Dilema z metropole nad Seinou: čs. otázka ve francouzském Stálém výboru národní obrany z roku 1938

Anšlus Rakouska v březnu 1938 zvýraznil otázku budoucnosti Československé republiky. Nešlo přitom jen o ni. Spojnice aliancí začaly stavět před spojence čím dál tím naléhavější a přitom naprosto zásadní otázky. Jak se s nimi snažila vyrovnat Francie, hlavní československý spojenec, připomíná dnešní článek.

Měsíc březen nevěstil ve 30. letech nic dobrého. Dne 16. března 1935 byla v Německu obnovena všeobecná branná povinnost. Vojenské síly Třetí říše se definitivně oddělily od dřívější výmarské éry vznikem wehrmachtu, jenž nahradil dosavadní reichswehr. Za rok, 7. března 1936, německá vojska po letech obnovila svou přítomnost v demilitarizovaném pásmu v Porýní.

Říšský kancléř Adolf Hitler později prohlásil, že v té době prožíval nejtěžší okamžiky svého života. Odhodlal se k nevídanému experimentu. Otestoval vůli západních vlád, garantů bezpečnostního uspořádání na Rýně, postihnout silou porušení mezinárodně uznaných zásad. Nejen to. Vystavil tím zkoušce celý versailleský systém. Trhliny, které v něm způsobil, se nikdo nesnažil zacelit skutky. Slova protestů a politická prohlášení na to nestačila.

V roce 1937 Hitler nabyl jistoty, že Třetí říši může vést z etapy revize poválečného uspořádání do otevřené agrese přes hranice. Nadešel rok 1938. Již 12. března nacisté realizovali první z postupných dvou nejbližších cílů, jak je říšský kancléř zformuloval 5. listopadu 1937. Anšlusem Rakouska nacisté učinili bezpředmětným zákaz z Versailleské mírové smlouvy, který zapovídal spojení uvedené země s Německem. Kdo se měl stát dalším na řadě, bylo nasnadě.

Rozhovory v Matignonském paláci

Evropa v době anšlusu prožívala první rozrušený čas osmatřicátého roku. Velmi citlivě to vnímali v Paříži. Dobře pochopili, že Rakousko je jen strategickým přípravným krokem pro přímé ohrožení Československa, tedy země, s níž Francii spájela od roku 1924 spojenecká smlouva. Tento dokument zakládal politické a morální závazky. Jak se s nimi vyrovnat za situace, která byla kolem poloviny 20. let nemyslitelná?

Na podvečer 15. března bylo svoláno 11. zasedání Stálého výboru národní obrany (Comité permanent de la Défense nationale ‒ CPDN). Jeho členové se sešli v Matignonském paláci na Rue de Varenne. Od roku 1935 zde sídlil předseda francouzské vlády. V dané době stál v čele kabinetu Léon Blum. Sezvané kolegium kromě něho tvořil ministr národní obrany a války (předseda CPDN), ministři zahraničních věcí, námořnictva, letectví, náčelník Generálního štábu národní obrany, náčelníci štábů pozemní armády, letectva, námořnictva a další vysocí činitelé zastoupených ministerstev. Včetně Bluma šlo o 15 osob.

CPDN vznikl na základě dekretu ze 6. června 1936. Předsedal mu ministr národní obrany a války, později předseda vlády. Na CPDN bylo delegováno řešení vojenských otázek, a to v takových konkrétních obrysech, jež už nemohla obsáhnout Nejvyšší rada národní obrany (Conseil supérieur de la Défense nationale ‒ CSDN), stojící nad ním. CSDN určovala základní politickou linii branné politiky. CPDN jí přizpůsoboval zaměření vojenského potenciálu celé země. Koordinoval činnost všech silových rezortů. Za tím účelem byl vybaven potřebnými pravomocemi a pomocnými orgány.

Od svého vzniku CPDN projednal pravidla fungování národa za války, otázky celkového řízení a koordinace vedení války i definici plánu národní obrany v různých strategických eventualitách. Rozhodl o zřízení institutu pro studia národní obrany. Toto vzdělávací pracoviště mělo připravovat pro nejvyšší exekutivu vojenský a civilní personál se znalostí problematiky obrany státu. Zabýval se studiem průmyslové mobilizace a výrobou vojenského materiálu.

