Francouzská identifikační známka Mle 1881 z pozůstalosti Josefa Dvořáčka

Moderní válka s sebou přinesla zvýšenou míru smrtelných destruktivních zranění, která prakticky znemožňovala identifikovat totožnost padlého. Morálku nahlodávající obava o osud tělesné schránky i praktická potřeba vojenské agendy vedla v poslední třetině 19. století ve většině evropských armád k zavedení identifikační známky. Smysl byl jednoduchý – v případě úmrtí majitele měla známka nošená obvykle kolem krku nebo zápěstí umožnit jeho jednoznačnou identifikaci.

Mezi průkopníky v používání identifikační známky patří německá a francouzská armáda. Ve Francii se myšlenka na zavedení štítku umožňujícího identifikovat padlé vojáky poprvé objevila již v předvečer prusko-francouzské války a během bojů o Paříž v roce 1870 si vojáci některých pluků našívali na límce svých plášťů kousek plátna, na kterém bylo uvedeno jméno, příjmení, civilní adresa, útvar a kmenové číslo.

Oficiálního zavedení ve Francii se identifikační známky (plaque d'identité) dočkaly roku 1881. Jednalo se o jednoduchý kovový štítek oválného tvaru o rozměrech 35 x 25 mm nošený kolem krku. Podle předpisu se na líc razilo jméno, příjmení a rok odvodu (la classe), na rubu pak místo odvodu (le bureau de recrutement) a kmenové číslo (le numéro matricule). V případě důstojníků se mohly ražené údaje poněkud lišit. Jako materiál pro výrobu se zpočátku používal hliník, který se však kvůli nižší odolnosti neosvědčil, a od roku 1915 jej nahradila alpaka.

O ražbu známek se staral vrchní zbrojíř (chef armurieur), který měl zabezpečit vhodný materiál a opatřit raznice, jež měly mít podle předpisu hranolovitý tvar o rozměrech 75 x 7 mm. Výlohy spojené s nákupem razidel se hradily z finančních prostředků určených na odívání a údržbu. V době míru byly známky uchovávány ve skladech a vydávat se měly v průběhu mobilizace. Jako zajímavost lze uvést, že u známek Mle 1881 se počítalo i s jejich recyklací, při níž se jednou vyražený text měl jednoduše vykovat a následně vyhladit jemným pilníkem.

V době vstupu Francie do první světové války nosili francouzští vojáci jen jednu identifikační známku, ale již 14. května 1915 bylo rozhodnuto používat známky v páru. Zatímco jedna zůstala s tělem pro identifikaci v případě pozdější exhumace, druhá byla odebrána pro potřeby úřední dokumentace. Ačkoli předpis ukládal nošení obou vojenských známek na šňůrce kolem krku, řada vojáků si po vzoru afrických jednotek provrtala na jedné ze známek druhou dírku a nosila ji kolem zápěstí. Protože původní provázek nebyl pro nošení na zápěstí dost pevný, a navíc se stával útočištěm pro parazity, byl v takovém případě nahrazen řetízkem demontovaným z jídelní misky nebo soukromě pořízeným na trhu.

Identifikační známky Mle 1881 se používaly ještě krátce po skončení 1. světové války, ale už od roku 1917 se začala testovat nová identifikační známka, která byla podle německého vzoru rozdělena perforovanou linkou na dvě stejně popsané poloviny. V případě úmrtí majitele tak stačilo patřičnou část odlomit. Nový model se před odchodem ze skladu napevno přinýtoval pomocí řetízku k zápěstí a nesměl být od té chvíle od vojáka oddělen. O popularitě tohoto náramku svědčí přezdívka crémaillère (ozubnice), kterou přinýtovaný řetízek v průběhu testování dostal. Tento model byl oficiálně schválen v červenci 1918 s poznámkou, že má být vydáván až po spotřebování dosavadních zásob.

Identifikační známky Mle 1881 nosili v letech první světové války i příslušníci československých legií ve Francii. Zdokumentovány jsou oba výše zmíněné způsoby nošení, tedy jak na provázku kolem krku, tak na zápěstí pomocí řetízku. Jedinou odlišností se stala písmena EVTS (Engage Volontaire Tchéco-Slovaque), která se na známky československých legionářů razila místo roku odvodu.

Pozůstalost Josefa Dvořáčka

Při pohledu na skromná data vyražená na plechovém štítku přichází na mysl otázka, zda lidský příběh skrytý za jménem nositele nezavršila válečná tragédie. Jedním z takových štítků je i ten, který odebrali československému legionáři Josefu Dvořáčkovi, jehož osud se naplnil dne 27. října 1918, pouhý den před vznikem samostatného Československa.

Josef Dvořáček se narodil 24. srpna 1883 v jihočeské obci Křeč (okr. Pelhřimov), kde absolvoval obecnou školu a vyučil se truhlářem. Delší čas žil u příbuzných v Praze, Vídni a zřejmě i dalších městech. Začátek světové války ho zastihl v rodné obci, kde zanechal manželku i šestiletého syna Františka. Povolávací rozkaz k c. a k. pěšímu pluku č. 75 do Jindřichova Hradce přišel právě v době, kdy mladé manželství procházelo náročným obdobím, a ztráta dohledu nad synem působila Josefu Dvořáčkovi neskrývané obavy. Ty však na konci září 1914 vystřídal odjezd na frontu.

