Hrdina dvou odbojů z Památníku osvobození

Letošní dvacátý čtvrtý duben byl výročním dnem skonu pplk.konc. in memoriam Jaroslava Boháče (11. 9. 1894 Mladá Vožice – 24. 4. 1944 Brieg/Brzeg, Polsko), jenž náležel k nejvýraznějším postavám meziválečného Památníku odboje a Památníku osvobození. O jeho životní dráze historika, archiváře a bojovníka dvou národních rezistencí pojednává tato biografická stať.

Narodil se v rodině učitele Antonína Boháče a jeho ženy Marie rozené Petrů. V roce 1920 se oženil s Miladou Paskerovou, s níž měl tři děti, které ale zemřely v raném věku.

J. Boháč absolvoval středoškolská studia v rodných jižních Čechách. V letech 1908–1913 navštěvoval reálné gymnázium s českou vyučovací řečí v Táboře, kde také 11. července 1913 složil maturitní zkoušku. Poté ve studiích pokračoval v Praze, kde r. 1914 absolvoval český abiturientní kurz při Českoslovanské obchodní akademii, který byl přípravou pro budoucí bankovní úředníky. V květnu téhož roku byl odveden a vojenskou službu nastoupil na základě mobilizační vyhlášky z 24. srpna 1914. Prezentován byl 30. srpna jako jednoroční dobrovolník u 4. pluku rakousko-uherského pevnostního dělostřelectva v chorvatské Pule.

V září 1914 byl odvelen do školy pro výchovu záložních důstojníků pěchoty a do února 1915 poznal posádky ve slovinských městech Lublaň a Domžale. Po několika povýšeních byl přeložen k pěšímu pluku č. 87, u něhož se stal velitelem čety a s nímž odjel 17. března 1915 v hodnosti podporučíka na ruskou frontu. Hned během prvního nasazení byl ale 24. března 1915 na karpatském úseku fronty zajat. Postupně prošel tábory Kazalinsk u Aralského moře a Taškent v Turkestánu v ruské střední Asii. Po několika pokusech o vstup do čs. dobrovolnických jednotek byla jeho přihláška přijata 25. srpna 1917, kdy byl zařazen k 5. čs. střeleckému pluku. Zároveň se stal frekventantem kurzu pro bývalé důstojníky, jenž byl organizován při 2. čs. divizi v Borispolu. Zde setrval do 26. září 1917. V ten den byl zařazen do tzv. Husákova transportu a spolu s dalšími jedenácti sty muži odjel posílit budoucí čs. jednotky ve Francii.

Po příjezdu do Francie byl začleněn do 22. čs. střeleckého pluku v posádce Cognac. V lednu 1918 jej přidělili v nové hodnosti podporučíka k 22. čs. střeleckému pluku. Současně se stal frekventantem střediska výcviku v Saint Maixent, kde se školil do 30. března 1918. Ještě před jeho koncem byl povýšen do hodnosti poručíka. Od 1. dubna do 11. června 1918 velel četě posledně zmíněného pluku v Jarnacu. Poté byl nasazen na alsaském úseku fronty a později v Argonne. Dne 21. června 1918 byl ustanoven velitelem 2. roty svého pluku.

V boji se osvědčil jako rozhodný velitel roty, jenž jednal s rozvahou po celou dobu bojového nasazení na frontě. Za skvělé výkony v poli byl dekorován francouzským vyznamenáním Croix de Guerre 1914. Do nové vlasti přijel mezi prvními příslušníky čs. zahraniční armády 23. ledna 1919 a v březnu 1919 byl povýšen na kapitána pěchoty. Od 27. dubna do 17. září 1919 působil na Těšínsku. Nejprve jako velitel roty, pak u skupinového velitelství v Hnojníku dozíral na kurz pro taktický výcvik čs. vojsk operujících na Těšínsku. Posléze byl dán k dispozici veliteli skupiny Bohumín a od září až do konce roku 1919 řídil 3. (operační) oddělení štábu 8. divize v Moravské Ostravě.

V roce 1919 byl vyznamenán Čs. válečným křížem 1918 se dvěma lipovými ratolestmi. Téměř po celý rok 1920 provázel náčelníka štábu zmíněné divize jako pobočník s místem výkonu služby v Opavě. Na šest let potom zakotvil na Slovensku (pobočník velitele 24. pěší brigády v Michalovcích, velitel 10. polní roty pěšího pluku 17 v Hlohovci, velitelství 9. pěší divize v Trnavě). Opakovaně byl hodnocen jako velmi způsobilý pro další povýšení a v roce 1924 dokonce pro mimořádnému povýšení. Měl dobré předpoklady pro slibnou vojenskou kariéru důstojníka ve vyšších štábech.

