Generál zdravotnictva MUDr. Klement Zrůnek, významný vojenský lékař meziválečného období

Na počátku letošního března uplynulo 137 let od narození jednoho z nejvýznamnějších lékařů, kteří spojili svou profesní dráhu s československou brannou mocí. Generál zdravotnictva MUDr. Klement Zrůnek (1881‒1959) se stal odborníkem, jenž byl respektován doma i za hranicemi. Tento fakt je současně dobrou příležitostí vzpomenout na poměrně časté a mnohostranné kontakty československé a polské armády, které se rozvíjely přibližně od poloviny 20. let do roku 1934. Jednou z jejich málo známých stránek byla i spolupráce vojenských lékařů. Nejen o tom, ale též o celé Zrůnkově vojenské kariéře pojednává tento příspěvek.

Mladí a počátky vojenské služby

Rodák z Valašska nastoupil cestu za vyšším vzděláním v roce 1892. V tomto roce zahájil studia na gymnáziu s českým vyučovacím jazykem. Po maturitě, kterou úspěšně složil 4. července 1900, se zapsal na lékařskou fakultu české univerzity v Praze. Promoval 17. prosince 1906. Již v průběhu studia poznal vojenské prostředí, s nímž pak spojil celou svou profesní dráhu. Odvodní řízení absolvoval 29. listopadu 1900 u Doplňovacího okresního velitelství Praha. Jako jednoroční dobrovolník narukoval 1. dubna 1903 k c. a k. pěšímu pluku č. 97 v Terstu. V činné službě setrval do 30. září 1903.

Bezprostředně po dostudování se stal 1. ledna 1907 posluchačem vojenské lékařské aplikační školy ve Vídni. Současně byl jmenován podporučíkem zdravotnictva. Odbornou specializaci si prohluboval do 31. prosince téhož roku. Prvního července byl povýšen na nadporučíka. Přesně na Nový rok 1908 začal působit v posádkové nemocnici 15 v Krakově, kde vykonával sekundární službu. Setrval zde do 28. února 1909. Prvního března jej přemístili do jižní Dalmácie. V této oblasti postupně sloužil u c. a k. pevnostního dělostřeleckého pluku č. 5 a c. a k. pěších pluků č. 91, 95 a 72. Od 1. října 1910 do 31. ledna 1912 velel vojenskému chorobinci v Budvě. Během tohoto služebního zařazení byl povýšen do hodnosti kapitána. Na Balkáně setrval ještě rok a půl.

Od 1. února 1912 do 30. září 1913 jej dali k dispozici přednostovi zdravotnické služby 16. sborového velitelství v Dubrovníku. Po řadové službě následovalo další prohloubení profesní specializace. Začalo 1. října 1910 na prosektuře zemské nemocnice v Brně.

Armádním zdravotníkem ve válečných letech

Zvláštní přípravu v oboru patologické anatomie a bakteriologie, která trvala administrativně do 27. července 1914, přerušila válka. Bezprostředně po jejím začátku byl odeslán k velitelství jižní armády. To pro něho znamenalo návrat na Balkán. Oficiálně šlo o službu v poli. Od počátku konfliktu do 31. května 1917 zasedal v několika salubritních (zdravotních) komisích, jež působily v Bosně a Hercegovině, Slavonii, jižních Uhrách, Srbsku, Makedonii, jižní Dalmácii a Albánii.

V první polovině zmíněného letopočtu jej sužovalo velmi závažné onemocnění. Onemocněl skvrnitým tyfem a zánětem cévnatky a sítnice. Ze služby v poli byl proto stažen. Od 1. června 1917 vyučoval lučbu (chemii) a přírodopis v kadetní škole jezdectva v Hranicích na Moravě. Současně plnil funkci šéflékaře. Medicínsky a pedagogicky působil rok, během nějž byl 1. února 1918 povýšen na majora. Zpět do pole se vrátil 21. června téhož roku jako velitel divizní zdravotnické kolony 43. V tomto zařazení prožil válečné nasazení v Bessarabii a na jižní frontě v povodí Piavy. Jeho služba v poli skončila 31. října 1918.

