Břetislav Chrastina

Velitel čs. vojenské zpravodajské služby ve Velké Británii plukovník František Moravec tomuto muži napsal do návrhu na povýšení: „Ustálená a vyrovnaná povaha, Samostatný a pracovitý. Charakterní. Velmi dobrých vojenských vlastností a znalostí. U II. odboru je od 12. 7. 1943 ve zvláštním přidělení ZÚ. Po celou dobu u vědomí odpovědnosti svěřeného mu úkolu choval se bezvadně.“

Každý člověk má však vždy nějaké slabosti či běsy, které jej mohou snadno stáhnout pod vodu. Ve zmíněném Moravcově návrhu je totiž drobná poznámka velitelství čs. brigády, u které povyšovaný důstojník sloužil předtím: „Náchylný k pití. Ve stavu podnapilém se pouští do nevhodných debat a kritik. Dobrý voják.“

Tento muž se jmenoval Břetislav Chrastina a narodil se 25. května 1901 v Hodoníně, ale převážnou část dětství a roky dospívání prožil ve Valašském Meziříčí, kde jeho otec (mimo jiných podniků od cihelny po velkostatek) vlastnil knihtiskárnu. Zde také chodil na gymnázium, které v roce 1920 ukončil maturitou.

I v Břetislavově případě měla velký vliv na urychlení jeho zrání světová válka, když například musel v pouhých šestnácti letech po dobu devíti měsíců vést otcův statek v Horních Soběšovicích u Frýdku. V roce 1919 se potom pro změnu dobrovolně přihlásil do jednotek, které odešly bojovat proti Maďarské republice rad na jižní Slovensko, kde měl být údajně zraněn. Po maturitě se k velkému zklamání svého otce přihlásil na Vojenskou akademii v Hranicích, kterou úspěšně ukončil 13. srpna 1922 jako poručík pěchoty.

V roce 1924 se však přihlásil k letectvu. Na chebském letišti absolvoval pozorovatelský kurz a poté nastoupil službu u Leteckého pluku 1 „T. G. Masaryka“ v Praze-Kbelích.

V roce 1927 ukončil v Leteckém učilišti v Prostějově pilotní výcvik a již 8. prosince téhož roku se stal podílníkem světového leteckého rekordu! V kategorii dvousedadlových letounů o prázdné váze do 400 kg na uzavřeném okruhu dělal v letounu Avia BH-9 kopilota štábnímu kapitánovi Václavovi Vlčkovi a za 10 hodin uletěli 1305 km.

Chrastina však jako vojenský pilot létal jen něco málo přes dva roky a k 1. lednu 1930 odešel v hodnosti nadporučíka na žádost svého otce do civilu, aby se zúčastnil správy rozsáhlého rodinného majetku. V roce 1931 začal zároveň studovat na právnické fakultě Univerzity Karlovy, kterou úspěšně ukončil roku 1937. Tak bychom mohli pokračovat v Chrastinově životopisu až po jeho odchod do zahraničí po nacistické okupaci, kdy se jako velitel 5. roty československého Pěšího pluku 1 se účastnil v červnu 1940 ústupových bojů na rozvrácené francouzské frontě, za které právem obdržel francouzský Croix de Guerre a Čs. válečný kříž 1939 s citací, až po jeho speciální bojový a parašutistický výcvik ve Velké Británii v roce 1942.

Podobných vlastenců jako on, však bylo mnohem více, ale Břetislav Chrastina byl poněkud nečítankový hrdina, který se mládeži v hodinách dějepisu zpravidla nenabízí. Na jedné straně vlastenec, sokol, důstojník, vynikající lyžař, letec i parašutista, právník, dnešními slovy i dobrý manažer, ale na straně druhé bouřlivák, který se rád napil, neměl daleko k ráně i drsné mluvě a občas se projevoval jako antisemita. Rejstřík jeho kázeňských prostředků byl velice pestrý, ale nutno říci, že například i jeho měly své mantinely, vzpomínal před několika lety ve Slovenské televizi židovský účastník Slovenského národního povstání Alexander Bachnár, který se zapojil do bojů s dalšími mladými Židy po osvobození pracovního tábora Nováky: „Byli jsme nasazeni asi dva týdny v obranném úseku u Baťovan. Velitel naší čety Elo Gross, zalitý krví, hlásil výsledek jednoho německého útoku: ,Ubránili jsme...‘ A potom odpadl. Tehdy velitel úseku český major Chrastina řekl: Já jsem antisemita, pardon, já jsem byl antisemita.“

Na Slovensko se však Chrastina dostal za okolností, které jej do jisté míry vyřadili z galerie nejváženějších parašutistů z Velké Británie, kteří byli vysazeni v okupované vlasti. Chrastina velel paraskupině SPELTER, vysazené v noci ze  4. na 5. května 1944 letci 148. perutě zvláštního určení RAF u Kramolína na Třebíčsku.

Při nočním přesunu a brodění přes řeku Jihlava uplavaly Chrastinovi boty a oddělil se od své skupiny, s rozbitýma noha se dobelhal k Nové Říši na místo domluveného setkání se skupinou, ale tu už zde nenašel. Po válce jeden z členů skupiny využil této situace a trvale Chrastinu úspěšně dehonestoval se snahou z něj udělat dokonce dezertéra.

Chrastina nakonec, poté co selhaly všechny záchytné adresy z Londýna i další pokusy o navázání spojení s odbojem, prošel v noci z 24. na 25. května 1944 přes německé hlídky slovenské hranice, kde se napojil na slovenský odboj. Za povstání se stal velitelem roty partyzánského oddílu PAVEL kpt. Josefa Trojana, který byl sestaven zejména z pracovníků Baťova koncernu v Baťovanech (dnes Partyzánské). Po různých peripetiích se Chrastinův oddíl dostal po potlačení povstání na Oravu a koncem listopadu začal operovat v okolí Liptovského Mikuláše. Jeho partyzánská anabáze skončila 27. ledna 1945, kdy ve Štrbském Plese zaútočil na německou jednotku, která měla zničit hotelová zařízení a po osvobození obce se spojil s jednotkami 1. čs. armádního sboru v SSSR.

