Generální štáb československé i české armády v proměnách času

Výstava Kapitoly z dějin Generálního štábu umístěná před budovou Generálního štábu v Praze 6 na Vítězném náměstí představuje pětadevadesátiletou historii hlavního velení naší armády.

Expozice Kapitoly z dějin Generálního štábu je poslední venkovní výstavou, kterou letos Vojenský historický ústav Praha vytvořil ve spolupráci s Generálním štábem Armády České republiky a jež je umístěna na Vítězném náměstí v Praze 6, u východu z metra na stanici Dejvická. Symbolicky je tato výstava věnována právě minulosti Generálního štábu, který letos slaví již 95. výročí své existence – založen byl v roce 1919, po vzniku samostatného čs. státu.

Výstavu autorsky připravili pracovníci Vojenského historického ústavu Praha Karel Straka a Jan Šach. Slavnostní vernisáže se zúčastnil nejen současný náčelník Generálního štábu, armádní generál Petr Pavel, ale také dva jeho předchůdci v této funkci, generálové Jiří Šedivý a Pavel Štefka. Pásku výstavy přestřihli společně s generálem Pavlem Karel Straka a starostka Prahy 6 Marie Kousalíková.

Výstava na více než desítce panelů chronologicky popisuje vznik a poměrně pestrou existenci Generálního štábu v turbulentním dvacátém století. Základní textové informace jsou doplněny četnými fotografiemi, které ukazují nejrůznější tváře československých a českých vojenských jednotek v průběhu času.

Přinášíme vám nyní ve stručnosti historii Generálního štábu československé a české armády, jak ji zpracovali historici VHÚ Karel Straka a Jan Šach.

KAPITOLY Z DĚJIN GENERÁLNÍHO ŠTÁBU

Zrod Generálního štábu v zakladatelském období státu a armády (1918–1920)

Československá armáda postrádala po odtržení země od Rakouska-Uherska ústřední orgán velení, tedy generální štáb. Zatím vznikl jen centrální správní úřad, jejž reprezentovalo Ministerstvo národní obrany (MNO). Specifická atmosféra po první světové válce vedla k neblahému podcenění armádních potřeb. Ryze vojenskou povahu měl z celého MNO, které tvořilo 17 odborů, pouze jediný, a to III. (vojenský) odbor. Tento stav byl trvale neudržitelný.

Československá vláda se proto rozhodla pověřit ministra zahraničních věcí Edvarda Beneše vyjednáním pomoci od Francie, hlavního spojence. Jednání vyústila ve vyslání Francouzské vojenské mise (FVM). Její působnost byla založena na dvou základních mezivládních aktech. Prvním se stal Kontrakt o vyslání FVM do Čech (míněn byl ovšem celý stát) z 20. ledna 1919. Druhý dokument z 26. ledna se nazýval Dohoda mezi vládami francouzskou a československou o pravomocech FVM. Kompetence mise měla celoarmádní a celostátní rozměr.

Francouzská vojenská mise působila v Československu od 13. února 1919 (počáteční početní stav osob zahrnoval 45 důstojníků, maximum v říjnu téhož roku 145 důstojníků). Oficiálně byla pověřena organizací čs. armády, vojenské správy a armádního školství. Zorganizování generálního štábu bylo ovšem jedním z jejích nejvýznamnějších úkolů. Posledně zmíněná dohoda dokonce předurčovala šéfa mise náčelníkem budoucího čs. generálního štábu. Stal se jím divizní generál Maurice Pellé, vysoce fundovaný a zkušený štábní pracovník i letitý vojenský diplomat s vytříbeným citem pro různá prostředí, v nichž během své kariéry působil.

Na jaře roku 1919 se Francouzská vojenská mise rovněž zasloužila o stabilizaci čs. armády v době války s Maďarskou republikou rad. Generální štáb vznikal v průběhu uvedeného konfliktu sloučením personálu FVM a III. (vojenského) odboru MNO a jeho organizace vycházela ze struktury Francouzské vojenské mise. Tvořil ji náčelník, I. a II. podnáčelník, 1. (organizační), 2. (zpravodajské), 3. (operační) a 4. (dopravní) oddělení. Velitelská místa měla paritní francouzsko-československé zastoupení podle modelu francouzský náčelník – čs. podnáčelník, respektive zástupce.

