Za 100 hodin vítězství. Pozemní tažení proti Iráku, vyvrcholení a konec války v Zálivu.

Psal se 24. únor 1991. Po 38 dnech leteckých úderů velitel mezinárodních sil generál Norman Schwarzkopf na základě rozhodnutí amerického prezidenta George H. W. Bushe v ranních hodinách spustil pozemní útok proti iráckým silám. V tu dobu byly již irácké velitelské struktury zásadně paralyzované a irácká armáda byla demoralizovaná. Koalice zahájila pozemní operaci, aby osvobodila  okupovaný Kuvajt. Součástí bojové sestavy byl i Československý samostatný protichemický prapor. Za 100 hodin byl Kuvajt znovu svobodný.

Celá operace byla pečlivě koordinována. Cílem bylo izolovat kuvajtské bojiště od zbytku Iráku, což mělo zabránit doplňování iráckých sil i jejich ústupu. Tento úkol plnil XVIII. výsadkový sbor, jehož součástí byla i francouzská 6. lehká mechanizovaná divize, doplněná o výsadkáře z 82. výsadkové divize. Tato uskupení tuto část svého úkolu v krátké době efektivně zvládla.

Hlavní útok vedl angloamerický VII. armádní sbor, který disponoval více než 146 tisíci vojáky a více než 50 tisíci kusy techniky. Američtí vojenští historici uvádějí, že ještě nikdy předtím v dějinách nebyla takto velká palebná síla soustředěná do jednoho celku a nikdy předtím takovéto uskupení nedisponovalo tak výjimečnou taktickou mobilitou. Záměrem bylo, že VII. armádní sbor rychle prorazí iráckou obranu a vysokým tempem překoná iráckou poušť směrem k západní hranici Kuvajtu s cílem obklíčit a zničit elitní součást irácké armády – Republikánské gardy.

Útok VII. armádního sboru byl prováděn velmi efektivně. Americké tanky jako M1A1 Abrams likvidovaly hlavní nepřátelská obrněná vozidla, bojová vozidla pěchoty M2 Bradley a další jednotky jim vytvářely podporu. (Postupujícím jednotkám ochranu poskytovaly mimo jiné i bitevní vrtulníky AH-64 Apache.) V poměrně krátké době tak VII. armádní sbor Republikánské gardy zničil. Američanům pomáhalo obecně i to, že měli prostředky pro noční vidění a útoky tak mohli vést kdykoliv. Iráčané zakopaní v poušti, kteří i po taktické stránce trpěli určitými nedostatky, měli jen malou šanci se proti převaze dlouhodobě bránit. Nejen početní síla, ale také mobilita koaličních sil je zaskočila. Irácké tanky T-72M1 nebyly schopné čelit moderním tankům Abrams.

Čechoslováci u saúdskoarabských brigád

Čechoslováci přiletěli do Zálivu v prosinci roku 1990. Dva odřady československých chemiků plnily své úkoly mimo jiné u saúdskoarabských brigád (4. a 20.) a zaujaly tak týlové postavení přibližně ve vzdálenosti 35 až 45 kilometrů od iráckých a kuvajtských hranic. Další chemický odřad působil ve prospěch základny krále Chálida (King Khalid Military City – KKMC), kde také působil velitel praporu plukovník Ján Valo, jenž koordinoval činnost praporu se spojeneckým velitelstvím severní oblasti. Začátkem února 1991 byl vytvořen ještě čtvrtý chemický odřad.

Když začala pozemní operace, postupovali Čechoslováci směrem na Kuvajt se saúdskoarabskými brigádami. Klíčové bylo, že velení praporu i přes určité neshody s Generálním štábem jednoznačně trvalo na tom, že nesmí spojence nechat na holičkách a musí s nimi postupovat směrem na hlavní město Kuvajt. Náčelník štábu praporu Vladimír Braun zdůrazňuje, že Čechoslováci postupovali v prvním sledu, neboť chemicko-radiačně-biologický průzkum se prováděl v prostoru před brigádami.

