Heliodor Píka

Generál Heliodor Píka byl typ vlastence, který svůj osud spojil s existencí Československa. Během své vojenské kariéry a diplomatického působení se snažil budovat nový československý stát a chránit ho všemi dostupnými prostředky proti jeho nepřátelům. Za druhé světové války se zařadil mezi ty, kteří usilovali o obnovu Československé republiky a porážku nacistického Německa a jeho spojenců. Krátce po komunistickém převratu na něm komunistický totalitní režim spáchal justiční vraždu a stal se tak symbolem všech popravených, umučených, vězněných a pronásledovaných vojáků.

Heliodor Píka se narodil 3. července 1897 ve Štítině na Opavsku v rodině chudého venkovského koláře. Po získání základního vzdělání nastoupil na české gymnázium v Opavě. Po vypuknutí první světové války bylo uzavřeno, proto odjel do Nového Bydžova, kde rok pracoval v lékárně jako lékárenský praktikant. Maturitu složil v červenci 1915 a místo plánovaného studia na vysoké škole byl v říjnu odveden jako jednoroční dobrovolník k c. k. zeměbraneckému pěšímu pluku č. 15 v Opavě. Zde absolvoval tříměsíční školu pro záložní důstojníky a potom na ní do června 1916 působil jako instruktor. Na ruskou frontu odjel ve funkci velitele čety v hodnosti praporčíka. Dne 21. července přešel u města Berestečka na Ukrajině do ruského zajetí. Již v říjnu se přihlásil v zajateckém táboře Paratskij zavod v Kazaňské gubernii do československého vojska na Rusi, ale až v červnu následujícího roku se stal příslušníkem 1. čs. střeleckého pluku československých legií. Zúčastnil se bojů u Bachmače a Zborova. V říjnu 1917 odjel přes Archangelsk a Velkou Británii do francouzského Cognaku, kde se formovala Československá autonomní armáda ve Francii. Zde byl určen ke zdravotní službě 21. čs. střeleckého pluku. Začátkem června 1918 odjel pluk do tábora v Darney. Mezitím byl lékární adjutant Píka jmenován důstojnickým zástupcem a později vykonával i funkci důstojníka obrany proti plynům. S plukem prodělal těžké boje na alsaské frontě, v Champagni, na Aisně, u Terronu a na dalších bojištích západní fronty. Heliodor Píka na vlastní žádost prováděl zdravotnické zabezpečení v první linii. Při ošetřování raněných často nasazoval vlastní život. Za statečnost projevenou v boji s nepřítelem byl několikrát vyznamenán československými, francouzskými a spojeneckými vojenskými vyznamenáními.

Po zkušenostech z předních pozic se chtěl stát vojenským pilotem, ale podepsané příměří mu to již neumožnilo a tak se 9. ledna 1919 s pomocnou rotou 21. čs. střeleckého pluku jako poručík francouzských legií vrátil do vlasti. Nově vzniklá Československá republika musela od svého počátku hájit svoji územní celistvost a na Těšínsku a Slovensku sváděla s Polskem a Maďarskem v otevřených vojenských konfliktech boje o územní integritu. Píka se jich zúčastnil ve funkci spojovacího důstojníka štábu pluku a v srpnu 1919 byl již pobočníkem velitele pluku. Po skončení konfliktu s Maďarskem (srpen 1919) byl v září odvelen do dvouměsíčního kurzu pro důstojníky pěchoty Vojenské instrukční školy v Milovicích. Vznikající československá branná moc nutně potřebovala kvalifikované důstojníky, a proto ministerská rada rozhodla 17. října 1919 o vyslání 40 důstojníků do vojenských odborných škol ve Francii. Mezi nimi byl i poručík Píka, který se dnem 1. ledna 1920 stal důstojníkem z povolání. Z Francie se již nadporučík Píka vrátil v srpnu 1920 a nastoupil službu k pěšímu pluku 21 v Kladně. V říjnu byl přidělen ke vznikající Vojenské akademii v Hranicích. Zde byl ustanoven velitelem roty kurzu důstojnických čekatelů a po absolvování kurzu u 1. československého strojního praporu na Petříně v Praze se stal také prvním učitelem nauky o plynech. Současně působil jako člen zkušební komise nejen pro svůj předmět, ale také pro teorii výcviku skupiny a čety. Od listopadu 1922 kapitán Píka vykonával funkci pobočníka velitele akademie. V Hranicích se Heliodor Píka také oženil se svojí budoucí ženou Marií a 28. července 1922 se jim zde narodil syn Milan. Ten se za druhé světové války zapojil do československého vojenského zahraničního odboje.

