.gen. Louise-Eugèna Fauchera, náčelníka Francouzské vojenské mise v ČSR, u prezidenta Beneše 12. července 1938. Prezident jasně deklaroval, že tříletá vojenská prezenční služba bude muset být zavedena, a to hlavně jako pojistka proti již zmíněnému náhlému napadení. Poukázal přitom na skutečnost, že vláda nemůže reagovat na každý příští vážný náznak vnějšího ohrožení republiky povoláním jednoho ročníku záloh do činné služby jako tomu bylo v květnu téhož roku. Z řady důvodů šlo o nepraktické a ve výsledku nehospodárné opatření.

Z Benešova následného podání bylo ale zřejmé, že vláda fakticky podřizuje definitivní rozhodnutí stanoviskům francouzské a britské vlády. Francouzskou vládu a Generální štáb v Paříži žádal, aby československý záměr podpořily u britského kabinetu. Stanovisko vlády Edouarda Daladiera bylo ale nepříznivé. Projevilo se to ve francouzském sdělení ze srpna 1938, které doporučovalo navýšit početní stav československé branné moci ponecháním jednoho ročníku prezenční služby v další činné službě po dobu jednoho roku. Podle tohoto doporučení se také československá vláda zachovala. Tříletá vojenská služba byla prozatím odložena. Vláda místo ní 2. září 1938 doporučila prezidentovi republiky povolat do výjimečné činné služby na dobu maximálně jednoho roku odvodní ročník 1936. K tomuto opatření skutečně došlo.

Pár myšlenek na závěr

Československá branná soustava, tak jak byla reálně ustavena v roce 1919, splňovala základní požadavky obrany státu. Teoreticky vyhovovala i potřebám případné koaliční součinnosti se spojenci. Významnou měrou ji sice ovlivnil a prosadil subjekt cizí moci, tedy Francouzská vojenská mise. Ta byla ovšem do maximálně možné míry integrována do domácích struktur a její působnost v dané oblasti korespondovala se zájmy československého státu. Otázka délky vojenské prezenční služby tvořila vysoce senzitivní politické téma po celé následné období. Patrně nejzávažnější rozpor mezi zájmy obrany státu v otázce délky prezenční služby a obecně politickou sférou nastal v roce 1932. Vedení země tehdy do značné míry zpochybnilo délku vojenské prezenční služby jakožto určitou konstantu bezpečnosti republiky a upřednostnilo před ní aktuálně podmíněné hospodářsko-politické zájmy. Nadčasově varovný charakter má následná změna v chápání bezpečnostní situace republiky. Prakticky v řádu měsíců došlo k přehodnocení potřeb obrany státu a k podnětu prodloužit prezenční službu na dvě léta. Okolnosti, které ještě později provázely podnět k tříleté prezenční službě navozují obecnou otázku svobody a volnosti rozhodování státu střední velikosti, který do značné míry závisel na přízni či naopak nepřízni velmocí, jež pokládal za své spojence a přátele.

Karel Straka