Restaurovat, případně konzervovat kvalitní dřevcovou zbraň je pro každého restaurátora profesní zážitek. V historických sbírkách státních institucí, případně soukromých kolekcích, jsou většinou prezentovány konvoluty chladných, palných či střelných zbraní a zbrojí, avšak původní, pokud možno neupravenou dřevcovou zbraň, najdeme sporadicky.
Halapartnu můžeme charakterizovat jako bodnou či sečnou zbraň nasazenou na dřevěném, většinou profilovaném ratišti. Její vrchní část bývá zpevněna kovovými plochými pery s prstencem proti rozlomení v boji.
Používala se jako dřevcová zbraň pěchoty, a to také proti jezdectvu (typy s dlouhým, štíhlým hrotem) v bojové praxi od 13. do 17. století. Dále se stala odznakem poddůstojnické či důstojnické hodnosti a také v honosném provedení dekorací palácových stráží. V 19. století nakonec dosloužila jako zbraň městských ponocných. Z této doby pocházejí zdobené napodobeniny, umělecké odlitky určené pro instalace v zámeckých zbrojnicích.
Prezentovaná halapartna ze sbírek Vojenského historického ústavu byla ve velmi špatném stavu. Při přípravě instalace expozice Císařská zbrojnice ve Schwarzenberském paláci došlo k jejímu vyřazení z kolekce dřevcových zbraní s konstatováním, že je nutné provést celkové restaurování kovové i dřevěné části.
Zbraň byla v minulosti neodborně opravena. Zřejmě sloužila k dekoračním účelům, protože kovová část byla nasazena na dřevěné, krátké ratiště vyrobené z měkkého dřeva s otvory po instalaci a plochá pera tuleje byla nastavena novými železnými pásy. Zbytky nedostatečně opracovaných svarů v místě nastavení jsou nejlépe patrné na snímcích fotodokumentace. Ve čtyřech zpevňovacích perech ještě scházela většina hřebů s půlkulatou hlavou. Celý povrch zkorodovaných kovových částí včetně dřevěného ratiště byl nalakován silnou vrstvou lesklého průhledného laku, který postupem doby zdegradoval a zabarvil se do světle hnědého tónu. Původně měl zřejmě působit antikorozně.
Konkrétní restaurování začalo fotodokumetací, zaměřenou především na co nejvíce narušené části předmětu. Následovala demontáž veškerých kovových a dřevěných součástí. Snad nejnáročnější bylo uvolnění pásů per ze zádlabu a připevňovacích hřebů, které doslova vrostly do dřevěného základu profilovaného ratiště. Zachovalo se jich bohužel minimum, čtyři kusy, ostatní bylo nutné doplnit.
Nejdříve byla restaurována pera, u nich došlo k celkovému srovnání povrchu, včetně nerovností dřívějších svarů a dále následovalo podélné zaleštění. Repliky chybějících hřebů jsme vyrobili podle několika původních. Při výrobě jsme respektovali rozměry, podobu a také se co nejvěrohodněji snažili napodobit jejich nepřesnosti.
Původní povrch zbraně byl celkově napaden ve velké vrstvě korozními produkty. Četné jamky a pukliny částečně narušily tvar halapartny. Z důvodu velkého nárůstu vrstvy koroze jsme zvolili metodu její dokonalé stabilizace s co největším zachováním částí původního povrchu. Stabilizace je provedena aplikací tanátovacího roztoku, a to ve třech vrstvách. Po aplikaci taninového přípravku se povrch zabarvil temně modře, což plně respektuje zbytky dobové povrchové úpravy.
Na ratišti byly vytmeleny pukliny a otvory po hřebech zabroušeny, namořeny a zaretušovány politurou do polomatného povrchu. Nakonec jsme zbraň opatrně zkompletovali a následně na ni naaplikovali vosk, který je vhodný pro uložení v depozitáři chladných zbraní.
Petr Moudrý