Hugo Vojta / 11. 4. 1885 - 28. 9. 1941

Divizní generál Hugo Vojta se narodil 11. 4. 1885. Letos si tedy připomínáme 140 let od narození jednoho ze zakladatelů odbojového hnutí Obrana národa. Hugo Vojta byl významným československým důstojníkem a vlastencem, zapsal se do dějin nejen svou vojenskou službou v první světové válce, ale především odbojovou činností proti nacistické okupaci. Jako dělostřelecký důstojník rakousko-uherské armády přešel v roce 1916 do ruského zajetí a brzy poté vstoupil do československých legií, kde se vyznamenal v bojích na Sibiři. Po návratu do vlasti se stal klíčovou postavou budování moderního československého dělostřelectva. Po okupaci v roce 1939 se aktivně zapojil do odbojové organizace Obrana národa, kde sehrál zásadní roli při vytváření jejího zemského velení. Po zatčení gestapem byl podroben brutálním výslechům a nakonec popraven 28. září 1941 na rozkaz Reinharda Heydricha (jen den po jeho příjezdu do Prahy). Posmrtně obdržel Československý válečný kříž 1939 jako uznání za své hrdinství a oběť pro vlast.

Narodil se jako čtvrté dítě v rodině táborského obchodníka, která byla známá svou početností (jeho matka Marie přivedla na svět 23 dětí, z nichž se však jen necelá polovina dožila dospělého věku). V letech 1898–1903 byl studentem reálky v Českých Budějovicích, kde 17. 7. 1903 maturoval. Poté se zapsal na Českou vysokou školu technickou (stavební odbor), kde v letech 1903–1905 absolvoval tři její semestry a poté studium ukončil. Dne 29. 3. 1906 byl odveden u doplňovacího okresního velitelství v Táboře a 1. 10. 1906 nastoupil jako jednoroční dobrovolník vojenskou prezenční službu u c. k. pevnostního dělostřeleckého pluku č. 4 v Pulji. Zde absolvoval školu na důstojníky pevnostního dělostřelectva v záloze a konal zde službu až do 30. 9. 1907, kdy se vrátil do civilního života. Stal se úředníkem na Zemském finančním ředitelství v Praze, kde poté působil nepřetržitě až do léta 1914. V mezidobí studoval v letech 1908–1909 státní účetnictví na české univerzitě v Praze (složil i příslušnou zkoušku) a dvakrát se vrátil ke svému kmenovému pluku, kde prodělal cvičení ve zbrani (v době od 15. 7. do 12. 8. 1908 a od 11. 4. do 9. 5. 1910). Postupně byl i povyšován: 1. 1. 1911 na kadeta v zál. a 1. 1. 1913 do hodnosti prap.děl. v zál. Jeho kariéru státního úředníka přerušilo vypuknutí první světové války. Již 28. 7. 1914 nastoupil v rámci mobilizace činnou vojenskou službu u svého kmenového pluku v Pulji. Zde byl 1. 11. 1914 povýšen na por.děl. v zál. a následně v prosinci 1914 vtělen k mobilní dělostřelecké záloze, kde od dubna 1915 konal službu jako velitel baterie. V létě 1915 absolvoval u svého pluku jezdeckou důstojnickou školu a krátce poté byl v srpnu 1915 přidělen k baterii č. 52 bojující na italské frontě na Isonzu a u Gorice. Zde se dočkal 1. 2. 1916 povýšení na npor.děl. v zál. O několik dnů později byla jeho baterie začleněna do c. k. zeměbraneckého pluku polních houfnic č. 44, s nímž zasáhl do bojů v jižních Tyrolích a následně s ním odjel na ruskou frontu.

Zde v době známé Brusilovovy ofenzívy přeběhl 28. 6. 1916 u Zaleščiků v Haliči jako I. důstojník baterie k Rusům. Držen byl poté v zajateckém táboře v Carycinu, kde se aktivně zapojil do činnosti zajatecké samosprávy a již 5. 8. 1916 se zde přihlásil do čs. legií v Rusku. Kvůli administrativním obstrukcím na ruské straně však službu u našich jednotek v Borispolu nastoupil teprve 31. 8. 1917. Ihned byl vyslán jako frekventant do pěšího důstojnického kursu, po jehož absolvování byl 15. 10. 1917 jmenován kpt. a necelé dva následující měsíce konal v důstojnickém kursu službu jako velitel pěší roty. Využil však první příležitosti, aby opět nastoupil k dělostřelectvu a již 9. 12. 1917 byl ustanoven mladším důstojníkem 2. čs. samostatného dělostřeleckého divizionu. U této jednotky poté konal službu až do 23. 8. 1918, a to i po její přeměně na 2. čs. samostatnou dělostřeleckou brigádu. Postupně zde prošel funkcemi zatímního velitele 2. parku 2. čs. parkového divizionu, staršího důstojníka 4. baterie, velitele 4. baterie a velitele 2. divizionu (od 17. 8. 1918 v hodnosti mjr.). Zú- častnil se jak bojů o Mariinsk, Nižděudinsk a Irkutsk, tak i srážek v okolí jezera Bajkal, dobytí Sljuďanky, Mysové, Posolské, Věrchněudinska, Čity a stanice Olovjannaja. Od 24. 8. 1918 do 4. 2. 1919 byl velitelem 2. čs. těžkého samostatného dělostřeleckého divizionu, jehož zformováním byl předtím pověřen, a dnem 5. 2. 1919 nastoupil opět službu u 2. čs. samostatné dělostřelecké brigády. Tentokrát již ovšem jako velitel, pověřený její reorganizací na dělostřelectvo 2. čs. střelecké divize. To se mu také podařilo a ve funkci velitele dělostřelectva se s 2. čs. střeleckou divizí probil Sibiří až do Vladivostoku. Odtud odplul 19. 4. 1920 na lodi Crook a 7. 7. 1920 dorazil i se svými vojáky v hodnosti pplk. ruských legií (povýšen byl 9. 1. 1920) do osvobozené vlasti.