Dne 15. března 1938 měl CPDN na programu dvě mimořádně závažná témata: pomoc Československu v případě napadení Německem a otázku případné francouzské intervence do Španělska, jímž více než dva roky zmítala občanská válka. První záležitost souvisela s přípravou odpovědi na dotaz britské diplomacie. V době svolání CPDN totiž probíhaly rozhovory, během nichž se Francouzi snažili získat od svých britských protějšků prohlášení o jejich přístupu k československému problému. Místo odpovědi jim ale Britové položili otázku, jež zněla: „Říkáte, že poskytnete pomoc Československu, ale co prakticky učiníte?” Takto ji kolegiu CPDN tlumočil Joseph Paul-Boncoura, ministr zahraničních věcí. Odpověď byla podle jeho slov nutná v zájmu zjištění britského stanoviska.

Na uvedený podnět reagoval Edouard Daladier, ministr národní obrany a války. Jednoznačně konstatoval, že Francie by na počátku mohla poskytnout Československu pouze nepřímou pomoc. Ta by spočívala ve vázání německých vojsk na západě. Podmínkou by ovšem byla mobilizace francouzské armády. Gen. Maurice Gamelin, náčelník Generálního štábu národní obrany k tomu dodal, že by bylo možné podniknout i útočné akce. Pokud by ovšem směřovaly proti opevněnému pásmu, bylo by nutné počítat podle jeho úsudku s dlouhotrvajícími boji. Od té doby pak svůj předpoklad E. Daladierovi vícekrát připomněl i s odkazem, že by se z bojů v německém západním pohraničí mohla stát nová bitva na Sommě. Silně se v tom projevila generálova zkušenost, kterou získal v nejvyšších štábech 1. světové války. Gamelinovo mínění podporovaly i závěry ze cvičení, jež francouzské velení podniklo na téma útoku na modelový úsek německých fortifikací.

Francouzská zásada ovšem spočívala v tom, že jakákoli velkorysejší akce tohoto typu se podmiňovala nutností mobilizovat. Gamelin argumentoval těmito čísly. Francouzská armáda měla v míru 400 000 mužů. O wehrmachtu předpokládal, že má ve stavu 900 000. Francouzi by museli povoláním záloh zvýšit stav armády na milion mužů, aby ta mohla v první řadě zabezpečit vlastní území odolným krytem. Pro aktivní vedení války s Německem by však ani to ještě nestačilo. Musela by být vyhlášena všeobecná mobilizace. Mobilizací by ovšem sílila i německá armáda.

Březnové závěry

Během rozhovorů CPDN předseda vlády L. Blum poukázal na faktor Sovětského svazu a jeho pomoci. Gen. Gamelin a po něm i gen. Joseph Vuillemin, náčelník Generálního štábu letectva, v reakci na to projevili velkou skepsi. První z těchto vojenských činitelů konstatoval, že prakticky neshledává žádnou možnost pro účinnou sovětskou pomoc. Připustil ale, že sovětská mobilizace by nemusela nutně zabránit Polsku a Rumunsku zapojit se do koaliční souhry s Francií a Československem. Rumunsko bylo spojencem Československa v Malé dohodě. Při zmínce o Polsku se ale zřetelně projevila trvalá víra francouzského velení, že se tuto zem přeci jen podaří nakonec vrátit do spojenecké součinnosti. Ve Francii si o ní nebyli jisti od roku 1934, kdy se Polsko shodlo s Německem na deklaraci o neútočení. Očekávání z března 1938 byla ale objektivně silnější než politická realita.

Praktickému uskutečnění sovětské pomoci bránily podle Gamelinova posudku nedostatečné komunikace. Generál připouštěl jen jistou eventualitu průchodu motorizovaných jednotek Rudé armády přes rumunské území. Za nepříznivých klimatických podmínek ale i ji pokládal za zdlouhavou. Důvod spatřoval v nedostatku vhodných komunikací na rumunském území. Sovětská pomoc, pokud by ji Moskva chtěla opravdu uskutečnit, byla ale vždy a především podmíněna politickými postoji Polska a Rumunska, tedy ochotou dovolit pozemní či vzdušný transfer sil Rudé armády do Československa.