Začátkem srpna 1923 byl Píka přidělen k 5. (školskému a výcvikovému) oddělení Hlavního štábu čs. branné moci v Praze. V letech 1926-1928 absolvoval studium na Vysoké škole válečné v Paříži. Po návratu z Francie byl na krátko přidělen k Zemskému vojenskému velitelství v Praze a po povýšení do hodnosti majora generálního štábu byl dnem 15. září 1929 určen k 1. (organizačnímu) oddělení Hlavního štábu, kde zastával i funkci pobočníka náčelníka Hlavního štábu. Dnem 1. září 1932 byl Píka jmenován československým vojenským atašé v Bukurešti, s tím že po dva roky byl ve stejné funkci akreditován také v Turecku. V roce 1937 se vrátil zpět do Prahy a nastoupil na Generální sekretariát obrany státu, kde mimo jiné sledoval otázky válečného průmyslu jak vlastního, tak i spojeneckého v případě války. V zářijové mobilizaci v roce 1938 byl ustanoven přednostou dopravního oddělení Nejvyššího úřadu hospodářského, ale již 23. září odjel jako člen delegace do Rumunska a Jugoslávie zajistit Československu materiální pomoc. Do Prahy se vrátil až po podepsání Mnichovské dohody dne 11. října.

V důsledku mnichovského diktátu byla druhá Česko-Slovenská republika nucena odprodat válečný materiál, zejména těžký. Proto už v říjnu 1938 byla učiněna nabídka Francii a Velké Británii. V prosinci se pak o tento materiál začalo zajímat Německo. Na těchto jednáních se podílel i Píka, který zároveň varoval před prodejem vojenského materiálu nacistickému Německu. Za stejným účelem odjel dne 24. února 1939 do Bukurešti. Do Prahy se vrátil kolem 10. března 1939, kdy ovšem nastala zcela nová situace, zejména vývojem událostí na Slovensku.

Po okupaci zbytku Československa se zapojil do příprav na vybudování odbojové organizace, ale již 29. března 1939 odjel do Polska a dál do Francie a Velké Británie. Podle směrnic Edvarda Beneše byl koncem dubna poslán do Rumunska, kde organizoval čs. zahraniční odboj. Pod Píkovým vedením se v Bukurešti vytvořila předsunutá vojenská odbočka československého zahraničního odboje s krycím názvem Dora. Ta pomáhala československým občanům dostat se do Francie, získávala peníze pro zahraniční odboj a prováděla ve spolupráci s Angličany sabotáže dodávek pro Německo na železnici a na Dunaji. Nástup Železné gardy k moci a příchod prvních nacistických jednotek do Bukurešti bezprostředně ohrozil další činnost Dory. Večer 12. října 1940 byl plukovník Píka se svými spolupracovníky zatčen příslušníky Železné gardy. Na rozkaz rumunského ministra vnitra byli nakonec propuštěni.

Rumunští přátelé potom zajistili Píkově skupině 14. října 1940 odjezd do Istanbulu, kde pokračovala ve své činnosti podle směrnic ministra národní obrany divizního generála Sergěje Ingra. Z jeho a prezidentova pověření zde plukovník Píka navázal první oficiální styky s vojenskými představiteli Sovětského svazu. Již 5. května 1941 odeslal svoji první depeši z Moskvy. Nedlouho po napadení Sovětského svazu byl Sověty uznán jako zplnomocněný představitel Československa ve funkci náčelníka vojenské mise vlády ČSR u vlády SSSR.

