Dlouhá cesta, složité začleňování do společnosti. Návrat ruských legií do vlasti.

Na konci listopadu 2021 si připomínáme již 101 let od okamžiku, kdy do vlasti dorazil poslední transport ruských legionářů. Stalo se tak v roce 1920, více než dva roky od vyhlášení samostatného Československa a dlouhých šest let od vyhlášení první světové války. Návrat legionářů a zapojení do společnosti nově vzniklé republiky byly však složité a neobešly se bez nedorozumění a hořkosti na obou stranách.

S přibývajícím časem a stupňujícím se tlakem ze strany bolševického vojska narůstala mezi legionáři nespokojenost. Jednotky byly vyčerpané neustálými střety, při nichž musely nést hlavní tíhu bojů a větší podpora ze strany ruských protibolševických sil, nebo dohodových mocností navzdory slibům stále nepřicházela. Legionáři se tak často cítili ve svém boji osamoceni.

Situace se ještě více zhoršila po vyhlášení samostatného Československa, neboť jej legionáři vnímali jako splnění hlavního cíle svého snažení a další boje na Sibiři pomalu přestávali považovat za své. Poměry se poněkud uklidnily po stažení čs. jednotek z fronty a jejich pověření obranou magistrály ve střední Sibiři, nicméně se čs. vláda musela zabývat možnostmi jejich repatriace již od jara 1919. Jako první začali být do vlasti stahováni invalidé a legionáři vyššího věku.

Cesta na východ

Situace se ještě více zkomplikovala po neúspěchu protibolševické ofenzívy admirála Kolčaka na jaře 1919 a následném postupu bolševiků dále na východ. Celá fronta se začala hroutit a Kolčakova armáda i jeho vláda nad Sibiří se začala rozpadat. To legionáře, rozmístěné na střední Sibiři, stavělo do složité pozice. Ze západu je ohrožovala Rudá armáda, na východě, kam se postupně stahovali, pak kvůli rozpadu Kolčakovi vlády panovala nejistá atmosféra. Na počátku ledna 1920 museli legionáři dokonce odzbrojit oddíly atamana Semenova, které chtěly Čechoslovákům zablokovat průjezd po železnici kolem jezera Bajkal.

Po konečné porážce ruských protibolševických armád na východě nakonec v únoru 1920 uzavřelo Československé vojsko na Rusi se sovětskou vládou příměří a do konce května 1920 poslední čs. jednotky dorazily do Vladivostoku, kde čekaly na odjezd do vlasti.

Pro čs. vládu však repatriace ruských legií znamenala takřka neřešitelný problém. Z tichomořského přístavu ve Vladivostoku do republiky vedla pouze krkolomná cesta po moři takřka kolem celého světa. Přemístění více než sedmdesáti tisíc lidí na takovou vzdálenost však bylo vysoce nad poměry nově vzniklého státu a otázka transportu legionářů z Vladivostoku se tak dostala i na jednání versailleské mírové konference v létě 1919. Dlouho přitom nebylo jasné, kdo celou operaci zaplatí a kdo poskytne přepravní kapacity. Nakonec bylo dohodnuto, že polovinu lodní kapacity obstarají Spojené státy americké, třetinu Velká Británie a zbytek obstarají italská, japonská a francouzská plavidla, společně s jedinou československou zaoceánskou lodí Legie.

Odjezd bojových jednotek z Ruska započal 9. prosince 1919 transportem 1. čs. střeleckého pluku na lodi Yonan Maru a poslední z celkem 38 transportů dorazil do Terstu 11. listopadu 1920 – na den přesně dva roky po podepsání příměří Dohody s Německem. O tom, že šlo o nebývalý přepravní výkon, svědčí počet 72 644 repatriovaných osob, mezi nimiž najdeme mimo vojáků a invalidů také překvapivě 1 726 žen a 717 dětí, rodinných příslušníků. Poslední československý transport opustil Vladivostok na americké lodi Heffron 2. září 1920. Některé čekala plavba kolem Číny a Indie, Rudým a Středozemním mořem do Terstu, jiní mířili Tichým oceánem do USA a Kanady a pak přes Atlantik do Evropy.