Již 1. února 1945 pověřil velitel sboru generál Ludvík Svoboda nyní již majora Chrastinu náborem slovenských vojáků z oblasti Vysokých Tater se znalostí lyžařského umění pro předpokládané 2 lyžařské prapory samopalníků v celkové síle asi 400 mužů.

Vášnivý lyžař Chrastina se s chutí pustil do práce, ale od počátku narážel na mnoho problémů: Většina mladých mužů–lyžařů byla ještě v partyzánských oddílech či odvedena k jiným jednotkám, těžko se sháněl lyžařský materiál a sbor mu nepřidělil slibované důstojníky a místo toho naopak šibeniční termín bojové pohotovosti 14. února!

Nakonec se podařilo shromáždit pouhých 142 mužů, ze kterých byl zformován „prapor“ o dvou rotách. Jednotka měla kromě Chrastiny jen dva důstojníky – lékaře npor. MUDr. Jiřího Landu a velitele 1. roty poručíka Michala Kováče, který byl hned v prvním boji 3. března 1945 u Smrečian těžce zraněn.

Od té doby musel Chrastina obstarávat jako jediný důstojník vše sám a přitom na jeho jednotku byly kladeny nároky jako na plnohodnotný prapor! Nemoci kvůli nedostatečnému oblečení a řada bojových zranění poznamenaly záhy stav praporu do té míry, že 27. března byl „prapor“ v síle pouhých 70 mužů v úseku Demänovské doliny poslán do neúspěšného útoku na kótu 1119, kterou bránilo 150 dobře opevněných Němců!

Není se co divit, že téhož dne večer se v Chrastinově hlášení objevují vedle informace, že má nyní jen 57 mužů schopných boje i věty: „Mužstvo nutně potřebuje výměnu! Sám jsem úplně vysílen a píšu toto hlášení skoro spící!“

O tom v jakých podmínkách jeho „prapor“, který musel pro oblevu odevzdat 29. března lyže, bojovat i v dalších dnech svědčí například hlášení z 1. dubna 1945: „Ku dnešnímu dni má prapor 1 + 67 aktivních bodáků. V tom však jest zahrnut rt. Baláž, který jest přeložen k dělostřelectvu a 10 poddůstojníků a mužů, které mám dodat „Zvláštnímu oddílu“ a kteří ještě k tomu mají být jedni z nejlepších. Jelikož prapor nyní drží úsek 4 km široký, v těsném dotyku s nepřítelem, nemohu postrádat ani jednoho muže a tyto lidi odešlu, až bude úkol splněn.

Malý počet osazení tak velkého úseku působí depresivně na morálku mužstva. Nutno k tomu připočíst, že nebylo cvičeno na stálou obranu a také není pro ni materiálně vybaveno. Většina mužstva nemá pláště a je velké množství nachlazených. Tím spíše nemohu stav zmenšovat…“

Těmito názory si však mnoho přátel u nadřízených velitelů až po nového velitele sboru generála Karla Klapálka ovšem neudělal. Naopak se stal ideálním obětním beránkem tam, kde selhávali přijímáním stylu sovětského velení jeho nařízení. Později o tom napsal: „Prapor měl pěkné úspěchy /na 100 zajatců/, několik desítek mrtvých Němců, několik zdařilých průzkumů, obran i protiútoků, ale tyto nebyly uznány, naopak z neúspěchů byly dělány aféry…“

Za těchto podmínek se nelze divit, že se Chrastina nestal oblíbencem nového velitele sboru generála Klapálka. Po válce byl postaven před vojenský soud, byl však osvobozen, ale v červenci 1945 odešel do civilu a na severní Moravě v Jindřichově se stal správcem pivovaru…

Po únoru 1948 jej však začal stíhat jeden problém za druhým. Již 24. května 1948 se ocitl ve vyšetřovací vazbě a 16. září stanul před Vrchním vojenským soudem v Brně, který jej obvinil ze dvou deliktů – opuštění skupiny SPELTER krátce po seskoku a opět – z dvojí údajné zbabělosti při velení lyžařskému praporu na Slovensku.

Zatímco z obvinění z bojů na Slovensku byl v plném rozsahu i tentokrát osvobozen, za „opuštění“ skupiny SPELTER byl odsouzen k 6 měsícům vězení! Po návratu z vězení Chrastina na čas skončil jako traktorista ve státní traktorové stanici, ale již 24. listopadu 1949 byl však opět zatčen a zcela protiprávně a bez rozsudku odeslán do neblaze proslulého tábora nucených prací Mírov. Již předtím byl degradován na vojína. Z tábora byl propuštěn 19. července 1951 a dál se protloukal sám jako dělník. Jeho situace se zlepšila až v 60. letech, kdy mohl pracovat jako podnikový právník, v roce 1965 mu byla dokonce vrácena hodnost a dostal jednorázovou pomoc ve výši 6000 Kčs.

V té době však již byl velmi vážně nemocen a byl dokonce umístěn na plicním středisku v Budišově. Později skončil v domově důchodců. Jeho životní pouť skončila 11. června 1971 ve Vítkově ve Slezsku u jeho sestry. Pohřeb bývalého válečného veterána v době nejzatuchlejší husákovské normalizace proběhl bez vojenských poct, které by si však tento rozporuplný bouřlivák rozhodně zasloužil…

 Jindřich Marek