Stabilizovaná armáda (1921–1925)

Po vybudování nové armády nastala etapa její stabilizace. V lednu 1921 byl do čela Hlavního štábu čs. branné moci jmenován francouzský brigádní generál Eugène Mittelhausser – osobnostním založením zcela odlišný typ než jeho předchůdce, divizní generál Maurice Pellé, ale v úsilí a vysoké profesionalitě neméně vytrvalý a důsledný. Na Hlavním štábu nadále působil pod jeho vedením tým francouzských generálů a vyšších důstojníků. Pod jejich dohledem a při práci na společných projektech se československý personál zdokonaloval a připravoval na plné převzetí funkcí.

Zpočátku šlo především o organizační činnosti. Souvisely s vysoce náročným procesem unifikace československé branné moci. Po úplném návratu čs. zahraničních vojsk a jejich splynutí s domácími prvky armáda dosáhla trvale stabilizovaného charakteru. V míru ji tvořilo 12 divizí, 3 jezdecké brigády a 2 horské brigády. Mírový početní stav byl uzákoněn ve výši 150 000 mužů a tomuto množství také reálně odpovídal. Vojenská prezenční služba trvala na přechodnou dobu 24 měsíců, následně byla podle branného zákona trvale zkrácena na 18 měsíců. Mobilizační potenciál republiky činil až 1 800 000 mužů, ale reálně mohlo být vyzbrojeno zhruba 800 000. Této úrovně bylo ovšem dosaženo až koncem dvacátých let.

Mittelhausserova éra je výjimečná z toho důvodu, že Hlavní štáb řídil v říjnu 1921 částečnou mobilizaci čs. branné moci. Ta byla vyhlášena v reakci na pokus bývalého rakousko-uherského císaře Karla I. o restauraci habsburské dynastie na uherském trůně. Československá branná moc měla v té době ve stavu více než 400 000 mužů.

Ve sledovaném období na Hlavním štábu zrálo i umění tvorby nástupních plánů. Vůdčími tvůrci byli Francouzi, kteří pokračovali v dříve zahájeném trendu provázanosti čs. plánů s předpokládanou činností francouzské armády. Do poloviny dvacátých let se jednoznačně preferovalo protiněmecké zaměření, třebaže byly zpracovány podklady s prakticky všesměrovou orientací a pro nejrůznější varianty ohrožení.

Příští závažné změny předznamenalo utvoření funkce podnáčelníka. Od 15. ledna 1924 se v ní na budoucí poslání náčelníka Hlavního štábu připravoval generál IV. hodnostní třídy Jan Syrový.

Dilemata mírových let (1926–1933)

Tato etapa se vyznačovala zvláštním napětím mezi perspektivami mírového vývoje a přetrvávajícím revizionismem, tedy snahou určitých států zvrátit poválečné uspořádání v Evropě i mimo ni. Starosti Hlavnímu štábu způsobovala zejména otázka, jak vyhovět zapojení Československa do mezinárodního odzbrojovacího hnutí a neohrozit přitom jeho obranyschopnost. Byly to velké výzvy. Jejich závažnost zvýraznilo úplné předání nejvyšších velitelských míst z rukou francouzských generálů čs. vojenským hodnostářům. Šlo o projev změny statusu Francouzské vojenské mise. Na počátku roku 1926 se přeměnila z orgánu velitelského na poradní orgán ministra národní obrany. Prvním čs. náčelníkem Hlavního štábu se stal v lednu 1926 generál IV. hodnostní třídy Jan Syrový.

