Československý a evropský podzim 1938. Druhá část studie historika VHÚ.

Přinášíme vám druhou část studie historika VHÚ Karla Straky, která se věnuje období politické krize v září roku 1938 a hledá odpověď na základní otázku, týkající se možného válečného střetu Československa s Německem: V čem přesně spočíval cíl branného odporu v očekávaném konfliktu? První část studie naleznete ZDE.

Co nahradilo starý válečný plán ‒ improvizace či cílevědomý záměr?

K odpovědi na základní otázku, o co by se na podzim 1938 vlastně bojovalo, lze dospět následující metodou. Jde o srovnání cílů a zásad československého válečného plánu z období před zánikem koaličního pojetí obrany republiky s cíli po tomto přelomu. Vyznačuje ho datum 21. září 1938, den akceptování britsko-francouzského plánu, a události, které mu bezprostředně předcházely. Je třeba se ptát a roztřídit, co z dřívějšího pojetí skončilo, co z něho zbylo a co se objevilo jako nové.

Celkové šance potenciálního nového československého válečného plánu byly z hlediska politického a vojenského cíle zásadně omezeny ve své podstatě nekompromisním sdělením britského premiéra Chamberlaina prezidentu Benešovi a československé vládě z 27. září 1938. Návrh časového rozvrhu (time-table) britsko-francouzského plánu doprovodil těmito slovy: „Československá vláda si musí jasně uvědomit, že jedinou alternativou tohoto plánu, kdyby mohla být přijata, byla by okupace a rozpad země násilím. Ačkoli by to mohlo způsobit všeobecný konflikt, který by přinesl s sebou nevypočitatelné ztráty na životech, neexistuje tu možnost, že by na konci tohoto konfliktu, ať skončí jakkoli, Československo mohlo znovu obnovit své dnešní hranice”.

Z citovaného vyjádření nelze než vyvodit, že dříve zamýšlené zachování akceschopných československých branných sil ústupem na východ ke spojencům pozbývalo po 21. září smyslu. Jak patrno, na straně určujících mocností nebyla vůle bojovat proti Německu a obnovit republiku v původním stavu. Dřívější československý strategický záměr přenést boj po ztrátě vlastního teritoria do spojeneckého zahraničí se nemohl naplnit jednoduše z toho důvodu, že by jej nebylo kam přenést. Další zápas nemohl za dané mezinárodní situace nikde pokračovat. Ústup bojem, i kdyby proběhl spořádaně, by byl pouze faktickým ústupem bez cíle a jen oddálením prakticky nevyhnutelné porážky a kapitulace. V tom spočívá základní odlišnost od období před 21. zářím.

Byl si toho vědom v první řadě prezident Beneš, vrchní velitel veškeré branné moci. Naděje na obrat ve Francii a také Británii v něm nevyhasla naráz ani po 21. září, ale také na něho čím dál tím silněji doléhala neúprosná bezvýchodnost obrany. Ve svých pamětech Mnichovské dny se o vyhlídkách ozbrojeného odporu zmiňuje v souvislosti s instrukcemi, které sdělil 26. září div.gen. Silvestru Bláhovi, náčelníkovi Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Cituje je takto: „Já zůstanu se svou vojenskou družinou stále u vojska. Ale ať to víte i vy, i hlavní velitel a předseda vlády: Budu ustupovat s vojskem jen po jistou dobu. Až se budeme muset zastavit, území už dál neopouštět a bít se s nepřítelem až do smrti, tož já jako president republiky nesmím být zajat. Zůstanu s těmi, kteří se budou bít doopravdy až do poslední chvíle, a pak padnu s nimi. Bude to patrně nutností i vojenskou, i politickou a bude třeba se na to připravit”.

Kontinuitu s obdobím před 21. zářím zachoval maximálně možný rozsah sil, které mohlo Československo zmobilizovat, materiálně zabezpečit a nasadit do boje. Zatím nebyly pozměněny ani výsledky dlouhodobé operační přípravy území republiky, kam patří zejména stálé fortifikace a celková infrastruktura obrany státu.

