František Divoký - Četník s osudem Ahasvera

02. 08. 2023

Údělem stovek českých vlastenců bylo prožít 20. století tak trochu jako biblický Ahasver, který kvůli svému provinění musí až do dne posledního soudu bloudit po zemi. Tito muži se však provinili jen tím, že milovali svou vlast a byli ochotni pro její svobodu opakovaně nasazovat život...

František Divoký (1892–1972) zahájil svůj první odboj jako srbský dobrovolník, druhý odboj jej zavedl do mnoha zemí Evropy, a nakonec zemřel zcela zapomenut v dalším exilu.
FOTO: VHÚ Praha

To byl i případ četnického důstojníka Františka Divokého, který se narodil 31. března 1892 v Mladošovicích na Třeboňsku. V době vypuknutí první světové války sloužil na Balkáně v rakouské četnické uniformě. Tu však časem vyměnil coby dobrovolník a „zrádce císaře pána“ za uniformu srbskou. Vyznamenal se v bojích v Černé Hoře a po skončení války a vzniku samostatného Československa se stal opět četníkem. Tentokrát, již jako četnický důstojník, prožil dvě desetiletí služby na Slovensku.

Vyhlášení slovenského státu a okupace českých zemí hitlerovským Německem v březnu 1939 jej zastihly v hodnosti kapitána četnictva. Nehodlal se s danou situací smířit, a tak v srpnu 1939 přešel tajně hranice do Polska i se svým jednadvacetiletým synem Miloradem, který se mu narodil ještě na Balkáně čtyři dny před skončením první světové války.

Oba byli 25. srpna přijati v Bronowicích u Krakova do řad čs. zahraniční armády. Již o šest dní později Hitler napadl Polsko a před kpt. Divokým vyvstal odpovědný úkol, aby se jako velitel bronowického tábora vydal se svými muži 5. září z Krakova na východ za početnější skupinou pplk. Ludvíka Svobody.

Bylo to putování neozbrojeného houfu válkou rozvrácenou zemí, které po vyčerpávající cestě železnicí i pěšky pro 115 mužů skončilo 19. září na rumunských hranicích u města Vijniţa. Po krátké internaci se Divokého skupina dostala z přístavu Constanţa po moři do Marseille a odtud do Adge, kde se kpt. Divoký stal velitelem oddílu polního četnictva u 1. čs. pěší divize. Po porážce Francie a ústupu do Velké Británie vykonával tuto funkci i na britských ostrovech a později od října 1944 na frontě při bojích o obklíčený přístav Dunkerque.

Po návratu do osvobozené vlasti se již major Divoký stal příslušníkem nové bezpečnostní formace Sboru národní bezpečnosti, ale únor 1948 a komunistický režim se pro něj staly stejně nepřijatelnými jako kdysi nacistická okupace. Odešel proto za hranice do dalšího exilu, kde 28. června 1972 v Londýně zcela zapomenut zemřel.