„Bylo mně slíbeno...“ Příběh Josefa Robotky, člena Rady tří.

V minulých dnech jsme informovali o výstavě věnované jednomu z čelných představitelů druhého odboje, generálovi Vojtěchu Borisi Lužovi. Jedním z Lužových spolubojovníků, resp. nástupců po jeho smrti, byl generálmajor in memoriam Josef Robotka. Komunisté ho ve vykonstruovaném procesu popravili v listopadu 1952.

Josef Robotka pocházel z rodiny hostinského z Tasova u Valašského Meziříčí. Narodil se 25. února 1906, po obecné škole navštěvoval v letech 1920 až 1925 českou reálku ve Velkém Meziříčí, již ukončil 24. června 1925 maturitou.

Dne 5. září téhož roku se dostavil k dobrovolnému odvodu a následující dva roky studoval Vojenskou akademii v Hranicích, z níž jej vyřadili 7. srpna 1927 v hodnosti poručíka. Nastoupil službu u hraničářského praporu 3. V září absolvoval aplikační školu v Milovicích, od 8. srpna 1928 zastával místo velitele čety 9. polní roty v Petržalce, od října potom stejnou pozici u 10. polní roty ve stejné posádce.

V Petržalce a blízké Bratislavě sloužil Robotka až do roku 1935, změnil ovšem několikrát působiště. Velitelem čety byl od září 1930 u 12. polní roty pěšího pluku 39 „Výzvědného“, 16. února nastoupil školení v kurzu pěchotních, jezdeckých a dělostřeleckých pozorovatelů z letadel v Prostějově. 1. června 1931 nastoupil jako pozorovatel k leteckému pluku 2 v Bratislavě, ale již po necelém měsíci, 26. června, byl na vlastní žádost z řad létajícího personálu vyřazen a převelen na původní místo velitele čety 12. polní roty.

Dne 1. dubna 1932 jej povýšili na nadporučíka pěchoty, 1. října 1935 přešel na funkci velitele kanónové čety u 13. roty pěšího pluku 35. Dne 4. listopadu nastoupil studium prvního ročníku Vysoké školy válečné v Praze, jíž ukončil roku 1938. Na kapitána jej povýšili 1. dubna 1937, po VŠV nastoupil funkci přednosty výcvikové skupiny 4. oddělení štábu VI. sboru v Košicích a poté Spišské Nové Vsi.

Po vzniku Slovenské republiky se vrátil do protektorátu, ještě 1. května povýšil na štábního kapitána, v rámci likvidace byl propuštěn z armády a začal pracovat jako administrativní komisař u okresního úřadu v Tišnově, od 11. března 1941 zastával obdobné místo u okresního úřadu ve Velkém Meziříčí, v roce 1942 nastoupil jako úředník v městské pojišťovně v Brně, zakrátko ale odešel do Náměště nad Oslavou do dělnické profese.

Od začátku okupace se aktivně zapojil do protinacistického odboje, byl členem organizací Obrana národa a Rada tří. Po tragické smrti generála Luži se stal čelním představitelem Rady tří a jejím vojenským zmocněncem na Moravě, v roce 1944 vedl partyzánský oddíl a plánoval široce rozvětvené povstání proti nepříteli. Dlouho se skrýval v ilegalitě. Rozsáhle spolupracoval s paravýsadky z Velké Británie a patřil k nejvýznamnějším organizátorům odboje na Moravě.

Po válce byla jeho činnost proti nepříteli hodnocena velmi vysoko, podílel se na ukrývání odbojářů, dodával zprávy do zahraničí, obstarával zbraně a aktivně působil proti agenturní síti gestapa.

Po osvobození se neprodleně vrátil do vojenské služby, 19. května byl evidován u Vojenské oblasti 3 v Brně, kde nejdříve pracoval v kanceláři pro problematiku partyzánů, od 1. dubna 1946 u 2. oddělení štábu, od října přešel k velení týlu. Zpětně jej od 1. května 1940 povýšili na majora generálního štábu, od 28. října 1944 na podplukovníka generálního štábu. 19. března 1947 odjel na školení na Vyšší akademii generálního štábu Vorošilova v Moskvě, odkud se však musel vrátit 8. ledna 1948. Dne 31. ledna 1948 jej převeleli k Vojenské oblasti 2 v Táboře, již 29. února byla ale přeložen k pěšímu pluku 24 ve Znojmě. Od 1. března zde velel 1. praporu, od 5. dubna se ale léčil ve vojenské nemocnici a 11. srpna 1948 nastoupil tříměsíční zdravotní dovolenou, 1. října jej ponechali na dovolené do rozhodnutí a od 1. prosince na dovolené s čekaným.

Robotkova vojenská kariéra definitivně skončila 30. června 1949, kdy jej odeslali do výslužby. Do doby před zatčením pracoval v uměleckém průmyslu, u brněnské firmy ing. Hájka.