Velitelem jednoho z odřadů, který postupoval se saúdskoarabskými brigádami, byl podplukovník Ján Kurucz. Samotný útok byl pro něj a jeho tým náročný. Dle historiků Imricha Purdeka a Pavola Vitka Kurucz nikdy nezapomene na to, když spatřil prvního vážně zraněného, kterým byl umírající Saúdský Arab, jemuž střepina roztrhala břicho. V této části bojiště se v noci nepostupovalo, kvůli obavám ze ztráty orientace se šlo dále jen přes den.

„Vétřiesky“ v akci

O náročnosti vypovídá i situace, kdy se vojáci nejen při přejezdu minového pole obávali, zda jejich zastaralá technika – „vétřiesky“ – vydrží. Naštěstí se tak i díky šikovnosti československých mechaniků stalo. Získat si důvěru vojáků NATO ale nebylo úplně snadné: „Ti chlapci z některých koaličních armád to zřejmě tak ani nemysleli, ale občas se nás jejich poznámky dotkly. Například když náš kolega Američan prvně uviděl naše R3A. Tedy vozidlo se spojovacími prostředky na nápravě Pragy V3S. Říkal, že je mu líto, že nemá u sebe šekovou knížku – prý že by to vozidlo odkoupil do muzea jako trofejní kus. Anebo když viděl ty chemické vétřiesky, neodpustil si vyhlásit, že sní svůj klobouk, když s nimi dorazíme do Kuvajtu. Taktéž dehonestující podtón měly otázky našich koaličních partnerů, zda jsou v naší jednotce i bývalí komunisté,“ vzpomínal podle Purdeka a Vitka podplukovník Kurucz. I když si však Čechoslováci zpočátku se „zápaďáky“ kolem krku nepadli, jejich odborné znalosti někdejší nepřátelé oceňovali.

Pozemní tažení skončilo jasným triumfem spojenců. Brzy musel irácký prezident Saddám Husajn svým vojskům nařídit stažení z Kuvajtu. Rychle bylo osvobozeno také hlavní město Kuvajt. Prezident Bush pak v projevu přenášeném televizí a rozhlasem v oválné pracovně Bílého domu oznámil osvobození Kuvajtu a 28. února se boje zastavily.

Návrat domů

Pro československý prapor přinesl konec války úlevu. Neznamenal však přirozeně, že by jeho povinnosti okamžitě skončily. Naopak přibyly některé nové. Prapor z vlastní iniciativy   zabezpečil komplex československého velvyslanectví v Kuvajtu. Zatímco centrální budova zůstala neporušená, dvůr a okolí byly v dezolátním stavu, včetně dvou vybudovaných bunkrů, zbytků munice a dalších neznámých předmětů. Vojáci tak museli vyčistit okolí velvyslanectví a chránit také zničenou budovu školy nebo budovu obchodního oddělení. Zajistili také ve spolupráci s americkými speciálními jednotkami připojení velvyslanectví na elektřinu a zásoby vody. Československé diplomatické zastoupení tak mohlo 29. března obnovit svou činnost.

Českoslovenští vojáci se v následujícím období zaměřili na školení saúdskoarabských specialistů. Jednotlivé části praporu se také na konci dubna začaly chystat na základě dohody plukovníka Vala s velením oblasti na návrat domů. „Cítil jsem, že už to bylo potřeba,“ vzpomíná Valo. S odstupem času také vyzdvihoval respekt, který si českoslovenští vojáci získali u příslušníků ostatních spojeneckých armád. Hlavní zásobárna vody byla v KKMC a českoslovenští vojáci každé ráno museli ověřit její nezávadnost. Až teprve poté byla voda rozvážena na další místa. „Byl to obrovský projev důvěry,“ podotýká. Přitom šlo pouze o jeden v tu dobu zdánlivě rutinní úkol, jenž však potvrdil schopnosti československých vojáků.

Dne 6. května 1991 se vrátila větší část příslušníků praporu, v Saúdské Arábii setrvávalo stále asi 50 vojáků, kteří pokračovali ve školení. Po skončení výcviku se 31. srpna 1991 přesunula domů i poslední část protichemického praporu.

Petr Janoušek