Manžel Josef bojoval v hodnosti štábního kapitána jako příslušník Čs. pěšího praporu 11 – Východního a Čs. lehkého protiletadlového pluku 200 – Východního a rovněž Čs. samostatné obrněné brigády, dcery Helena (1944–1951) a Dobroslava (1947). Příslušníkem československé armády na Středním Východě a byl rovněž její bratr Antonín.
V r. 1920 se spolu s rodiči a bratrem odstěhovala do Piešťan, kde otec našel práci v místní truhlárně. Zde vychodila obecnou i střední školu. Po vzniku slovenského státu v březnu 1939 a rozšíření správ o poslání svobodných žen na práci do říše, se rozhodla spolu se svými družkami židovského vyznání odejít do zahraničí. V první polovině března 1940 tajně překročila slovensko–maďarské hranice a bez velkých překážek se dostala až do jugoslávské metropole. Zde se připojila k početné skupině čs. žen a děvčat, odhodlaných odejít do Francie. Odjezd jim však nebyl povolen, a proto odešla do Palestiny. Zde (pravděpodobně) již v září 1940 dobrovolně vstoupila do britské Auxilliary Territorial Services (ATS – pomocné služby pozemního vojska). Základní výcvik podstoupila v Sarafandu a po jeho absolvování byla odvelena k práci do vojenského skladu (Camp 505) do egyptského El–Kebíru poblíž města Ismaílí. Zde jako občanka Československa sloužila až do léta 1943. Pak odešla do Jeruzaléma, kde žila až do konce války. Na jaře 1945 ji byly vystaveny vojenské dokumenty příslušnice čs. armády na Středním Východě.
Do Prahy se navrátila spolu s ostatními ženami ze Středního Východu 20. 3. 1946. Do činné služby v čs. armádě nebyla přizvána???. Po zatčeni manžela po únoru 1948 pracovala jako dělnice, později kancelářská síla v Sokolově.
Převzato z publikace Vojenské osobnosti československého odboje; sestavil kolektiv autorů (Vojenský historický ústav Praha; 2005).