Jestliže se původní československý válečný plán stal ve svých cílech minulostí, jak byl za situace po akceptování britsko-francouzského plánu použitelný nástupový plán? O tom se rozhodlo po zdánlivě zásadním zvratu československé krize z 22.‒23. září. Dočasná slepá ulička appeasementu, jež vznikla při negociacích Chamberlain ‒ Hitler v Bad Godesbergu, nastolila v Československu nezbytnost vyhlásit mobilizaci. Došlo k tomu večer 23. září 1938.

V následném rozhodovacím procesu lze prokázat harmonizaci politických cílů s vojenskými záměry. Vymezuje jej období ode dne přijetí britsko-francouzského plánu do předvečera akceptování výsledků mnichovské konference. Z hlediska metody je nutné k této problematice přistupovat tak, že vojenské záměry nevznikaly, obrazně řečeno, ve zkumavce, tedy odděleně od politického vývoje. Vojenské velení bylo na politických tendencích jednoznačně a těsně závislé, třebaže to dochované československé prameny politického charakteru a hlavně vojenské provenience nedávají mnohdy explicitně najevo.

Nutno si také uvědomit, že tato problematika se týká nanejvýš senzitivních záležitostí nejvyššího státního zájmu tehdejší doby. Za všemi zásadními kroky je tedy vždy nutné vidět faktor odpovědnosti politické a odpovědnosti odborné ve vojenských věcech. Prameny proto motivace a více či méně skrývané skutečné záměry svých původců nezřídka jen naznačují. Z toho důvodu je třeba právě zde vše podrobovat kromě standardní všestranné kritiky ještě nanejvýš důsledně pečlivé věcné a chronologické komparaci.

Vše zásadní a podstatné z doby od 21. do 29. září 1938 je nutné posuzovat se základním vědomím platnosti souhlasu československé vlády s britsko-francouzským plánem, tedy politického závazku realizovat jej v praxi. Nutno mít na paměti, že na této skutečnosti nezměnily nic události z Bad Godesbergu z 22. září, kdy říšský kancléř Hitler označil plán a československý souhlas s ním za již nedostatečný, přičemž územní požadavky ještě zásadně rozšířil a připojil k nim nároky maďarské a polské. Podstatu věci také nijak nemodifikovala demise vlády Milana Hodži, jmenování nového kabinetu arm.gen. Jana Syrového, ba ani mobilizace československé branné moci, vyhlášená 23. září poté, co západní vlády fakticky přiznaly nezdar jejich dosavadní politiky vůči Třetí říši. O platnosti uvedeného závazku z 21. září ale vůbec nejpodstatněji vypovídá skutečnost, že nová vláda jej přejala v plném rozsahu. Explicitně a konkrétně to dokládá telegram Kamila Krofty, ministra zahraničních věcí, z 25. září. Obsahoval pokyny prezidenta Edvarda Beneše pro pařížského vyslance Štefana Osuského, doprovázející sdělení v předmětné věci pro francouzskou vládu.

Jestliže československá vláda akceptovala 21. září 1938 britsko-francouzské propozice, hluboce tím ustoupila před ultimatem dosavadních spojenců i přátel a ve stavu bez naděje na pomoc před hrozbou agrese Třetí říše. Neznamená to však, že by rezignovala na obranu a přikázala sklonit zbraně. Již na jednání prezidenta s politickými ministry, zástupci vojenského velení a na bezprostředně navazující mimořádné schůzi kabinetu, jenž propozice přijal, byla jednohlasně schválena jasná zásada pro zatím v řadě směrů nejasnou realizaci propozic. Obranné linie, vyznačené dosud vybudovanými lehkými a těžkými opevněními, směly být překročeny cizí mocí jen za předpokladu stanovení nových státních hranic, a to na základě rozhodnutí mezinárodní komise, nikoliv však pouze německo-československé. Teprve poté a po udělení britsko-francouzských garancí těchto nových hranic byla vláda ochotna vydat rozkaz branné moci k ústupu za nové demarkační čáry a k vyklizení zmiňovaných fortifikací.

