Češi v první indočínské válce

Francouzská Cizinecká legie je nedílně spjata s dějinami našeho prvního i druhého odboje. Poměrně neznámou a teprve v posledních letech částečně zdokumentovanou skutečností je, že v jejích řadách skončily po únoru 1948 stovky českých a slovenských uprchlíků. Většina z nich byla po absolvování základního výcviku v severní Africe odeslána do Indočíny.

Válka v Indočíně se v té době táhla již několik let a zpočátku nebyla ničím víc než špinavým koloniálním konfliktem, v němž Francie nelítostně válcovala vietnamské národně-osvobozenecké hnutí. Roku 1940 byla tato francouzská država po krátkých bojích obsazena Japonskem. To uzavřelo s vichystickou Francií dohodu, podle které v zemi formálně zůstala zachována koloniální správa. Japonci zde však rozmístili své vojenské základny a území de facto ovládali. Počátkem března 1945 pak zaútočili proti francouzským silám a po několikadenních bojích je porazili. Japonská nadvláda zde skončila až na přelomu srpna a září 1945.

Indočínu obsadili přechodně Britové. Již čtyři dny po japonské kapitulaci však vyhlásil vůdce Viet-minhu Ho Či Min vietnamskou nezávislost. Viet-minh vznikl v roce 1941 v čínském městě Tchien-šuej jako ozbrojená složka Komunistické strany Indočíny. Paradoxně byl v té době podporován a cvičen převážně Američany, kteří Ho Či Mina považovali spíše než za komunistu za vietnamského nacionalistu. Praktický výcvik prováděl americký Úřad strategických služeb, tedy armádní tajná služba, která ve stejné době např. školila v jižní Itálii československé parašutisty.

Britové se nakonec rozhodli vrátit správu v zemi Francouzům. Souběžně s tím probíhala politická jednání, která nakonec 6. března 1946 vyústila v uznání Vietnamské demokratické republiky na severu země, uznávající francouzský vliv v oblasti. Již krátce po té však začalo znovu narůstat napětí. Po tzv. Haiphonském incidentu na podzim 1946 přerostly incidenty v otevřený konflikt. Zpočátku byla patrná převaha Francouzů. Viet-minh však vedl úpornou partyzánskou válku, kterou přes řadu úspěchů, kterých v boji proti němu dosáhla, nemohla Francie nikdy vyhrát.

Jednou z charakteristik indočínského konfliktu bylo to, že jeho hlavní tíhu nesly na francouzské straně koloniální jednotky (složené především z afrických vojáků) a útvary Cizinecké legie. V ní převládali po roce 1945 především Němci a dále uprchlíci ze střední a východní Evropy.

Po komunistickém převratu v únoru 1948 do exilu zamířily tisíce Čechů a Slováků. Již krátce po té se mnoho z nich ocitlo v řadách Cizinecké legie. Jejich důvody byly různé. Někteří šli za dobrodružstvím, jiní odcházeli ve vědomé reminiscenci na léta 1914 a 1939 s vírou, že přijde válka mezi Východem a Západem, v níž budou tvořit základ nové zahraniční armády. Pro mnohé byly určující otřesné poměry, které našli v uprchlických táborech západní Evropy. Toto bezútěšné prostředí se stalo živnou půdou pro verbíře legie, kteří jako jediní nabízeli uprchlíkům na první pohled přijatelné východisko.

Po několikatýdenním výcviku v Alžíru, resp. v tehdejší francouzské severní Africe většina z nich odjížděla do Indočíny. Za zmínku stojí, že řada Čechů sloužila u elitních výsadkových jednotek legie, které se právě v té době formovaly. Bojišti Indočíny prošlo na 1 600 československých občanů v legionářských uniformách. Tři sta z nich zde padlo a zemřelo, což představuje asi tři procenta z celkových ztrát legie. Zvlášť dramatické byly osudy několika desítek zajatců. Viet-minh soustřeďoval občany z východoevropských států, kteří pak byli nuceně repatriováni přes Čínu a SSSR do své vlasti. V roce 1953 proběhl u Krajského soudu v Praze proces proti 13 z nich (na některé ostatní se vztahovala amnestie nebo obdrželi prezidentskou milost). V něm byli odsouzeni k nepodmíněným trestům v rozmezí 13 měsíců až dvou let.

Válka v Indočíně v té době měnila svůj charakter. Od roku 1950, kdy Viet-minh byl podporován komunistickou Čínou, se z koloniálního konfliktu měnila v jedno z „horkých“ bojišť Studené války. Definitivně skončila po té, co 7. května 1954 kapitulovaly francouzské síly v pevnosti Dien Bien Phu (i tu hájila řada Čechů). Krátce na to byly uzavřeny ženevské dohody, které rozdělily Vietnam na severní a jižní část. Francouze v Jižním Vietnamu vystřídali Američané…

 Jiří Plachý