Nešlo ovšem pouze o změny nominální, ale také o počátek odklonu vojenské strategie republiky od dřívějšího primárně protiněmeckého zaměření, jež preferovali Francouzi. Po roce 1926 byl stále zjevnější posun těžiště příprav na použití armády proti Maďarsku. Jednalo se o projev traumatizující zkušenosti čs. generálů a důstojníků z války s Maďarskou republikou rad na jaře 1919. Fronta proti německé výmarské republice se stávala z hlediska Hlavního štábu stále více pasivní. Kupříkladu studijní výjezdy na eventuální frontu proti Německu konal Hlavní štáb jen do roku 1928. Pak se soustředil na hranice s Maďarskem. Na protiněmeckou frontu se vrátil až zjara 1933.

Na přelomu dvacátých a třicátých let se Hlavní štáb ocital v nezáviděníhodné situaci. Náčelník opakovaně žádal vládní činitele o koordinaci vojenského plánování se zahraničněpolitickými zájmy, ale nejasnosti o příštím vývoji způsobily, že se mu určitějších odpovědí dostalo až koncem roku 1932. Armádní velení se však v té době potýkalo se škrty v rozpočtu Ministerstva národní obrany. Šlo o úsporná opatření zaviněná světovou hospodářskou krizí. Na armádu měla devastující účinek a na příští léta poznamenala její akceschopnost. Důsledky některých z nich se pociťovaly ještě za mobilizace v roce 1938.

 Ve jménu modernizace obrany státu (1933–1939)

Relativní ustálenost bezpečnostní situace z počátku 30. let vystřídala s příchodem roku 1933 krize mezinárodních vztahů. Hlavní štáb na ni zareagoval zvýšenou aktivitou. Dynamika změn se projevila na konci roku i ve vedení Hlavního štábu. Generála Jana Syrového vystřídal gen. Ludvík Krejčí. Intenzivně se rozvíjely progresivní záměry s cílem modernizovat armádu podle nejnovějších trendů ve vojenství. Řada z těchto projektů ovšem byla připravena ještě ve funkčním období gen. J. Syrového. V roce 1933 se kupříkladu prohloubila vojenská součinnost se spojenci. K největším úspěchům Hlavního štábu náleželo prosazení dvouleté prezenční vojenské služby z roku 1934. Armádní velení také přesvědčilo rozhodující politiky o nutnosti vyčlenit dostatek financí na výzbrojní a opevňovací programy. Úsilí Hlavního štábu prospíval i zvýšený zájem prezidenta Edvarda Beneše. Jedním z jeho nejvýznamnějších velitelských aktů byla úprava kompetencí mezi náčelníkem Hlavního štábu a generálním inspektorem branné moci z roku 1936.

Před Mnichovem dosáhl Hlavní štáb své nejrozvinutější organizační struktury. Náčelníkovi přímo podléhal podnáčelník, I. a II. zástupce, Generální sekretariát obrany státu a Ředitelství opevňovacích prací; I. zástupce řídil 2. (zpravodajské), 3. (operační) a 5. (školské a výcvikové) oddělení; II. zástupci bylo podřízeno 1. (organizační) a 4. (etapní) oddělení a oddělení branné výchovy. Po Mnichovu vzniklo oddělení pro úpravu státních hranic. Přibližně stopadesátitisícovou mírovou armádu řídilo na Hlavním štábu před mobilizací 521 generálů a důstojníků (z toho 110 generálů zbraní, důstojníků generálního štábu a absolventů Vysoké školy válečné).

Ve druhé polovině třicátých let se mírová armáda skládala před mobilizací ze 4 zemských vojenských velitelství, 7 sborů, 17 divizí, 4 rychlých divizí a 55 letek vojenského letectva. Po 23. září 1938 vzešla z mobilizace 4 velitelství armád, 8 sborů, 6 hraničních pásem, 12 hraničních oblastí, 21 divizí, 4 rychlé divize, 3 skupiny a 1 okrsek. Letectvo postavilo celkem 76 mobilizovaných letek, z nichž 66 patřilo polní armádě. Mírový Hlavní štáb byl základem Hlavního velitelství válečné polní armády, jehož systemizovaný stav činil tisíc osob, z toho přibližně 350 důstojníků.