Kultura i tisk na lodích

V transportních lodích legionáři strávili další dlouhé měsíce na cestě domů. Společně s nimi se plavilo i mnoho civilistů. Šlo o ženy a děti legionářů, ale též bývalé válečné zajatce čs. státní příslušnosti, české a slovenské repatrianty z Ruska a přes dva tisíce cizinců. Velení jednotlivých transportů tak muselo udržet na lodích pořádek a ukrátit evakuovaným čas při plavbě.

Kulturní a osvětová činnost proto neustala ani zde. Osvětové kroužky pořádaly často informativní a edukační přednášky o historických a zeměpisných tématech. Zájem byl také o jazykové kurzy. Na lodích byly otevřeny i plukovní knihovny. Oblibu si získaly i koncerty plukovních kapel a vystoupení pěveckých kroužků. Pokud to stísněné prostory transportů dovolovaly, probíhala též vystoupení ochotnických divadelníků. V omezené míře se pěstoval sport a tělocvik. Volný čas si legionáři krátili ponejvíce hraním karet, dámy a šachů.

Na transportních lodích bylo i vše potřebné pro tisk. Během plavby tak na většině lodí vycházely časopisy a noviny, které měly za cíl informovat čtenáře o cestě i udržovat mezi evakuovanými vojáky humor a dobrou náladu. Byly také organizovány prohlídky přístavů, v nichž transporty právě kotvily. Návštěvy měst byly většinou spojeny s propagací nejen legionářského hnutí, ale také české kultury. Na pevnině byly proto pořádány koncerty plukovních kapel i symfonického orchestru. Konala se také přátelská sportovní utkání ve fotbale a sokolská vystoupení pro veřejnost.

Návrat do vlasti znamenal pro všechny vrcholný zážitek navíc okořeněný exotikou oblastí, jimiž jejich cesta vedla. Ne vždy však byla cesta ideální. Svědčí o tom např. případ legionářů 20. transportu, který se ve Vladivostoku nalodil na loď Mount Vermon. Plavbu však poznamenala řada nešťastných událostí, jež prodloužily cestu.

Kvůli závadě na lodním šroubu musel transport neplánovaně změnit trasu do amerického přístavu Norfolk, kde byli legionáři nuceni strávit dlouhé týdny v barákovém táboře obehnaném ostnatým drátem, dokud se nepodařilo obstarat náhradní loď pro zbytek plavby. Během cesty, poznamenané mnoha dalšími (spíše domnělými) příkořími se vlivem politické agitace, s níž začali bolševici a jejich sympatizanti ještě na lodi Mont Vermon, část psychicky a fyzicky již velmi vyčerpaného mužstva natolik zradikalizovala, že do republiky přijeli jako přesvědčení komunisté. V republice se jim dostalo chladného a rozpačitého přivítání.

V republice

Po příjezdu do vlasti čekalo ruské legionáře rozmístění pluků do posádek po celé republice a demobilizace nejprve starších ročníků, později většiny vojska. V armádě nového státu zůstali sloužit zejména důstojníci a poddůstojníci. Ostatní se potýkali s návratem do společnosti, která samotná během první světové války a prvních let republiky prodělala řadu změn. Mnozí legionáři, z nichž někteří byli z tohoto prostředí vytrženi již více než šest let, jí nerozuměli a společnost se na ně na oplátku také dívala s nedůvěrou. Vzájemné neporozumění mnohdy přerostlo v rozčarování, které vedlo až k otevřeným projevům neposlušnosti.

Státní orgány si již krátce po založení ČSR začaly uvědomovat, že integrace legionářů může být složitá. Zároveň hrozilo, že vzhledem k plánované demobilizaci většiny vojska vznikne velká masa nezaměstnaných legionářů ve státě, jenž byl ještě zmítán konflikty se svými sousedy i sociální a ekonomickou krizí. Proto byly Národním shromážděním odhlasovány tzv. legionářské zákony, které usnadňovaly legionářům vstup do zaměstnání ve státní správě. Zároveň byly v listopadu 1918 při Ministerstvu národní obrany položeny základy Kanceláře čs. legií, která jim měla návrat do společnosti usnadnit. Kancelář měla v gesci celkovou evidenci legionářů, zprostředkovávala jim zaměstnání a živnostenské úvěry a ve spolupráci se Státním pozemkovým fondem podporovala legionářské zemědělské kolonie.

Přestože se situace do poloviny 20. let uklidnila, mnozí legionáři stále cítili deziluzi z vývoje republiky a až na pravidelné oslavy se cítili být společností zapomenuti.

Petr Matějček