Důvodem Robotkova propuštění z armády byly nesporně jeho politické názory a negativní vztah k sovětskému zřízení, jež poznal během studia na akademii v Moskvě. Podle pozdějšího hodnocení psal domů dopisy, v nichž otevřeně prohlašoval, že úroveň Frunzeho akademie se vyrovná nejvýše československé poddůstojnické škole, a že kdybychom měli žít podle sovětského vzoru, „byli bychom 100 let za opicemi“.

Robotka tehdy musel studium v SSSR předčasně ukončit, důvodem měla být 7. ledna 1949 osobní prohlídka při mezipřistání ve Lvově, při návratu z vánoční dovolené doma. Byly totiž u něj prý nalezeny dopisy a balíčky pro sovětské politické vězně.

Robotkovi byl zakázán vstup na sovětské území a musel se vrátit nejbližším letadlem domů. Společně s ním byl stejným způsobem vyhoštěn podplukovník František Skokan, zanedlouho oběť dalšího z inscenovaných politických procesů. V dalších materiálech jsou zmiňovány Robotkovy kritiky sovětského školství, kultury ubytování i nechuť přizpůsobit se návykům Rudé armády.

Robotkovo roztrpčení z nastupujícího režimu mělo ostatně kořeny v období krátce po válce, kdy probíhal soud se známým agentem gestapa Ryšánkem. Některá periodika, zejména časopis Rovnost, totiž při této příležitosti začala napadat úlohu a význam odbojové organizace Rada tří, což se Robotky jako jejího čelního představitele osobně velmi dotýkalo.

S Radou tří bylo spojeno i Robotkovo zatčení 25. července 1949, neboť společně s ním uvěznili také dalšího člena této bývalé pravicové odbojové skupiny majora Zdeňka Žárského. Oba muži se měli dopustit špionáže, která spočívala v obvinění, že potají udržovali písemný styk s bývalým podplukovníkem gšt. Aloisem Šedou, který po Únoru uprchl a v západním Německu pomáhal organizovat agenturní síť, která do ČSR vysílal kurýry.

Robotka se s Aloisem Šedou znal z dob předválečných studií, poznal i jeho bratry, Ferdinanda, rovněž důstojníka a Josefa. Právě s ním se zcela náhodou sešel v červenci 1948 při léčení v lázních Trenčianské Teplice. Za ním sem přijel i jeho synovec Rudolf Boleslav, kurýr sítě Aloise Šedy, který se prostřednictvím strýce s Robotkou seznámil. Jaké povahy byly kontakty těchto mužů, nelze objektivně posoudit, neboť jediné materiály pocházejí z dílny Státní bezpečnosti, ať již protokoly z výslechů nebo hlášení jejích tajných spolupracovníků.

Vlivem použitých výslechových metod začal Josef Robotka přiznávat rozsáhlou špionážní činnost, sbíral prý zprávy a předával je západní rozvědce v dopisech psaných tajným písmem a setkával se s kurýry, vysílanými do Československa Šedou. Do případu StB zahrnula celou řadu dalších občanů a vytvořila z nich údajnou protistátní organizaci.

Ve dnech 26. a 27. května 1950 se odehrálo jednání Státního soudu v Brně, před nímž stanulo dvanáct obviněných, Josef Robotka byl jako hlavní osoba údajné skupiny odsouzen k trestu smrti, dva další důstojníci, František Procházka a František Zajíček byli potrestáni doživotním vězením. Ostatní obvinění vyslechli rovněž dlouholeté tresty odnětí svobody.

Robotka se odvolal k Nejvyššímu soudu, argumentoval, že se činnosti nedopustil ze zištných důvodů, namítal, že velezrady se nedopustil vůbec, soud však jeho odvolání zamítl. Poté, co mu Klement Gottwald neudělil milost, čekala jej cesta na popraviště.

Ráno 12. listopadu 1952 Josefa Robotku předali na nádvoří věznice Praha-Pankrác v 5.40 katu. Při zahájení exekuce Robotka řekl jen : „Bylo mně slíbeno…“, větu však již nemohl dokončit.

Rodina Josefa Robotky byla jednou z mála, jíž bylo povoleno poslední rozloučení s popraveným, 25. listopadu 1952 se odehrálo v krematoriu Praha-Strašnice, ovšem urnu s popelem již rodině nevydali.

V roce 1967 jeho spoluobvinění požádali o rehabilitaci, při hlavním líčení před Krajským soudem v Brně se ukázalo, že přiznání byla z obviněných vynucena mučením a celý případ konstruovaly tajné služby.

Až po pádu komunistického režimu mohl být Josef Robotka, jako jedna z obětí bezpráví padesátých let, Vyšším vojenským soudem v Táboře plně rehabilitován. Rozkazem ministra obrany ČSFR č. 015/1991 byl povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu in memoriam, rozkazem prezidenta republiky 016/1991 potom na generálmajora in memoriam. 28. října 1997 propůjčil prezident republiky Josefu Robotkovi Československý vojenský řád bílého lva Za vítězství III. třídy in memoriam.

Vyznamenání:

Československý válečný kříž 1939

Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem

Československá vojenská medaili Za zásluhy I. stupně

Odznak československého partyzána

Za pobědu nad Germanijej

Československý vojenský řád bílého lva Za vítězství III. třídy in memoriam

Ivo Pejčoch