O dva měsíce později, během všeobecného rakousko-uherského ústupu, padl Josef Dvořáček u Kostelon v Haliči do ruského zajetí. Zpočátku byl držen v zajateckém táboře v Petropavlovsku, ale záhy byl přesunut do Omsku, kde získal civilní zaměstnání jako mistr v truhlářské dílně. Dařilo se mu poměrně dobře, mohl se volně pohybovat, odebíral zahraniční periodika, a dokonce se snažil finančně vypomáhat rodině, která se v době jeho nepřítomnosti přestěhovala do Vídně.

Dne 12. června 1917 napsal v dopise manželce: „Měl bych ti mnoho co psát, leč není možno. Tedy buďte trpěliví, snad to nebude již tak dlouho trvat a přijdem opět k vám.“ Následující měsíc se Josef Dvořáček přihlásil do tvořících se československých legií, motivy jeho vstupu nejsou z dochované korespondence zcela jasné. Kromě nesporného českého vlastenectví sehrála svou roli i frustrace a bezmoc z dlouhodobého odloučení od rodiny a v neposlední řadě i radikalizace poměrů v Rusku. Například 26. června 1917 si v dopise manželce stěžoval: „Nyní nám slibují, nebude-li se lépe [zacházet] s ruskými zajatci u nás, tak že nás také postaví do takových poměrů jako jich zajatci u nás. Míní nás také častovat vším nedostatkem, ač jest zde všeho dost.“

Dnes již nelze přesvědčivě říci, zda dopis reflektoval horšící se poměry v Rusku, nebo chtěl vnitřně rozhodnutý pisatel jen oklamat cenzuru a šetrně připravit manželku na nejisté období v legionářském stejnokroji. Jisté je, že události od té chvíle nabraly rychlý spád a v říjnu 1917 odjel Josef Dvořáček s transportem pod vedením kpt. Otakara Husáka přes Archangelsk do Francie. Před odjezdem z Ruska ještě stihl odeslat manželce poslední dopis:  „Když nyní nedostaneš ode mě delší čas zprávy, tak neztrácej naději a buď klidná, nebo zdejší překvapující stálé změny přerušují pravidelnou dopravu.“ Kromě něj zanechal u kamaráda ještě jeden podstatně delší dopis, který však s ohledem na cenzuru mohl být doručen až po válce. Přiznává se, že dobrovolně vstoupil do československého vojska a odjíždí bojovat do Francie. Dopis končí slovy: „Přání nemám kromě  moji touhy, aby byl můj plod, to jest Franci, vychován tak, jak jsme jej načali vychovávat za moji přítomnosti, tak, aby byl jednou hoden slouti Českým synem. Přesvědčen o tom, moje drahá, že dovedeš být českou matkou, odcházím klidně položit život na oltář České Vlasti.“

Ve Francii se legionáři z Ruska stali základem pro vybudování 21. a 22. československého střeleckého pluku. Josef Dvořáček byl jako střelec (chasseur) zařazen k 21. čs. střeleckému pluku. Křest ohněm si pluk odbyl v říjnu 1918 v bitvě u Terronu. Francouzská 53. pěší divize, jejíž součástí byla i československá brigáda, měla překročit řeku Aisne a zaútočit na německé postavení na jejím východním břehu. Operace měla odlákat a vyčerpat německé zálohy před plánovaným hlavním útokem vedeným nově příchozími americkými jednotkami. Německá obrana se opírala o bažinami obklopenou vesnici Terron-sur-Aisne, která představovala výchozí bod k ovládnutí dominantních výšin na Němci držené straně řeky. Takticky významnou obec se podařilo dobít hned na počátku operace, ale v nadcházejících dnech změnila držitele ještě několikrát.

Na frontě u Terron-sur-Aisne zůstaly čs. legionáři až do noci na 31. října 1918, kdy došlo k jejich vystřídání. Celkem zde československá brigáda ztratila 183 padlých, 876 raněných a 69 nezvěstných. Mezi mrtvými byl i Josef Dvořáček, jehož osud se naplnil 27. října kolem 9 hodiny večer, do vzniku samostatného československého státu v té chvíli zbývaly jen hodiny.

V dopise, který ovdovělá manželka obdržela po válce od jednoho z jeho spolubojovníků, se o Dvořáčkově smrti píše: Byli jsme v bojích na Elsasku a pak v Champagnie. On poslední dni postonával. (Celý čas, co jsem byl s ním, stále vzpomínal na svoji ženu a dítě, nebylo lepšího a vzornějšího manžela nad něho.) K věci: 26. 10. 1918 [podle úředních záznamů 27. 10.] večer právě vezl náboje do přední linie. Tehdy cítil něco špatného a jel nerad, pořád něco hledal. Nemýlil se, 3 km za první linií u rozbité vesnice, byl silně raněn střepinami od šrapnelu, do hlavy, ramene a nohy. Byl rozbit i vůz a kůň raněn. Josef se svalil na znak na vůz, avšak raněný kůň byl až za půl hodiny chycen, když již Josef vykrvácel.“

Pozůstalost Josefa Dvořáčka byla do sbírky VHÚ Praha získána v roce 2007.

Petr Bjaček