Uvedený princip byl zanedlouho ještě vyztužen tím, že jej nová vláda přizpůsobila prohloubení krize po kolizi velmocenských jednání v Bad Godesbergu a po vyhlášení československé mobilizace. Došlo k tomu v reakci na návrh časového rozvrhu realizace britsko-francouzského plánu. Standardně je v historiografii označován jako time-table. Připravila jej britská vláda. V Praze byl předán večer 27. září 1938. Motivace vzniku tohoto harmonogramu spočívala v britské snaze vyjít určitým způsobem vstříc vystupňovaným územním a hlavně časovým požadavkům říšského kancléře Hitlera z Bad Godesbergu. Obsahovalo je takzvané godesberské memorandum z 23. září. Původní britsko-francouzské propozice totiž neuváděly žádné konkrétní časové termíny. Nacistický vůdce ale vznesl zmíněným memorandem nárok na odtržení požadovaných území od Československa již 1. října.

Britský návrh časového plánu vnesl do propozic z časového hlediska následující nové prvky. Nejprve šlo o německý vojenský zábor oblasti Chebu (v britském originálu použit název Egerland) a Aše (v britském originálu použit název Asch) bez dotyku s liniemi československých lehkých opevnění. Od 3. října měla pracovat mezinárodní britsko-německo-československá komise, jejíž úkol by spočíval ve stanovení nových státních hranic. Pokud by to organizačně-technické možnosti stažení československých sil dovolovaly, měla být další komisí ohraničená území obsazena Wehrmachtem do 10. října. Celý proces delimitace státních hranic a vojenských záborů odtrženého území měl skončit k 31. říjnu. Teprve poté měla přijít na řadu jednání o demobilizaci československé branné moci, revizi smluv Československa se spojenci a garancích hranic. O těchto posledně předvídaných opatřeních by se jednalo za účasti Německa, Velké Británie, Francie a Československa.

Československá vláda posuzovala britský time-table na tříhodinové mimořádné schůzi, která se konala v podvečer 28. září. Zásadně odmítla vydat Cheb, Aš i jakákoli další území do 10. října. Zachovala rovněž princip neevakuovat žádná území, neopouštět žádná opevnění a nedemobilizovat brannou moc, dokud nebudou přesně vymezeny nové státní hranice a hlavně stanoven a zajištěn nový systém jejich mezinárodních garancí. S navrhovaným konečným termínovým dnem, tedy 31. říjnem, se ztotožnila jen za předpokladu, že by do té doby byla ukončena delimitace hranic a poskytnuty požadované záruky. Jako nejzazší termín pak sama navrhla datum 15. prosince s tím, že by předmětné procesy mohly být završeny i mezi 31. říjnem a 15. prosincem 1938.

Nutno zvlášť upozornit na skutečnost, že jednáními československých vládních a politických činitelů od 21. září k posledně zmíněné mimořádné schůzi se vine jako červená nit základní a jednomyslně zastávaný princip, že nelze činit žádný územní ústupek, který by se bez požadovaných záruk dotkl stávajících vojenských obranných pásem, které vykreslovaly linie opevnění. Jistá výjimka se připouštěla pouze s ohledem na část postavení v západních, severozápadních a částečně severních Čechách. Jich se v nepřímém smyslu týkal výrok premiéra Milana Hodži. Na mimořádné schůzi vlády 21. září naznačil možnost, že by se mohla nacházet na odstoupených územích, tedy na německé straně nových státních hranic. Právě k tomu uvedl: „Jest však možno, že bude chtít Německo eventuálně snad později překročiti i tuto novou hranici. Pro ten případ je nutno již nyní zaujmouti jasné stanovisko v tom smyslu, že třetí obranná linie, která jest celkem blízká národnostním hranicím bude za všech okolností držena”. Onou třetí linií měl premiér na mysli především opevněné postavení podél toku řeky Ohře s jeho širším jihozápadním a severovýchodním křídlem. Jako první pásmo chápal sled Stráže obrany státu na státních hranicích. Druhým pásmem rozuměl opevněné postavení v Podkrušnohoří. Také tento posledně zmíněný princip náležel k souboru zásad československé vlády ve vztahu k proponovaným územním změnám.

