František Petřík / 26. 10. 1908 - 16. 6. 1985

16. 06. 2025

František Petřík, důstojník československé armády a příslušník protektorátního vládního vojska, se za druhé světové války vyznamenal odvážným přechodem k partyzánskému odboji v Itálii. V roce 1944 vedl skupinu 33 mužů, kteří se spojili s italskými partyzány a aktivně bojovali proti fašistickým silám v rámci 3. garibaldiovské divize Lombardia Aliotta. Účastnil se řady bojových akcí, včetně smělého přepadu kasáren ve Vogheře, a jeho jednotka sehrála významnou roli při jarní ofenzívě 1945. Za své hrdinství byl vyznamenán několika československými i italskými medailemi a jeho činnost patří k nejvýznamnějším kapitolám československého odboje v zahraničí.

Narodil se v rodině zahradníka na dobřenickém zámku. Otec se však nevrátil z bojů 1. světové války. Po maturitě na pardubické reálce v roce 1930 nastoupil voj. prez. službu u čáslavského p. pl. 21. Do civilu se vrátil v březnu 1932 v hodnosti čet.asp., ale již v srpnu téhož roku byl přijat jako frekventant do VA v Hranicích.

Po úspěšném ukončení akademie nastoupil 1. 7. 1934 jako por.pěch. službu u hran. prap. 3 v Žamberku. U tohoto útvaru sloužil až do března 1939 s výjimkou dvou krátkých období, kdy se ve funkci vojenského stavebního dozoru podílel na výstavbě opevnění v oblasti II. sboru (především v Krkonoších). Po zrušení čs. armády byl 1. 7. 1939 dekretem včleněn v hodnosti npor. k protektorátnímu vládnímu vojsku. Sloužil u 1. roty 7. praporu v Josefově.

S tímto útvarem odešel v květnu 1944 do severní Itálie, kde také 19. 9. 1944 začala z iniciativy šrtm. Jaroslava Zvoníčka více než sedmiměsíční partyzánská odysea 33 mužů 7. praporu vládního vojska v čele s hejtmanem (kpt.) Františkem Petříkem. Ti zběhli ze strážního stanoviště v noci z 18. na 19. 9. na jižní straně Pádu, kde střežili budované protiletadlové palebné postavení. Byli kontaktováni partyzány, kteří podléhali velení zóny Oltre-Po Pavese, v jejímž čele stál dr. Pietro Italo („Eduardo“). Ve smluvenou dobu přijeli partyzáni pro vládní vojáky a odvezli též 3 protiletadlové 20mm kanóny, 1 lehký a 1 těžký kulomet, granáty a množství munice a jiného materiálu. Bohužel na stanovišti nebyl z mnoha důvodů čas na fingování obvyklého „přepadu“ a tak německé hlídky na protějším břehu Pádu vypověděly, že čeští vojáci odjeli s partyzány, aniž by se bránili střelbou. Bývalí vládní vojáci již záhy využili v bojích po boku italských partyzánů rychlopalné kanóny. Na druhé straně se podíleli i na odvážných akcích, kdy například při přepadu kasáren Vittoria Emanuela ve Vogheře 5. 10. 1944, čtyři čeští vojáci spolu s dvanácti italskými partyzány použili v rámci lsti ukořistěné německé uniformy a v kasárnách zajali 58 nepřátelských vojáků a zmocnili se značného množství zbraní. Skupina kpt. Petříka a jeho zástupce šrtm. Jaroslava Zvoníčka bojovala v rámci garibaldiovské 3. partyzánské divize Lombardia Aliotta v Ligurských a Emilských Appeninách jižně od Pádu po boku italských partyzánů až do konce války, kdy se k ní začali přidávat i slovenští vojáci. Bojové osudy skupiny, zvláště těžké zimní období a účast na jarní partyzánské ofenzívě tvoří jednu z nejslavnějších kapitol historie čs partyzánů v Itálii. Po skončení války se příslušníci oddílu stali součástí policejní roty Čs. samostatné brigády v Itálii, s níž se v červenci 1945 vrátili do vlasti.

Zde začínal kpt. Petřík jako velitel pěší roty v Šumperku, krátce působil na MNO, potom opět v šumperské posádce a v roce 1951 byl jmenován zástupcem velitele praporu pro technické věci v posádce Milovice – Mladá. V polovině 50. let byl přeložen do Prahy, kde působil jako pedagog na vojenských katedrách VŠE a VŠCHT. Po dovršení věku 55 let odešel v roce 1963 v hodnosti podplukovníka do výslužby. Poté se věnoval shromažďování údajů o činnosti čs. partyzánů v Itálii v letech 1944–1945, které později předal do Vojenského historického ústavu v Praze.