V Polsku a ve Francii (1939–1940)

Po okupaci Československa začaly protektorát opouštět stovky mladých mužů hodlající v zahraničí vstoupit do jednotek naší armády. První vznikla v polském Krakově již 30. dubna 1939. Většina dobrovolníků zde založené Zahraniční vojenské skupiny československé směřovala přes Polsko do Francie, kde v srpnu 1939 vznikla Československá vojenská kancelář v čele s generálem Sergejem Ingrem s úkolem připravit po všech stránkách postavení československé zahraniční armády. Po ustavení Československého národního výboru (ČSNV) se na podzim přeměnila na Československou vojenskou správu, která podle usnesení ČSNV měla za povinnost spravovat všechny jeho vojenské záležitosti. Náčelníkem Čs. vojenské správy se opět stal generál S. Ingr. Skládala se ze tří odborů (I. vojensko-politický, II. všeobecně vojenský, III. letecký) a pomocných orgánů, včetně kárného výboru první stolice, odvolacího kárného výboru a soudu. Dále při ní také působila Československo-francouzská vojenská mise. Ti, kteří zůstali v Polsku, se po vypuknutí druhé světové války 1. září 1939 zapojili do bojů s Němci, část pod vedením pplk. Ludvíka Svobody přešla do sovětského zajetí.

V jihofrancouzském městě Agde se začala formovat československá jednotka. Již 29. září 1939 byl zřízen pěší prapor 1 a dne 14. prosince vydalo francouzské ministerstvo obrany po dohodě s Čs. vojenskou správou směrnici, která konkrétně vytyčila další výstavbu československé jednotky v Agde. Pěší prapor se vzápětí rozrostl na pěší pluk a díky dalším nově příchozím mohla být 15. ledna 1940 postavena 1. československá divize. Na konci května dosáhla početního stavu téměř 11 500 mužů. V polovině června, kdy vojenská situace na bojišti byla již kritická, odjelo z Agde na frontu na 5 000 příslušníků tzv. divizní pěchoty. Při ústupových bojích se plně osvědčili a stovky z nich obdržely vysoká československá vojenská vyznamenání.

Ve Velké Británii (1940–1945)

Po pádu Francie se centrum zahraničního odboje přeneslo do Velké Británie. Nejvyšším správním úřadem čs. branné moci se stalo v červenci 1940 nově zřízené Ministerstvo národní obrany, které nahradilo Československou vojenskou správu ve Francii. Do čela londýnského MNO se postavil generál Sergej Ingr, jenž zároveň vykonával funkci hlavního velitele čs. branné moci. Spojení prezidenta Edvarda Beneše s ministerstvem zajišťovala Vojenská kancelář prezidenta republiky. Styk Státní rady s ministerstvem udržoval Branný výbor ve spolupráci se státním tajemníkem na MNO (od konce listopadu 1941 státní ministr). Ministerstvo se skládalo ze štábu, čtyř odborů a Pomocného úřadu MNO, které plnily i úkoly oddělení předválečného Hlavního štábu. Během války došlo k několika strukturálním úpravám londýnského MNO. V roce 1941 ukončil svoji činnost jeho III. odbor (letecký) a v roce 1944 také II. odbor (ofenzivní a obranné zpravodajství). Dále na ministerstvu působil Kárný výbor 1. stolice a Odvolací kárný výbor. Ministru národní obrany byl rovněž podřízen Inspektorát čs. letectva, vojenské mise, vojenští atašé, styční důstojníci a od října 1944 i Velitelství osvobozeného území.

V lednu 1943 byl v Londýně vytvořen Štáb pro vybudování čs. branné moci. Jeho řízením byl pověřen generál Bedřich Neumann, kterému podléhaly nejprve tři a později čtyři oddělení (1. oddělení – organizační; 2. oddělení – zpravodajské, tj. bývalý II. odbor; 3. oddělení – operační; 4. oddělení – materiální), pomocný úřad a studijní skupina. Na podzim 1944 byl však tento štáb zrušen a nahradilo ho Hlavní velitelství čs. branné moci. Hlavním velitelem jmenoval prezident Edvard Beneš dosavadního ministra národní obrany Sergeje Ingra. Ten se zároveň stal i nejvyšším vojenským velitelem všech čs. vojenských jednotek v zahraničí a na osvobozeném území Československa. Velitelství mělo za úkol vypracovat plán výstavby poválečné československé armády, kromě toho se ovšem také zabývalo repatriací čs. občanů, potrestáním válečných zločinců a účastnilo jednání Mezispojeneckého výboru pro příměří. Hlavní velitelství ukončilo činnost vznikem Ministerstva národní obrany na území osvobozeného Československa.