Při budování čs. vojenských jednotek v SSSR důsledně prosazoval politiku československé vlády v Londýně, což vedlo k častým neshodám jak se sovětskými orgány, tak s vedením KSČ i s částí velení čs. jednotek. Zvlášť napjaté vztahy měl s vyslancem a později velvyslancem Zdeňkem Fierlingerem. V prosinci 1943 byl povýšen na brigádního generála. První vláda Národní fronty pověřila generála Píku funkcí podnáčelníka pro zvláštní účely u Hlavního štábu československé branné moci a také schválila návrh na jeho povýšení do hodnosti divizního generála (povýšen 4. srpna 1945). Z titulu nové funkce měl na starosti styk a jednání s vojenskými představiteli cizích států a podílel se také na přípravě mírových jednání. V roce 1946 se proto v rámci československé delegace zúčastnil mírové konference v Paříži, kde neúnavně a kategoricky hájil zájmy československé republiky a s ní spřátelených států střední a jihovýchodní Evropy.

Po návratu z Paříže přijal generál Píka funkci zástupce náčelníka Hlavního štábu čs. branné moci, do jehož kompetence náleželo vydávání služebních předpisů, vojenské školství, 2. (zpravodajské) odděleni Hlavního štábu, příprava mobilizačních předpisů, organizace a podle dodatečného rozhodnuti náčelníka Hlavního štábu armádního generála B. Bočka i některé výcvikové věci zbraní a řízení prací několika komisí Meziministerského sboru obrany státu. Současně se stal také členem Armádního poradního sboru. V čele československé vojenské delegace odjel v roce 1946 do Velké Británie a následující rok ještě do Rumunska. V té době již byl sledován 5. (obranné zpravodajství) oddělením Hlavní štábu, jež intenzívně hledalo důkazy o jeho tzv. zradě.

V době únorových události byl generál Píka nemocný, v březnu 1948 se ve vojenské nemocnici v Praze podrobil operaci žlučníku, ale ještě v průběhu rekonvalescence byl 5. května zatčen a vyslýchán, i když trestní oznámení pro podezření z velezrady adresované vrchnímu vojenskému prokurátorovi v Praze bylo podepsáno až 12. května 1948. Následovaly hradčanský Domeček, kde mu začal hnisat řez po operaci, potom věznice na Pankráci. Veškeré pokusy jeho právního zástupce o abolici byly marné. Na prvním zasedání Vojenského komitétu při Ústředním výboru Komunistické strany Československa za účasti K. Gottwalda, R. Slánského, generálů L. Svobody, Š. Drgače, J. Procházky, V. Drnce a B. Reicina, byl 21. ledna 1949 určen rozsudek v procesu proti němu u Státního soudu v Praze - trest smrti provazem. Heliodor Píka byl obviněn ze špionáže ve prospěch Velké Británie a z další vlastizrádné činnosti proti zájmům Československa a jeho lidu. V neveřejném soudním přelíčení konaném 26.-29. 1. 1949 v Praze byl shledán vinným zločinem vojenské zrady a odsouzen k vyloučení z československé armády, ke ztrátě řádů a vyznamenání a k trestu smrti. Dne 7. března byl převezen na plzeňské Bory, kde mu předseda vojenského senátu 20. června 1949 sdělil, že všechny žádosti o milost byly zamítnuty a že rozsudek bude vykonán druhý den ráno. V prosinci 1968 Vyšší vojenský soud v Příbrami rozsudek v plném rozsahu zrušil, k úplné občanské rehabilitaci však došlo až po roce 1989. V roce 1990 byl in memoriam povýšen do hodnosti armádního generála a o rok později mu byl propůjčen Řád M. R. Štefánika III. třídy.

Jan Šach