Vzhledem k výborné znalosti francouzštiny ho Ministerstvo národní obrany zapsalo na seznam tlumočníků, jež mohla armáda využít v případě válečného konfliktu. Na dobré úrovni též ovládal německý jazyk. Během 20. a 30. let byl oceněn dalšími vyznamenáními: Čs. revoluční medailí (1922), Čs. medailí Vítězství (1923), Médaille Commemorative française de la Grande Guerre (1924), Verdunskou pamětní medailí (1932) a téhož roku byl jmenován důstojníkem francouzské Akademie osvěty a krásných umění.

V Památníku

Boháčova profesionální dráha se významně změnila 18. ledna 1927, kdy v hodnosti štábního kapitána nastoupil do pražského Památníku odboje v Praze přímo řízeného Ministerstvem národní obrany. Dalším důvodem jeho zařazení do stavu konceptní služby bylo rovněž jeho vleklé srdeční onemocnění. Vzhledem ke své legionářské minulosti se stal referentem francouzských legií v Archivu čs. zahraničních vojsk, který byl jednou ze součástí Památníku odboje.

V tomto archivu, jenž se tehdy nacházel v prostorách Národního muzea, působil do konce roku 1929. Ještě předtím, 29. prosince 1928, byl povýšen na majora. Od počátku činnosti v Památníku odboje projevoval iniciativu a zaujetí pro práci v oboru správy a péče o písemnosti čs. legií. Využíval přitom dokonalých znalostí vojenských administrativních předpisů. Od 29. října 1929 se datuje počátek existence Památníku osvobození (dále jen PO), do něhož byly sloučeny již existující odborné státní instituce s převážně vojensko-historickým zaměřením. Archiv čs. zahraničních vojsk Památníku odboje se stal jednou ze zakládajících součástí II. archivního oddělení (vojenský archiv) PO. Se vznikem nové instituce byl J. Boháč ustanoven správcem 1. skupiny II. oddělení. Současně zastupoval přednostu celého vojenského archivu. V různých obdobích tak přímo řídil čtyři až sedm pracovníků z celkového počtu šestnácti zaměstnanců II. oddělení.

Kromě povinností spjatých s výkonem funkce vedoucího oddělení se věnoval rovněž vědecké, editorské, publicistické a popularizační činnosti. V centru jeho badatelské pozornosti stál rozsáhlý autorský projekt dějin čs. dobrovolnického hnutí ve Francii. Po heuristické stránce se mu věnoval již od svého příchodu do Památník odboje. Vedle pramenů uložených v Památníku odboje se snažil doplňovat poznatky studiem pramenů ve Francii, kam podnikl v letech 1928 a 1930 dvě studijní cesty. Studoval tehdy především v historické sekci francouzského Ministerstva války v Paříži. Při realizaci projektu také úzce spolupracoval s Čs. kolonií v Paříži, která mu vyšla vstříc při kompletaci svého archivu z let první světové války. Ten byl na základě Boháčovy iniciativy přepraven do Československa a uložen v PO.

R. 1930 ve Francii pro PO zajistil faksimile dokumentů, které měly fundamentální význam z hlediska historie čs. armády. Z rozhodnutí ředitele francouzského válečného archivu čs. strana v této formě obdržela dekret prezidenta Francouzské republiky R. Poincaré o zřízení Čs. autonomní armády ve Francii ze dne 16. prosince 1917 s průvodními listy tehdejších ministrů G. Clemenceaua a S. Pichona. Kvůli značné rozsáhlosti rozdělil zpracovávané téma do dvou projektovaných svazků. První z nich čítající téměř šest set tiskových stran vyšel r. 1938 pod názvem Kronika československé legie ve Francii s podtitulem Rota Nazdar 1914–1916. Druhý, který měl být nazván Československé vojsko, již nestačil vzhledem k válečným událostem publikovat. Podle původních představ v něm měla být podána analýza formování a bojové činnosti Čs. autonomní armády na západní frontě i účasti jejích částí v bojích na Těšínsku a na Slovensku r. 1919. Toto rozdělení J. Boháč zdůvodňoval především rozdílností podmínek vývoje čs. dobrovolnického hnutí před a po vzniku Čs. autonomní armády ve Francii.