 Na cestě k totalitě (1945–1948)

Počátkem dubna 1945 vznikla v Košicích nová čs. vláda. Její programové prohlášení dávalo tušit, že poválečný vývoj ČSR bude směřovat více doleva a hlavním spojencem bude Sovětský svaz. Ministrem národní obrany se stal generál Ludvík Svoboda a náčelníkem Hlavního štábu generál Bohumil Boček. Exilové MNO a Hlavní velitelství v Londýně se ocitly zcela mimo hru. Mezitím v květnu vypuklo v Čechách povstání proti německé okupační správě, které vyvrcholilo osvobozením Prahy 9. května 1945 Rudou armádou. V tu dobu již jihozápadní Čechy osvobodila americká armáda. Československo bylo dočasně rozděleno na dvě okupační zóny. Už v květnu 1945 vešla v platnost první organizace čs. branné moci a byl položen základní strukturální rámec Hlavního štábu. Po několika změnách byla v říjnu 1947 zavedena nová mírová organizace, která snížila plánované počty na 155 000 mužů. Rovněž se stabilizovala struktura Hlavního štábu. Tvořilo ho devět oddělení a velitelství druhů zbraní. Hlavní správa osvěty a výchovy a 5. oddělení (Obranné zpravodajství) byly přímo podřízeny náčelníkovi Hlavního štábu (předepsané počty MNO a Hlavního štábu představovaly v roce 1947 celkem 2 873 osob).

Teritorium Československa bylo rozděleno na čtyři oblasti s velitelstvím v Praze, Táboře, Brně a Bratislavě se šesti armádními sbory a 16 divizemi. Nově budovaná československá armáda se v tomto období rovněž významně zapojila do organizování odsunu německého obyvatelstva z pohraničí a spolu se Sborem národní bezpečnosti zasáhla i do bojů na Slovensku proti „banderovcům“, kteří se v letech 1945 až 1947 snažili přes československé území dostat do zajetí na Západ. Armáda v těchto letech také již nebyla přísně apolitická jako za první republiky a záhy se stala předmětem zájmu politických stran, především komunistů, o získání převahy v mocenském boji ve státě.

Sovětizace armády (1948–1955)

Zásadním zlomem pro československou armádu se stal komunistický převrat v únoru 1948. Do něj se čs. branná moc nezapojila a zůstala neutrální. Ovšem již v březnu a dubnu muselo její řady opustit 27 generálů a dalších 813 vysokých důstojníků. Následná vlna čistek ve velitelském sboru zasáhla všechny jeho skupiny (vojáky ze Západu, z Východu, z domácího vojska, odbojáře i „španěláky“). V letech 1948 až 1953 bylo z celkového počtu více než 13 000 příslušníků velitelského sboru skoro 4 000 důstojníků propuštěno z politických důvodů, takřka 1 000 odsouzeno k vysokým trestům odnětí svobody, 28 popraveno na základě vykonstruovaných soudních procesů, téměř 500 odesláno do táborů nucené práce a 2 500 vystěhováno do přikázaných míst. Perzekuce nezasáhla jenom vojáky z povolání, ale postihla i vojáky v základní službě. Politicky nespolehliví – tzv. éčkaři – vykonávali vojenskou základní službu beze zbraně u pomocných technických praporů, a to často v nevyhovujících a životu nebezpečných podmínkách.

