Československé letectvo na prahu změn, počátkem 50. let

Před sedmdesáti lety začala být připravována nová, zcela zásadní reorganizace složení československé armády včetně mobilizačního systému. Stalo se tak po nástupu nového ministra národní obrany Alexeje Čepičky do funkce, které se odehrálo na jaře 1950. Vzhledem k nutnosti urychlit přípravu na možnou světovou válku měla být armáda v maximálně krátké době přebudována podle sovětského vzoru. Podle původních předpokladů mělo k první ze tří etap reorganizace a redislokace vojsk dojít k 1. říjnu 1950, další dvě měly proběhnout do roku 1952. Změny měly zajistit rovněž vybudování moderního letectva. 

Letectvo zůstávalo po roce 1948 z počátku bez větších změn. Většina svazků a útvarů – čtyři letecké sbory s osmi leteckými divizemi, zpravodajské, dopravní, spojovací i další jednotky – stejně jako týlové a pomocné složky (povětrnostní, zabezpečovací apod.) existovala pouze v rámcové podobě nebo ve výstavbě. Situaci komplikoval také nedostatek důstojníků, letců i pozemního personálu postižených politickými čistkami.

Ve výzbroji mělo letectvo stroje sovětského, britského, amerického, německého a čs. předmnichovského původu pocházející z válečných či třicátých let. Stíhací letouny byly zastoupeny pěti typy (okolo 270 kusů) a bombardovací třemi (asi 100 kusů). Dále bylo k dispozici okolo 40 dopravních, 150 kurýrních a více než 600 školních letadel. Bojově použitelných však bylo jen 250 stíhacích a 16 bombardovacích letounů, ostatní mohly být využívány pouze pro výcvik, často jen za cenu různých improvizací. Ve stejně špatném stavu byla i letecká zabezpečovací technika.

Ani u jednoho druhu vojska nepokrývala výzbroj mírové potřeby armády, navíc většina zbraní a techniky i dalšího materiálu pocházela z let druhé světové války či dokonce z třicátých let a byla zastaralá. To vážně ohrožovalo nejen výcvik, ale především bojovou připravenost a pohotovost vojsk.

Všehochuť odevšad

Výstavba mohutného letectva začala po roce 1950 a byla podmíněna dodávkami nových letounů ze SSSR resp. jejich licenční výrobou. V letech 1952–1954 měly být postaveny další tři letecké sbory, čtyři letecké svazky, 13 leteckých pluků, tři zpravodajské, dva dopravní a dva spojovací útvary.

Na počátku roku 1951 mělo letectvo celkem 1 820 letounů převážně kořistního původu, a proto velmi různorodých. Uvedený počet se skládal z 38 různých výrobních typů a vykazoval 46 různých úprav u jednotlivých typů. Z uvedeného celkového počtu letounů pouze necelá třetina mohla být používána jako bojové (519 letounů), většinu tvořily letouny školní (1 014 strojů). Dále armáda měla 38 dopravních, 202 kurýrních a 9 sanitních letounů.

Problematikou materiálně technického zabezpečení letectva se zabývaly jednotlivé složky Generálního štábu, především Správa mobilizačního plánování. Výsledná zpráva konstatovala, že po vyřazení některých letounů letectvo disponuje více než 1 600 letadly v 37 typech, z nichž mnohé jsou však zastoupeny pouze v jednotlivých kusech.

V naprosté většině šlo letouny S-199, o čs. motorovou variantu stroje Messerschmitt Bf 109G/K, vyráběnou za války, která se po vyřazení letounů La-7 stala dočasně páteří čs. vojenského letectva.

Těchto letadel bylo více než 400. Všechna však měla motory, které byly původně určené pro německá bombardovací letadla. Ty byly sice spolehlivé, ale umožňovaly létat jen rychlostí maximálně 580 km za hodinu. Stíhací letectvo tak neodpovídalo soudobým požadavkům a bylo zastaralé. Tím však problémy S-199 nekončily, neboť průmysl pro ně vyráběl nádrže, které se nehodily pro syntetický benzín, a musela se měnit konstrukce nádrží.

I když si velení armády bylo vědomo nedostatků tohoto letounu, bylo nezbytné, aby aspoň v následujících dvou letech bylo udrženo v provozu co nejvíce strojů, a to pro výcvik pilotů. To však naráželo na kapacitu opravárenských závodů.

Licenční výroba

Významným krokem byla licenční výroba sovětských letounů. Jako první se připravovala licenční výroba proudového letounu Jak-23. I ten však již neodpovídal dobovým požadavkům. Měl malý dostup, nízkou rychlost a neměl přetlakovou kabinu.

Skutečný kvalitativní zlom ve vyzbrojování čs. letectva znamenalo až dodání licence a technické dokumentace na nejmodernější sovětské stíhací proudové letadlo MiG-15 (označovaný v čs. armádě S-102). Ten se stal základem leteckého výzbrojního programu na další léta a jeho produkce vedla k zastavení příprav na výrobu letounu Jak-23.

Dohoda o licenční výrobě MiG-15 v Československu byla podepsána v roce 1951 v Moskvě. V roce 1951 mělo být vyrobeno symbolických prvních pět kusů, o rok později již 110 a v roce 1953 více než 1 550 letounů. To se ovšem ukázalo jako nereálné.

Výroba se rozběhla nejprve v roce 1952 v Letovu a následující rok v Aeru ve Vodochodech. V Československu bylo celkově vyrobeno 3 405 strojů MiG-15, MiG-15bis a MiG-15UTI. Letouny byly zpočátku označovány jako S-102 (MiG-15) a S-103 (MiG-15bis). Tyto stroje zcela změnily tvář čs. letectva.

Bojeschopnost letectva byla na počátku 50. let limitována také počtem a stavem letišť, z nichž pouze tři (Praha-Kbely, Mladá a Přerov) měla betonové dráhy delší než 1 500 m. Naprostá většina ostatních byla travnatých s drahami od 1 000 m do 2 300 délky, které byly pro nově zaváděné proudové letouny nevyhovující.

Jaroslav Láník