Vojenská koncepce obrany výrazem politiky vlády

Zde je nutné klást si otázku, jakým způsobem se popsaná vládní politika z období mezi 21. a 29. zářím 1938 promítla do vojenského řešení obrany republiky? Předně je třeba zdůraznit, že armádní opatření s postupem vlády harmonizovala. Prakticky nejdůležitějším dokladem je zde volba konkrétní defenzivní koncepce. Došlo k tomu 25. září 1938, kdy arm.gen. L. Krejčí rozhodl, že obrana bude zaujata podle již zmiňované varianty XIII nástupového plánu VII s úpravami, které jednak reflektovaly souhlas vlády s britsko-francouzským plánem a jednak zohledňovaly nejnovější zpravodajské poznatky o koncentraci německých vojsk v blízkosti československých státních hranic. V situaci po přijetí britsko-francouzského plánu se zvýšily požadavky na uhájení hlavního obranného postavení (HOP), jehož páteří se prakticky na všech úsecích stala lehká opevnění, v pásmu od Odry po východní výběžek Krkonoš lehká a těžká opevnění. Za tím účelem a podle nejnovějších úprav varianty XIII nástupového plánu byly zahájeny poměrně rozsáhlé přesuny řady vyšších jednotek ve všeobecném směru na západ do operačně výhodné blízkosti HOP.

Již v době červencového vzniku varianty XIII a pak při jejích úpravách z 25. září a následných mobilizačních dnů ale vojenské velení nestálo před volbou ze dvou vyhraněných eventualit, tedy zda vzdorovat pouze limitovanému německému pokusu o vojenský zábor pohraničí, anebo se připravit na obranu s ústupem do strategické hloubky státního území. Charakter vojenských opatření, realizovaných od 25. září do počátku října 1938, svědčí o tom, že předpoklady pro pravděpodobně nevyhnutelný ústup pod tlakem nepřítele na východ byly zachovány. Obranná koncepce se však podstatně více vychýlila ve prospěch bezprostřední obrany pohraničního prostoru. Tato skutečnost jasně koresponduje s vůlí vlády nedopustit, aby se nepřítel zmocnil opevněných linií a pronikl na další, za nimi se rozkládající území s národnostně smíšeným osídlením. Právě v tom spočívá důvod vážného oslabení záloh, původně rozložených v hloubce obrany.

Dokládají to následující podstatné údaje, jež zvlášť vynikají, srovná-li se rozmístění sil podle původního nástupového plánu VII s jeho variantou XIII, podrobenou za mobilizace již zmiňovaným korekturám. Na základě rozkazů Hlavního velitelství změnilo nástupové prostory 12 z 21 divizí. Původně plánovaný prostor koncentrace zůstal zachován jen u jedné ze čtyř rychlých divizí. Jinde, než předpokládal plán VII, nastupoval též jeden sbor.

Z hlediska zásadního charakteru těchto úprav je velmi ilustrativní, že vyšší jednotky na hlavním obranném postavení v širším prostoru západně Vltavy měly být původně podporovány jen dvěma divizemi, zatímco v září 1938 zde byly k témuž účelu nasazeny čtyři. Přesun řady vyšších jednotek do blízkosti hlavního obranného postavení v pohraničí s sebou ale nesl též nepřehlédnutelná rizika. Šlo o to, že obránce do nemalé míry riskoval rozbití původních záloh v pohraničních bojích. Z tohoto hlediska se nepříznivě jeví rozpuštění zálohy vyšších jednotek, umístěné původně na Českomoravské vrchovině (podrobnosti nástupového plánu nejnověji shrnuje Pavel Šrámek, Nástupový plán československé armády v září 1938. In: Ozbrojené síly a československý stát. Univerzita obrany v Brně, Brno 2020, s. 73‒77).

Se značnou mírou zobecnění lze konstatovat, že kriticky nepříznivý vývoj zvláště po 21. září na maximum vystupňoval nároky na odolnost hlavního obranného postavení. Ústup nebyl přípustný na žádném úseku fronty. Stažení sil se předpokládalo, ovšem jen jako vysoce krajní možnost, pouze z některých úseků v severozápadních a severních Čechách. Avšak i zde mělo mít povahu nového zaujetí obrany na celkově takticky výhodnějších liniích v povodí Ohře, podél Jizery, anebo na čáře Liběchovský potok ‒ Ještěd. Posledně zmíněné úpravy fronty neměly ale přesáhnout operačně-taktickou dimenzi. Na pozadí za posledně zmíněnými záměry lze jasně rozpoznat již zmíněnou vůli vlády nepustit nepřítele za stávající opevněná pásma, která tvořila nejen ryze vojenský obranný val. Jak již bylo výše objasněno, v září 1938 obdržela též zvláštní politický význam.