V první polovině padesátých let se rovněž zásadně změnila čs. armáda. Ta byla od roku 1950 budována podle sovětského vzoru tak, aby nejpozději v roce 1953 byla připravena na možný světový konflikt. Už v srpnu 1950 došlo k podstatné reorganizaci MNO vytvořením systému hlavních správ a přetvoření Hlavního štábu na Generální štáb se třemi velkými správami operační, organizační a mobilizační, bojové přípravy (předepsaný počet zaměstnanců MNO a GŠ v roce 1954 tvořilo 4 713 osob). Za branné pohotovosti státu vytvářel Hlavní velení, které velelo dvěma vševojskovým armádám a jednomu sboru (od poloviny padesátých let dvě prvosledové a jedna druhosledová armáda). Dále také proběhla rozsáhlá redislokace svazků armády se záměrem posílit obranu západní hranice ČSR. Dosavadní oblasti nahradily dva vojenské okruhy. V roce 1953 měla čs. armáda necelých 300 000 osob se 14 vševojskovými svazky a byla plně pod kontrolou Komunistické strany Československa. Velení armády bylo zcela závislé na rozkazech přicházejících z Moskvy, bez možnosti vlastní iniciativy.

V prvním sledu Varšavské smlouvy (1956–1968)

Na zavedení jaderných zbraní do výzbroje armád Sovětského svazu a USA v polovině padesátých let musely Generální štáb i československé velení reagovat pod pečlivým dohledem sovětských poradců. Od poloviny padesátých let procházela Československá lidová armáda (ČSLA) několika zásadními restrukturalizacemi. Ty měly zajistit co nejsnazší přechod mírové armády na válečnou organizaci a ochránit tak zčásti svazky polní armády před jadernými údery nepřítele a aby mohly v nejkratší možné době zahájit proti němu bojové operace. Zrušením sborů se zjednodušil systém velení a v roce 1958 proběhla další reorganizace armády. Došlo ke zrušení jednoho vojenského okruhu a vzniku 1. armády a 4. armády. Zjednodušil se systém typů vševojskových svazků přechodem na motostřelecké a tankové svazky (dosud byly střelecké, mechanizované a tankové). Zároveň poklesl mírový počet armády na 182 000 osob a tím i počet osob na MNO a GŠ na 2 869.

V šedesátých letech se pak uskutečnila celá řada změn ve složení Generálního štábu a MNO. Od podzimu 1961 začalo československé velení na pokyn z Moskvy stavět pro případ války Československý front začleněný do bojové sestavy vojsk zemí Varšavské smlouvy. Jeho velitelství by vytvářelo MNO a GŠ. Současně ČSLA procházela rozsáhlou modernizací své výzbroje, která jí zaručovala větší manévrovost, údernou sílu a poskytovala ochranu proti zbraním hromadného ničení. Ve stejné době Generální štáb ČSLA také začal hledat vlastní cestu při koncipování československé vojenské doktríny a výstavbě armády. V září 1965 byly zřízeny tři vojenské okruhy: Západní, Střední a Východní. O rok později vznikly podřízením Pohraniční stráže armádě jednotné ozbrojené síly a její mírové počty stouply na více než 220 000 vojáků. Tím byly uspokojeny i požadavky Spojeného velení v Moskvě v otázce mírových počtů ČSLA.

Okupace a normalizace (1968–1989)

Nastoupený reformní kurz ve druhé polovině šedesátých let vyvrcholil pražským jarem v roce 1968. Rozběhl se rehabilitační proces, který se týkal také vojáků z povolání i v základní službě perzekvovaných v první polovině padesátých let. V ČSLA začaly vznikat nové profesní a zájmové sdružení, které do značné míry nahradily činnost armádních stranických organizací. Do velení armády přišli lidé v čele s novým ministrem národní obrany generálem Martinem Dzúrem. Rovněž se začala zvažovat možná neutralita Československa či v krajním případě jeho vystoupení z Varšavské smlouvy. Reakce Sovětského svazu spojenců na sebe nenechala dlouho čekat. Po neúspěšných politických jednáních s československou stranou začala v noci z 20. na 21. srpna 1968 vojska pěti států Varšavské smlouvy obsazovat území Československa. Ke střetům s okupanty došlo i během obsazení budovy Generálního štábu.