Jako editor rovněž patřil ke kolektivu, který pod vedením dr. J. Werstadta, přednosty I. oddělení (politického archivu) PO, připravoval ediční záměr nazvaný Prameny k dějinám našeho osvobození. Konkrétně spolupracoval na prvním svazku, který byl nazván Deníky a zápisky M. R. Štefánika; spolupracoval přitom s již zmíněným J. Werstadtem a J. Bartůškem. Kromě toho také třídil a připravoval dokumenty pro edice pramenů k nasazení čs. jednotek v prostorech Vouziers a Terron. Dále J. Boháč přispíval svými pracemi do Vojensko historického sborníku, vydávaného PO, a do Vojenských rozhledů. Patřil též do okruhu tvůrců hesel OSN. Pravidelně publikoval v profesních a legionářských periodicích.

Ve spolkové organizaci Kruh francouzských legionářů aktivně pracoval jako místopředseda ústředí a předseda historické komise. Náležel také ke kolegiu kulturní komise Svazu čs. důstojnictva. V oblasti kontaktů se zahraničím nutno zmínit jeho členství v čs. sekci ústředního výboru Mezinárodní federace bývalých bojovníků (FIDAC). Byl zde členem propagační komise a působil také jako dopisovatel Revue FIDAC. PO zastupoval i ve výboru legionářských organizací pro důležité oslavy (20. výročí vzniku republiky, 20. výročí vzniku čs. armády). Během podzimních události krizového roku 1938 byl od 23. září do 11. října 1938 zařazen ve skupině 4. (etapního) oddělení Hlavního štábu.

V odboji

Hluboké vlastenecké cítění a vědomí povinností důstojníka, legionáře, přivedly J. Boháče k zapojení do protinacistického odboje bezprostředně po 15. března 1939. Ještě během března 1939 navázal kontakt s dr. Z. Mejstříkem, jehož prostřednictvím byly předávány materiály z Prahy do Paříže přes likvidační místo francouzského vyslanectví. V květnu 1939 navázal pravidelnější kontakt s prof. V. Klecandou, s nímž se znal ze státní archivní školy, a jeho prostřednictvím pak i s dr. J. Jínou z rodícího se Politického ústředí.

Na počátku léta 1939 rozšiřoval poselství E. Beneše a rovněž ještě před zrušením PO navázal spojení s Obranou národa. Náležel do okruhu vlastenců, kteří v PO redakčně připravovali ilegální časopis V boj. J. Boháč byl zatčen 15. prosince 1939, tedy ještě před jeho převedením pod Ministerstvo školství a národní osvěty, které mělo proběhnout k 1. lednu 1940. Při výsleších byl pražským gestapem veden jako příslušník tzv. skupiny Mejtřík-Jína-Boháč. Po dobu následujících téměř tří let byl vězněn.

Dne 10. září 1942 stanul před Lidovým soudním dvorem v Berlíně, jehož 1. senát jej odsoudil za přípravu velezrady k dvanácti letům káznice, ztrátě nároku na výplatu penze, zaopatřovacích dávek pro příbuzné a zákazu používat u svého jména bývalé hodnostní označení. K výkonu trestu byl odvezen z věznice v Alt-Moabit přes Wohlau do káznice ve slezském Briegu, dnes Brzegu. Významnou oporou mu po celou dobu věznění byla jeho manželka Milada. Ta se také 7. března 1944 písemně obrátila na tehdejšího říšského protektora W. Fricka se žádostí o prominutí, nebo alespoň přerušení, zbytku trestu. Svou žádost odůvodnila jeho špatným zdravotním stavem, zejm. zhoršujícím se onemocněním srdce. Její žádosti nebylo vyhověno a J. Boháč nebyl přeložen ani do vězeňského lazaretu.

J. Boháč zemřel v Briegu na následky trýznivých výslechů a několikaletého tvrdého věznění 24. dubna 1944 ve věku nedožitých padesáti let. Po osvobození byly jeho zásluhy a hrdinský skon oceněny a uctěny povýšením do hodnosti pplk.konc. in memoriam.

Karel Straka

K problematice Památníku osvobození viz též:

Karel Straka, Osmdesáté druhé výročí nejslavnějších okamžiků Památníku osvobození.

Karel Straka, Před 75 lety zemřel generál Rudolf Medek.