Defenzíva neměla nikde strnulou povahu. S maximálním využitím existujících možností byla koncipována pružně, aby agresor nemohl v případě prolomení obrany rozšiřovat svůj úspěch do šířky a hloubky. Tímto způsobem byly reflektovány poměrně dobré znalosti německé vojenské doktríny a zvláště úderné síly motorizovaných a mechanizovaných německých pozemních vojsk. Na směrech, které Hlavní velitelství vyhodnotilo jako nejvíce ohrožené, lze zaznamenat též poměrně smělé přípravy k podnikání protiútoků s cílem znovudobýt ztracená postavení.

Nevyhnutelná nutnost úporné obrany byla kromě již uvedených důvodů vyvolána faktorem, který ale žádný z relevantních dokumentů k nástupového plánu ze září 1938 neobsahuje v explicitní formě. Nikde již nezaznívá zmínka o úloze spojenecké pomoci, dříve klíčové součásti obranné koncepce.

Nástup mobilizované armády působil také jako nástroj pro silovou podporu československých zájmů, pokud by se nebezpečí války oslabilo a situace se vyvinula směrem k politickému řešení. Toto pojetí je patrné z vyjádření hlavního velitele arm.gen. L. Krejčího, který bral v úvahu závazek vlády k územním ústupkům. Nabádal však k pevnému postoji, aby bylo možné při úpravě státních hranic hájit interes republiky. Již s vědomím, že armáda úspěšně mobilizuje, zaslal prezidentu republiky 29. září telegram, jenž obsahoval mimo jiné i toto: „situace se zdá vyvíjet tak, že můžeme bez obav uplatňovat též svoje nároky co se týče eventuálních územních ústupků, aby tak životaschopnost naší vlasti neutrpěla.”

Odpověď místo závěru

Odpověď na ústřední otázku této statě bude spočívat v pokusu rekonstruovat politický a vojenský cíl československého válečného plánu ze září 1938. Oba tyto cíle jsou si v zásadě podobné a v mnohém se překrývají. Pro případ napadení si československá vláda po akceptaci britsko-francouzských propozic z 21. a 27. září 1938 stanovila jasný cíl ‒ uhájit stávající opevněné linie a teritorium, které se nacházelo v jejich týlu. Bránit území před ním již nebylo reálné a politicky opodstatněné po přistoupení na zmíněné propozice. Smysl branného odporu spočíval z politického hlediska v zachování funkce státu a fyzické existence jemu věrných národů. Mezinárodně byly ovšem limity nastaveny tak, že tímto odporem nemohla být vydobyta restituce státu v původních hranicích. Tato skutečnost z objektivního hlediska zpochybňuje smysl především vysokých lidských ztrát, které by s sebou válka samozřejmě přinesla.

Politický cíl neměl jen vyhraněnou povahu záměru pro dobu války. Československá vláda podnikla všechny podstatné přípravy k brannému odporu, ale zjevně počítala též s politickým, nenásilným řešením krize. Československá vláda si bezvýchodnost defenzívy bez spojenecké pomoci dobře uvědomovala. Ještě před Mnichovem tedy sama navrhla předat řešení případně sporné realizace britsko-francouzských propozic a jejich časového plánu mezinárodní konferenci. Na ní ovšem hodlala vystupovat jako plnohodnotný subjekt. Řešení na tomto fóru tedy mělo mít zásadně odlišné pojetí od mnichovské konference.

Vojenský cíl přišel po 21. září 1938 definitivně o dříve neodmyslitelnou koaliční nadstavbu. Ze zářijové defenzivní koncepce se tedy, řečeno s jistou trpkou nadsázkou, stala taktika bez strategie. Připravovaná vojenská obrana plně odpovídala zadání vlády. Její cíl spočíval v udržení celistvosti obranných pásem, tedy v zachování nedotknutelnosti území státu, jež by se nestalo předmětem územních změn na základě mezinárodních jednání s aktivní československou účastí.

Perspektiva vedení obranné války bez naděje na pokračování v boji ve spojenecké cizině ovšem i z vojenského hlediska zpochybňovala vlastní smysl branného odporu. Faktor bezvýchodnosti defenzívy proti několika agresorům a v izolaci, tedy bez šance na vnější pomoc, měl v zásadě rozhodující význam pro akceptaci výsledků mnichovské konference.

Karel Straka