Invaze ukončila pražské jaro a znamenala počátek „normalizace“. V květnu 1969 začala v ČSLA prověrka, v jejímž průběhu bylo z armády vyhozeno na 6 500 vojáků z povolání. Čistka citelně postihla i Generální štáb. V důsledku přítomnosti okupačních sil musel provést urychlenou redislokaci ČSLA, která se týkala velkého počtu osob a techniky. Došlo k vytvoření Západního vojenského okruhu frontového typu a ke zrušení Středního vojenského okruhu i snížení početního stavu armády o 20 000 mužů. Změnily se také předepsané počty zaměstnanců na MNO a GŠ: v roce 1970 činily 2 221 osob a v roce 1988 stouply na 2 510 osob.

Po demonstracích z roku 1969 vzrostla i vnitřní úloha armády. Na základě usnesení Rady obrany státu vydal ministr národní obrany trvale platný rozkaz pro vyčlenění sil a prostředků ČSLA k zabezpečení klidu a pořádku na území Československé socialistické republiky (ČSSR). V roce 1972 přešla Pohraniční stráž pod Ministerstvo vnitra a v roce 1976 byla do složení armády převedena vojenská část Civilní obrany. Zavedením moderní bojové techniky ve druhé polovině sedmdesátých let došlo k přechodu vševojskových divizí ČSLA na tzv. jednotypovou organizaci. Ve druhé polovině osmdesátých let nastává oteplení vztahů mezi velmocemi a snaze snížit počty jaderných a konvenčních zbraní. To vyústilo v jednostranné snížení početních stavů Sovětské armády. Československo se k tomuto kroku připojilo závazkem snížit v letech 1989–1990 armádu (200 000 mužů) o 15 procent.

V demokracii a aliančních strukturách (po 1989)

Události 17. listopadu 1989 urychlily vývoj ve společnosti a vedly k pádu komunistického režimu. Přestože armáda byla připravena potlačit projevy nesouhlasu s ním, nakonec nezasáhla a zůstala neutrální. S koncem mocenského monopolu jedné strany skončil i její dohled nad armádou. Na přelomu let 1989 a 1990 došlo ke zrušení armádního stranickopolitického aparátu a oslovení soudruhu. Název Československá lidová armáda se změnil na Československá armáda. Nová situace postavila Generální štáb před řadu nových problémů, včetně nové doktríny ozbrojených sil. Vedle této vnější transformace byly provedeny i změny ve struktuře a organizaci armády. Došlo ke zrušení Západního vojenského okruhu, Východního vojenského okruhu i velitelství armád a v roce 1992 vznikla vojenská velitelství Západ se sídlem v Táboře, Východ v Trenčíně a Střed v Olomouci. Redukoval se počet vševojskových svazků a byla vyřazována nepotřebná bojová technika v souladu se Smlouvou o konvenčních ozbrojených silách v Evropě. Po politických jednáních se Sovětským svazem byla podepsána dohoda o stažení sovětských vojsk z území Československa do 30. června 1991. Dne 1. července 1991 zanikla Varšavská smlouva.

K 31. prosinci 1992 skončil společný stát Čechů a Slováků a tím i Československá armáda. Početní stav mírové Armády České republiky (AČR) byl při dělení federace stanoven na více než 93 000 vojáků. Od roku 1993 prošla armáda, včetně Generálního štábu, náročnou restrukturalizací, během níž se stala pevnou součástí euroatlantických struktur, členem NATO od 12. března 1999, a zakončila ji plnou profesionalizací v roce 2005 s propracovaným systémem aktivních záloh. Zcela se změnila i struktura Generálního štábu. Byl opuštěn sovětský model správ a zaveden systém sekcí a ředitelství. Nově se některé pravomoci přenesly na civilní část na Ministerstvo obrany, tím došlo k lepší optimalizaci v systému řízení a velení. Spolupráce se západními demokraciemi umožnila řadě důstojníků GŠ získat zkušenosti na západních vysokých vojenských školách, mnozí z nich je pak využili při svém působení ve strukturách NATO. Od roku 1990 se příslušníci armády také zúčastnili řady zahraničních misí pod záštitou OSN nebo NATO na různých částech zeměkoule.

Karel Straka, Jan Šach