Rozhodl se, že zůstane i nadále v armádě a po krátké repatriační dovolené nastoupil 20. 8. 1920 službu u velitelství zemského dělostřelectva ZVV Brno (aktivován byl 16. 10. 1920). Zde však působil necelé tři měsíce a již 18. 11. 1920 se stěhoval do Opavy, kde převzal funkci velitele dělostřelectva 8. pěší divize. V době od 29. 1. 1921 do 3. 3. 1922 zůstal sice i nadále v Opavě, ale nyní již jako velitel 8. dělostřelecké brigády (od 16. 12. 1921 v hodnosti plk.). Dnem 4. 3. 1922 byl přemístěn k II. odboru (dělostřeleckému a zbrojnímu) MNO v Praze, kde zprvu konal službu jako přednosta dělostřeleckého oddělení, od 8. 1. 1923 pak jako první zástupce přednosty odboru. Současně se stal členem zařizovacího výboru Čs. zbrojovky a. s. v Brně a od 14. 7. 1924 do 17. 4. 1925 byl členem její správní rady. Během svého působení na MNO absolvoval v roce 1923 informační kurs pro generály a vyšší štábní důstojníky při Válečné škole v Praze a 19. 7. 1923 se dočkal povýšení na brig.gen. Od 15. 9. 1925 do 29. 9. 1930 byl velitelem zemského dělostřelectva ZVV Košice a v mezidobí absolvoval v roce 1925 kurs taktiky dělostřelectva ve francouzských Metách a v termínu od 1. 11. 1926 do 1. 8. 1927 byl frekventantem informačního kursu pro generály a plukovníky v Praze, na nějž ve dnech 2. 8.–29. 9. 1927 navázala zkušená u ZVV Praha. Dnem 30. 9. 1930 byl ustanoven do funkce velitele zemského dělostřelectva ZVV Bratislava, v níž poté působil až do zániku Československa v březnu 1939 (od 1. 1. 1934 jako div.gen.). Za branné pohotovosti státu na podzim 1938 zastával v rámci svého mobilizačního zařazení funkci velitele dělostřelectva III. armády v Kremnici. Po Mnichovu a následné Vídeňské arbitráži vykonával v Bratislavě fakticky funkci Zemského vojenského velitele za onemocnělého arm.gen. Josefa Votrubu, který poté odešel dnem 1. 1. 1939 ze zdravotních důvodů do výslužby. Po vzniku samostatného Slovenska opustil 27. 3. 1939 Bratislavu a s posledním vojenským transportem odjel do protektorátu.

Usadil se v Praze, kde se ihned zapojil do organizování vojenského odboje. Stál u kolébky Obrany národa a úzce spolupracoval jak s arm. gen. Josefem Bílým a div. gen. Sergějem Ingrem, tak i brig. gen. Bedřichem Neumannem, div. gen. Ing. Aloisem Eliášem a řadou dalších. Společně s plk.gšt. Josefem Kohoutkem a dalšími spolupracovníky vybudoval prakticky z ničeho Zemské velitelství Obrany národa – Čechy a stal se jeho prvním velitelem. Na podzim 1939 předal jeho velení plk. Kohoutkovi, neboť byl v rámci Ústředního vedení ON ustanoven jako bývalý dlouholetý sokolský cvičitel, vojenským velitelem Sokola, který se na ON úzce napojil. Šťastnou shodou náhod se mu podařilo v prosinci 1939 unik￾nout velké vlně zatýkání, která se prohnala napříč velitelskými strukturami ON. Skrýval se na venkově, ale gestapo se mu přesto dostalo na stopu a 13. 2. 1940 ho při jedné z návštěv Prahy zatklo. Vězněn byl v pankrácké věznici, odkud byl pravidelně dovážen ke krutým výslechům do budovy řídící úřadovny gestapa v Petschkově paláci. Náhlý konec jeho životní cesty přinesl nástup Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora. Již o pouhý den později – 28. září 1941 – byl stanným soudem v Praze odsouzen za vlastizradu a činnost nepřátelskou říši k trestu smrti. Byl zastřelen ještě téhož dne večer ve 21:00 hodin společně s arm. gen. Josefem Bílým v jízdárně dělostřeleckých kasáren v Praze-Ruzyni. Po osvobození byl posmrtně vyznamenán Československým válečným křížem 1939. K jeho povýšení do vyšší generálské hodnosti z neznámých důvodů nikdy nedošlo.

Vyznamenání:

• Československý válečný kříž 1918;
• Československý řád Sokol s meči;
• Československá revoluční medaile;
• Československá medaile Vítězství;
• L’Ordre National de la Legion d‘Honneur – Officier;
• Orděn svjatogo Stanislava II. stěpeni s mečami i bantom;
• La Croce al Merito di Guerra;
• Military Cross;
• Československý válečný kříž 1939 in memoriam.

Památky:

Pamětní deska v kostele sv. Fabiána a Šebestiána v Praze 6

Jméno gen. Bílého je připomenuto v místě popravy v areálu ruzyňských kasáren. Dnes je toto pietní místo součástí expozic VHÚ Praha a lze si jej po dohodě prohlédnout.

Převzato z publikace Vojenské osobnosti československého odboje; sestavil kolektiv autorů (Vojenský historický ústav Praha, 2005).