Branný zákon z roku 1920. „Aby se vlk nažral a koza zůstala celá“.

Před sto lety, 19. března 1920, přijalo Národní shromáždění Republiky československé klíčový zákon, který armádě mladého státu vtiskl její charakter na příští bezmála tři dekády. Nový branný zákon nečekala hladká legislativní cesta. Málokterá doba byla méně nakloněna takovým politickým rozhodnutím. Armáda však od převratu postrádala jednotnou, jednoznačnou a závaznou koncepci své další existence – svoji „ústavu“. Té se jí tímto zákonem konečně dostalo, byť některé zásadní otázky zůstaly kompromisně vypořádány jen na přechodnou dobu a jejich revize se odsouvala na časy příští.

Turbulentní první rok, který československá armáda prožila na půdě nové republiky, jí připravil řadu zkoušek, při nichž musela obhajovat nejen integritu státního území, ale také svůj vlastní smysl. Společnost vyčerpaná vleklou první světovou válkou měla zprvu pramálo pochopení pro vojsko a jeho potřeby. Snaha vymezit se vůči bývalému rakousko-uherskému vojsku a vlna antimilitarismu živená politickou agitací vystavovala armádní organismus lehkovážným experimentům, které ohrožovaly jeho bojeschopnost. Byla to až válka o Slovensko na jaře a v létě 1919, jež naplno odhalila slabiny čs. vojska a která veřejnosti naplno ukázala, že nový stát potřebuje silnou a spořádanou armádu k uhájení nejen svých zájmů, ale vlastního bytí.

Jak sjednotit armádu?

Největší slabinou československé armády byla její nesourodost. Sešly se v ní útvary domácího vojska, francouzských, italských a ruských legií, domobranecké prapory z Itálie a také plejáda dobrovolnických jednotek, které se mezi sebou lišily organizací, výcvikem, stejnokroji i výzbrojí. Mezi jednotlivými skupinami panovala nežádoucí řevnivost a napětí. Zlepšení nastalo na podzim 1919 s demobilizací a přechodem na mírovou organizaci, kdy se také rozhodlo o postupném rozpuštění všech „nesystémových“ dobrovolnických jednotek i domobraneckých praporů z Itálie.

Počátkem roku 1920 vojenská správa zahájila tzv. unifikaci armády, podle níž se domácí vojsko slučovalo s legionářskými útvary. Nové československé mírové pluky se staly nositeli bojové tradice legionářských pluků, a proto převzaly jejich označení a symboliku. Unifikovaná mírová armáda na základech doplňovacího systému bývalé rakousko-uherské armády budovala svoji novou organizaci a doktrínu pod vedením a v součinnosti s Francouzskou vojenskou misí vedenou generálem Mauricem Pellé, náčelníkem hlavního štábu.

Milice vs. stálé vojsko

Práce na základním zákonu československé branné moci se na Ministerstvu národní obrany rozběhly na počátku září 1919, kdy ministr Václav Klofáč zřídil zvláštní komisi pro přípravu branného zákona. Na jednáních přípravné komise sice zazněly návrhy na zavedení miličního systému a uvažovalo se i o kombinaci se systémem kádrovým, nakonec však přece jen převládly důvody pro uplatnění kádrového (rámcového) systému. V odklonu od idealizované milice sehrál zásadní roli náčelník hl. štábu gen. Pellé. Ve dvacetičlenné komisi složené ze zástupců různých odborů a oddělení MNO se s ním původně vůbec nepočítalo. Pellé se však nemínil vzdát jedné ze stěžejních pravomocí své funkce a razantně si vynutil účast na tvorbě pro stát tak strategického zákona. Svými vyjednávacími schopnostmi a přesvědčivou argumentací ovlivnil zástupce politických stran ve prospěch budování silné stálé armády založené na kádrovém principu.

Zeměpisná poloha, tvar a příhraniční osídlení Československé republiky – to byly parametry, které sehrály v uvažování o koncepci čs. branné moci významnou roli. Kádrový systém zaručoval, že i v míru je vojsko v činné službě připraveno okamžitě zakročit při nenadálé situaci. Přechod z mírového stavu na stav válečný probíhá rychle povoláním záložníků. Bylo zjevné, že kritérium velké pohyblivosti a operační rychlosti, jak vyžadovaly specifické poměry republiky, mohla splnit jenom stálá armáda.

Často skloňovaný miliční systém čekala v československém případě četná úskalí: Milice poskytovala vojákům jen omezený výcvik, nevytvářela v míru žádné vojenské formace, nedisponovala vojáky z povolání a navíc zatěžovala státní kasu více než systém kádrový. Proti jejímu zavedení hovořily také národnostní poměry v Československu, přičemž panovaly oprávněné obavy z posílení separatistických snah v pohraničí. Miliční armáda byla podle expertů z vojenského hlediska zcela nedostačující a perspektivně by představovala vážné politické i sociální riziko.