Práce ve prospěch armády republiky

Čs. armádě se dal k dispozici 19. listopadu 1918 a krátce působil u Vrchního vojenského velitelství v Praze. Od 20. listopadu byl přidělen k záložní nemocnici v Lipníku nad Bečvou. Jako bakteriolog zde sloužil do 14. ledna 1919. Následujícího dne jej přidělili k posádkové nemocnici v Praze. Zároveň vykonával funkci bakteriologa u vojenského oddělení bakteriologického ústavu Univerzity Karlovy.

V poli sloužil opět od 2. srpna téhož roku, kdy se stal členem zdravotnické komise etapního oddělení štábu Velitelství západní skupiny na Slovensku. Na východě republiky setrval do 3. prosince. Od následujícího dne byl přidělen opět jako bakteriolog posádkové nemocnici v Bratislavě. Ve slovenské metropoli pobýval do 26. ledna 1920. Den na to jej přemístili k MNO. Tím se jeho profesní dráha stabilizovala na mnoho let, až do konce roku 1934. Nejprve působil u 31. oddělení a po reorganizaci MNO pokračoval ve funkci referenta 4. oddělení (zdravotnického) I. odboru (všeobecně vojenského). Na starosti měl problematiku hygieny a vojenskou zdravotnickou statistiku.

Funkčně nejvýše postoupil 1. července 1934, kdy se stal přednostou zdravotnické skupiny uvedeného oddělení. Během služebního zařazení na MNO byl dvakrát povýšen. Do hodnosti podplukovníka s účinností od 22. prosince 1922 a plukovníka od 13. listopadu 1930. V letech 1928–1934 pedagogicky působil jako mimořádný profesor na vojenské lékařské škole. Přednášel problematiku vojenské hygieny a epidemiologie. Na úroveň vyšších štábů přešel 31. prosince 1934, kdy byl ustanoven přednostou zdravotnické služby 7. divize. V této funkci působil do 30. prosince 1936.

Mezitím byl 1. července 1936 povýšen do hodnosti generála zdravotnictva. Posledního dne roku 1936 jej ustanovili přednostou zdravotnické služby IV. sboru v Olomouci. V této funkci prožil mimo jiné i napjaté období branné pohotovosti státu na podzim 1938. Jako přednosta řídil zdravotnickou službu IV. sboru polní armády od 23. září do 19. října. Na mírovém Velitelství IV. sboru setrval do 31. března 1939. Do výslužby odešel 1. dubna téhož roku.

Zásluhy válečné a odborné

Jeho jméno je významným způsobem spjato s Pražským povstáním. V rámci Velitelství Bartoš se stal přednostou zdravotní služby. Jeho velké zásluhy spočívají v tom, že všem činnostem na úseku péče o raněné vtiskl během dramatických dnů povstání jednotnost, systémový ráz a efektivní organizaci, tedy vše, co mohlo minimalizovat následky bojů pro zdraví a životy. Cesta na uvedené místo vedla přes Zrůnkovo zařazení u zdravotnické služby Luftschutzu. Jako vlastenec se v době vypuknutí bojů v hlavním městě připojil k odbojovým složkám, jež začaly budovat velitelské struktury povstání. Po osvobození byl 31. března 1947 pouze formálně povolán do činné služby a téhož dne opět přeložen do výslužby.

V době činné služby v čs. branné moci zveřejnil jednu monografickou práci a řadu odborných statí. Věnoval se v nich problematice epidemiologie. Přispíval do Vojenských rozhledů, Vojenských zdravotnických listů a Časopisu českých lékařů. Publikoval též v polském vojenském odborném tisku. Byl uznáván za výtečného odborníka. V lednu 1919 se oženil a se svou ženou Tatjanou Zrůnkovou měl dvě dcery narozené v letech 1925 a 1927.

Vyznamenání:

Pochvalné uznání MNO (1935), Etoile noire du Benin – komandér (1931), Polonia restituta (1928), Honorova odznaka Oficierskiej Szkoly Sanitarnej (1929)

Dílo:

Pathologie a léčení otrav bitevními látkami (plyny). Praha 1923.

Karel Straka