Také gen. Vuillemin hovořil skepticky. Sovětskou leteckou pomoc pokládal za těžko uskutečnitelnou již kvůli zcela fundamentálnímu problému ‒ malé kapacitě letištních ploch v Československu, na nichž by bylo možné přijímat vzdušnou asistenci Rudé armády. Projevil obavu, že by je luftwaffe brzy vyřadila z provozu.

Vuillemin měl do velké míry pravdu. Čs. Hlavní štáb teprve po Mnichovu přiznal, že kapacita čs. vojenských letišť, stálých i polních, byla schopna za mobilizace přijmout zahraniční leteckou pomoc v rozsahu maximálně čtyř posilových perutí. V zásadě to odpovídalo čs.-francouzským konvencím o letecké součinnosti z let 1935‒1937. Čs. vojenské letectvo by plným obsazením svých ploch ale ztratilo schopnost přeskupovat síly a soustředit je na základnách v určitém prostoru, nebo na určitých směrech.

Hovořilo se též o možnosti vést francouzský útok přes Belgii. Ta ale všechny francouzské plány zkomplikovala v roce 1936 vyhlášením neutrality. Gamelin uváděl, že postup přes Belgii by mohl být opřen o příslušné ustanovení Paktu Společnosti národů. Tento manévr by byl ovšem myslitelný jedině pod podmínkou, že by Francie nemusela vázat část svých branných sil proti Itálii v Alpách a v severní Africe.

Pro srovnání s uvedenými skutečnostmi jsou zajímavé úvahy ze setkání A. Hitlera s vojenskými špičkami Třetí říše, k němuž došlo 5. listopadu 1937. Polní maršál Werner von Blomberg, říšský ministr války a generálplukovník Werner von Fritsch, vrchní velitel pozemního vojska, při nich nesdíleli vůdcovo přesvědčení, že západní mocnosti ve prospěch Československa nezasáhnou. Upozorňovali, že i kdyby Francie byla nucena nasadit část své armády proti Itálii v Alpách, stále by měla na hranicích s Německem převahu. Předpokládali rychlou francouzskou mobilizaci. Poukázali také na slabou vojenskou hodnotu fortifikací, jež se budovaly podél hranic s Francií.

Historie zde zaznamenala pozoruhodný jev. Hitler na jedné straně riskoval a nebral tehdy v úvahu reálné vojenské možnosti Francie. Jeho generálové si zásadní skutečnosti uvědomovali a cítili vlastní slabiny. Naproti tomu na francouzské straně jsme svědky přecenění defenzivního potenciálu Třetí říše a faktického podcenění vlastních možností. Ve francouzských očekáváních tvrdých bojů se zračil otisk trvalých obav z Německa, které po roce 1933 opět a ještě zesílily.

Nositelé názorů na té či oné straně objektivní stav ve svém celku neznali. Jejich mínění byla zpravidla založena na prolnutí určitého segmentu reality s představami, které byly ve francouzském případě determinovány minulou zkušeností. Nezapomínejme, že tyto představy umocňovaly v tom či onom smyslu subjektivně podmíněné interpretace zpravodajských informací.

V co tedy vyústila jednání CPDN ve věci Československa? Závěry shrnul L. Blum, když konstatoval, že Francie může za cenu mobilizace vázat německé síly, a to i ofenzivními operacemi. V jejích silách ale nebylo zabránit Německu v úderu na Československo. Z uvedených důvodů Blum pokládal za nutné přesvědčovat britské partnery o nezbytnosti působit na Rumunsko a Belgii v zájmu spojenecké součinnosti.

Tolik závěry z 15. března 1938. Prizmatem pozdější mnichovské zkušenosti je nelze relativizovat ani podceňovat. Jsou ovšem dokladem toho, jak hlubokou a dalekosáhlou proměnou musela projít francouzská zahraniční politika od jara do podzimního mnichovského vyústění.

Karel Straka