Pod tlakem veřejného mínění vojenská správa prohlašovala kádrový systém armády za nezbytnou nutnost alespoň na přechodnou dobu, přičemž časový horizont vymezila splněním určitých podmínek. Mělo se čekat, dokud armády okolních států nepozbydou v důsledku restrikčních opatření mírových smluv svoji operační pohotovost a dokud mírové záruky nebude efektivně garantovat Společnost národů. MNO zároveň ujišťovalo, že se nevzdává konečného cíle v budoucnu uskutečnit miliční systém, a tím zmírnit vojenské povinnosti požadované státem na občanech. Změna branné soustavy však bude možná teprve tehdy, až to dovolí zájmy státu a vnitřní i zahraniční, politické i hospodářské poměry.

Zápas o armádní „ústavu“

Předjaří 1920 neslibovalo nejpříhodnější podmínky k věcnému projednání tak důležité otázky jakou byl branný systém. Tehdy v Československu vrcholila volební kampaň před prvními volbami do Národního shromáždění. Dalo se tušit, že se téma milice stane součástí předvolebního boje, v němž nikdo nebude chtít ztratit tvář před svými voliči. Tak se v branném výboru a v poslaneckých klubech komplikovaně rodilo finální znění zákona, dokud se z něj nestal kompromis víceméně přijatelný pro všechny.

Na program pléna Národního shromáždění se branný zákon dostal 19. března 1920. Narozdíl od předchozích jednání plných sporů mělo jeho schválení vysloveně manifestační ráz. Předlohu uvedli svými projevy předseda branného výboru František Udržal a ministr Václav Klofáč. Text zákona zůstal bez připomínek a byl přijat jednohlasně všemi poslanci za doprovodu bouřlivého potlesku. Přítomen byl i gen. Pellé, jemuž Udržal přede všemi vyjádřil vřelé poděkování a označil jej za „duševního tvůrce naší branné moci i předložené vládní předlohy zákona...“. Na samý závěr se před sněmovnou odehrála malá slavnostní přehlídka.

Co zásadního přinesl nový branný zákon? Stanovením všeobecné branné povinnosti pro všechny československé státní občany a určením délky pravidelné vojenské prezenční služby na dva roky (resp. 14 + 10 měsíců pro první léta) položil fakticky základ k vybudování stálé armády založené na kádrovém principu. Přestože požadavku milice patřilo v zákoně čestné místo hned v úvodním paragrafu, zůstal jen úlitbou socialistům a vzdáleným příslibem do budoucna, na nějž už nikdy nedošlo. Jak v biografii věnované gen. Pellému trefně shrnuje Radko Břach:

„Brannému zákonu se s odstupem času dalo mnoho vytknout. Jsou na něm patrné ústupky sociální demokracii a tehdejšímu veřejnému mínění. Na prvý pohled zákon sliboval milici a na přechodné období čtrnáctiměsíční službu. Pellé však ve skutečnosti dosáhl vše, co potřeboval. Čs. armáda byla nadále organizována jako armáda stálá, s profesionálním důstojnickým sborem a mužstvem vykonávajícím prezenční službu v délce zabezpečující obranyschopnost. Pro nejbližší dobu čtyř let vybojoval početní stav armády ve výši 150 000 mužů. ... V březnu 1920 šlo o nastartování správné organizace mírové armády a v tom Pellé uspěl. Překročil tím Rubikon a trvale ovlivnil podobu čs. armády. Víme, že generál neměl politiku rád, ač k ní stále inklinoval. Nemiloval politické manévry, taktizování, politické šachy, kompromisy, zákulisní dohadování. Přesto musel všechny tyto prostředky v Československu použít, chtěl-li uspět. Počínal si velice trpělivě, posouval meze kompromisu, byl vstřícný – jen aby jednání neztroskotalo. Že se mu podařilo branný zákon v přijatelné podobě dotlačit do sněmovny krátce před volbami, bylo obdivuhodné. Snad všechny zúčastněné strany měly choutky vyhodit brannou předlohu do povětří a těžit z toho při volbách.“

Velmi výstižně a lakonicky glosoval přijetí branného zákona ve svých vzpomínkách Josef Svatopluk Machar, jenž se jako generální inspektor čs. branné moci spolu s gen. Pellé osobně účastnil všech jednání: „A tak se tedy najedl ‚militaristický‘ vlk a koza sociálně demokratická zůstala celá.“  

Náročná reorganizace vojenských záležitostí v Československu představovala dlouhodobý proces, a tak o vskutku sjednocené armádě lze hovořit až na podzim roku 1920, kdy k plnění vojenské prezenční služby nastoupili nováčci povolaní na základě nové branné legislativy.

Zbývá jen doplnit, že zákon z roku 1920 po řadě novelizacích vytrval v československém právním řádu až do roku 1949, kdy jej nahradil branný zákon ze dne 23. března 1949 (92/1949 Sb.).

Tomáš Kykal 

Plné znění branného zákona 193/1920 Sb.

Plné znění prováděcího předpisu k brannému zákonu: Nařízení vlády republiky Československé ze dne 28. července 1921, jímž se provádí branný zákon republiky Československé ze dne 19. března 1920, č. 193 Sb. z. a n. (Branné předpisy). čj. 87120 pol. práv. legisl. z 25. 8. 1921. Věstník čs. ministerstva národní obrany : výnosy věcné. 1921, č. 42 (31. 8. 1921), s. 215–404.